Ratifikuje Česko takzvanou Istanbulskou úmluvu? Tato otázka zůstává předmětem politických debat a byla i tématem konference, kterou v Senátu pořádal jeho místopředseda Jiří Oberfalzer (ODS) ve spolupráci s předsedkyní senátního Podvýboru pro rodinu Jitkou Chalánkovou (nezávislá, dříve TOP 09). Mezi hosty tu byla i francouzská profesorka práva Aline Cheynet de Beaupre z orléanské univerzity. V rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč ratifikaci Istanbulské úmluvy považuje z pohledu práva, ale i s ohledem na zkušenost z Francie za zbytečnou. „Možná vás to překvapí, ale během téměř deseti let od ratifikace se nestalo vůbec nic. Statistika násilí vůči ženám je veskrze neměnná. Nemám důvod se domnívat, že v Česku by byla situace odlišná,“ vysvětluje právnička svůj postoj.
Do Česka jste dorazila na konferenci o takzvané Istanbulské úmluvě, která se konala na půdě Senátu. Aktuálně se řeší její ratifikace. Jaká úskalí v tomto kroku vidíte?
Asi tím největším úskalím Istanbulské úmluvy je otázka genderu. Kdyby hovořila jen o boji proti násilí na ženách, nebude vzbuzovat takové kontroverze, protože s tímto záměrem snad ani nejde nesouhlasit. Když ale čtete jednotlivé články, tak se dozvíte, že vlastně nejde jen o ženy, ale právě o genderové hledisko, přičemž ženou se nutně nerozumí jen biologická žena.
U nás ve Francii kupříkladu pro změnu pohlaví od roku 2016 stačí administrativní úkon v podobě prohlášení, žádný lékařský posudek, natož hormonální terapie nebo chirurgická změna pohlaví. Istanbulská úmluva říká, že bude chránit ženy, ale zároveň přiznává, že ženou může být vlastně kdokoliv, což je přinejmenším zmatečné. Zároveň pak prohlašuje, že muži a ženy jsou si rovni, ale ženy musíme chránit, ať už tedy „ženy“ znamená cokoliv. To už je poměrně jasný protimluv.
Když mluvíte o Francii, tak tam je Istanbulská úmluva už několik let ratifikována. Co konkrétně to zemi přineslo?
Ve Francii proběhla ratifikace Istanbulské úmluvy v roce 2014. Možná vás to překvapí, ale nestalo se vůbec nic. Statistika násilí vůči ženám je veskrze neměnná. Ke slibovanému snížení počtu útoků nedošlo, ale ani se nezvýšil.
Co tedy vzrostlo, je počet sexuálních útoků, ale tam bych to s Istanbulskou úmluvou ani nedávala do souvislosti a vysvětlení bych hledala spíše u hnutí #MeToo, respektive u toho, že díky němu se více žen odhodlalo své napadení nahlásit a statistika pracuje právě s ohlášenými činy. Zajímavostí pak je, že nikde nenajdete nějakou souhrnnou statistiku, musíte si sami všude možně vyhledávat jednotlivá data.
Pomohla, či nepomohla ratifikace Istanbulské úmluvy nějak výrazně řešit problém násilí páchaného na ženách?
Důležité je říct, že Istanbulská úmluva nepředstavovala žádný „gamechanger“, protože téma násilí na ženách francouzští zákonodárci řešili už před ratifikací. Reálně došlo k přijetí nových a zpřísnění existujících příslušných zákonů už předtím. Takže nemůžeme říci, že bez Istanbulské úmluvy by Francie problematiku neřešila. Přijali jsme takto třeba i zákony proti nuceným sňatkům, které úmluva rovněž řeší, takže ani tady nedošlo k žádné významné změně.
Jak vnímáte v tomto ohledu situaci v Česku?
V Česku je to podobné a došla jsem ke stejnému závěru jako v případě Francie, že když nic jiného, tak pokud je cílem Istanbulské úmluvy jen potírání násilí vůči ženám, a daný stát to již efektivně řeší po vlastní ose, tak je ratifikace úmluvy zbytečná. Když už ty zákony máte, tak je vymáháte čistě z principu právního státu, nepotřebujete to ještě deklarovat nějakým dalším dokumentem. Ve Francii takto nepřinesla ratifikace reálně nic a nemám důvod se domnívat, že by v Česku byla situace výrazně rozdílná.
A jak se Istanbulská úmluva ve Francii promítla s ohledem na gender, o kterém jste mluvila v úvodu?
I gender se začal ve francouzské legislativě řešit už před ratifikací úmluvy, ta možná jen přinesla ještě větší zmatení pojmů, tím že onu genderovou problematiku zesílila. Kupříkladu od roku 2021, když řešíte umělé oplodnění, tak už tam rodiče nejsou uvedeni jako otec a matka, ale jako osoba 1 a osoba 2. Touto logikou může být dárcem vajíček ona „osoba“, což může být žena i muž, pokud je oním mužem biologická žena, identifikující se jako muž, která ale nepodstoupila změnu pohlaví ani hormonální léčbu a jen si pohlaví změnila administrativně.
Další příklad mohu dát z judikatury, kde žena čekala dítě se svým manželem, který si administrativně změnil pohlaví, a následně se dožadoval naopak toho, že není otcem, ale matkou dítěte. Pak můžeme ještě zmínit třeba tlak na takzvaně genderově inkluzivní jazyk, kde by se měly používat neutrální koncovky nebo kombinace koncovek jak pro ženský, tak mužský rod. Ale znovu říkám, není to nic, co by přinesla vyloženě jen Istanbulská úmluva, ta jen toto téma zvýraznila.
Co byste tedy v současné situaci českým zákonodárcům doporučila?
Kdybych byla v pozici poradkyně, tak bych doporučila Istanbulskou úmluvu neratifikovat. Ne z ideologického pohledu, ale čistě z pohledu právního a pohledu někoho se zkušeností ze státu, kde téměř deset let od ratifikace nepřineslo vůbec nic. Pakliže jsou vaše zákony dostatečné, tak je to z mého pohledu zbytečnost.
Položme si jednu z vašich otázek jinak – je reálným cílem boj proti násilí na ženách, nebo genderová ideologie? Pro mě je to tak trochu trojský kůň, kde to vše vypadá moc hezky a ušlechtile, jako něco, co přeci každý chce. Pod slupkou se ale skrývá o poznání problematičtější a kontroverznější obsah. To je každopádně můj osobní názor, ne názor Francie, a nikomu ho nevnucuji, jen bych byla ráda, aby zazněl.
S argumenty v duchu, že kdo s ratifikací nesouhlasí, ten podporuje násilí na ženách, nesouhlasíte?
Tvrdit, že kdo je proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, ten podporuje násilí, je hloupé a nelogické. Není to ani argument, jen argumentační faul. Státy samozřejmě mohou proti násilí na ženách úspěšně bojovat i bez Istanbulské úmluvy, a na případě Francie i Česka vidíme, že se tak i děje.
Jediné, co je tam navíc, je ten gender, který se ale do národního zákonodárství také umí dostat i bez jakékoliv úmluvy. Možná i díky těmto kontroverzím to vlastně celý ten ušlechtilý cíl tak trochu potápí, protože někdo si může říct, že celý ten boj proti násilí je jen zástěrkou pro prosazování genderové agendy, což objektivně není pravda. Důležité je si hlavně zodpovědět otázku, proč vlastně ženy před násilím chráníme.
A proč tedy?
Sama jako žena říkám, že prostě proto, že jsme ve většině případů fyzicky slabší než muži a samy se fyzickému útoku silnějšího útočníka ubránit nedokážeme. Říct toto takhle otevřeně ve Francii, tak bych si zadělala na problémy, protože by mi bylo vytýkáno, že jsem sexistka a nejspíše i transfobka. Rozdíl mezi mužem a ženou, pokud jde o fyzické násilí páchané na ženách, je rovněž fyzický, ne sociologický.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme