V první části našeho seriálu jsem psal o dětství, dospívání a rané dospělosti budoucího prezidenta USA, o jeho okouzlení Franklinem D. Rooseveltem ve zlých časech Velké hospodářské krizi, o jeho rozhlasové a filmové kariéře, vojenské služně za druhé světové války, prvním „politickém“ angažmá v Hollywoodu, o tom, jak se stal (celonárodní) televizní hvězdou a jak politicky dozrával z demokrata v republikána.
Dnes se budeme věnovat dokončení této „proměny“ či tohoto prozření a, hlavně, Ronaldu Reaganovi coby kalifornskému guvernérovi v letech 1967–1975, jehož úspěch byl základním předpokladem k tomu, aby se mohl ucházet o post hlavy státu.
Od demokratů k republikánům
Jak jsem napsal před týdnem, již od počátku padesátých let si o Reaganově příslušnosti k demokratům stále více lidí myslelo „svoje“, třebaže si on sám nadále – privátně i veřejně – zachovával úctu k již mrtvému Rooseveltovi.
O tom, že se Reaganovo republikánství rodilo pozvolna, svědčila jeho podpora Harrymu S. Trumanovi (kterého vnímal jako „přirozeného pokračovatele“ FDR, byť měl jisté výhrady k jeho programu „Spravedlivý úděl“, Fair Deal) v prezidentských volbách v roce 1948 (které nakonec těsně vyhrál), i senátorce Helen Gahaganové Douglasové, tehdejší hollywoodské hvězdě a současně, což bylo mnohem důležitější, blízké přítelkyni manželky zesnulého politického velikána – paní Eleanor Rooseveltové, ještě v roce 1950 (která ale prohrála s Richardem Milhousem Nixonem).
V letech 1952 a 1956 již ale Reagan – formálně stále ještě demokrat – v boji o Bílý dům podpořil konkurenčního republikána, generála Dwighta Davida Eisenhowera, a v roce 1960 Richarda Nixona, jenž těsně prohrál se senátorem Johnem Fitzgeraldem Kennedym.
Podle některých zdrojů zůstával Reagan v roce 1960 demokratem již jen proto, že mu lidé blízcí Nixonovi naznačili, že pro „Richarda“ bude mít jeho podpora větší váhu, bude-li se v jeho prospěch vyjadřovat z „tábora politických protivníků“. Reagan dobře věděl, jak důležitá je pro Grand Old Party (GOP; oficiální název Republikánské strany) stranická loajalita, a proto jí – třebaže s jistým sebezapřením – vyhověl. Vše nasvědčuje tomu, že se tehdy rozhodl správně.
O dva roky později Reagan členství u demokratů oficiálně ukončil a stal se nejen světonázorově, ale i stranicky republikánem. Pokud jde o změnu Reaganovy stranické příslušnosti, musím se znovu vrátit k jeho práci pro General Electric.
Jak jsem psal již před týdnem, právě během cest napříč Spojenými státy se setkával s „obyčejnými lidmi“ a viděl, jak neúprosně na ně stát, který jim efektivně pomohl v časech Great Depression, dotírá, jak jim nenápadně osekává osobní svobodu. Tehdy se rodilo Reaganovo přesvědčení, jež bylo v přímém rozporu s programem demokratů Jacka Kennedyho (v Bílém domě v letech 1961–1963), a hlavně Lyndona Johnsona (1963–1969), konkrétně s vizí tzv. Velké společnosti (Great Society), podle níž byl rozsáhlý sociální stát nejlepším lékem na všechny neduhy společnosti.
Ronald Reagan se naopak domníval, že učinit lidi závislé na Welfare je neštěstí a že nejlepší lék na chudobu je práce. Jak se v dalších třech desetiletích ukázalo, většina Američanů s ním souhlasila.
V roce 1964 nominovali republikáni do boje o Bílý dům Barryho Morrise Goldwatera, generála letectva ve výslužbě a senátora za stát Arizona v letech 1953–1965 a 1969–1987, který však jako bytostný konzervativec neměl proti Lyndonu Johnsonovi, stylizujícího se úspěšně do role nástupce zavražděného JFK nejmenší šanci.
Reagan přemýšlel o vlastní kampani, nakonec ale zůstal prozíravě stranou, třebaže jej „zjevná marnost Goldwaterovy mise“ (včetně neuvážených výroků o možném použití jaderné zbraně ve válce v Indočíně) frustrovala.
V té době již „Ron“, jak mu říkali přátelé, patřil k nejvýznamnějším republikánům v Kalifornii i v celé zemi. Bylo tomu tak díky jeho televizní proslulosti, díky jeho charismatu i díky přesvědčivosti, s níž obhajoval americkou demokracii, americké hodnoty a americký životní styl, víru v tvrdou práci a v soukromé podnikání. Pomáhalo mu i to, s jakou vehemencí se vymezoval vůči komunismu a všemu, co „jakkoli páchlo socialismem“.
Z výše uvedených důvodů se nebylo co divit, že k němu začínali vzhlížet kromě „obyčejných Američanů“ i, což bylo stejně důležité, také političtí podnikatelé a potenciální sponzoři, bez nichž se žádný politik, který pomýšlí na nejvyšší mety, nikdy neobejde.
V čele těch nejdůležitějších stál Holmes P. Tuttle, úspěšný kalifornský byznysmen, obchodník s auty, který později stane v čele týmu Reaganových neoficiálních poradců bez politické funkce a formální odpovědnosti zvaného Kitchen Cabinet (termín, jenž byl poprvé, v kritickém slova smyslu, použit za vlády prezidenta Andrewa Jacksona – v Bílém domě v letech 1829–1837).
Dalšími členy Reaganova „kuchyňského kabinetu“ byli rodák z italského Abruzza, obchodník, geofyzik (zakladatel firmy Western Geophysical) a filantrop Henry Salvatori, vlivný zákulisní politický hráč a někdejší šéf kalifornské Union Oil Company, šéf Northrop Corporation a Cyprus Mining Company – A. C. „Cy“ Rubel, či Stuart K. Spencer, jehož firma Spencer-Roberts připravovala několik set kampaní republikánských politiků.
Guvernér Kalifornie
Právě výše zmínění muži patřili k těm, kteří, spolu s dalšími sympatizanty sdruženými ve společnosti „Přátelé Ronalda Reagana“ (Friends of Ronald Reagan; FORR), „Rona“ naléhavě vyzývali, aby aktivně vstoupil do velké politiky, konkrétně do boje o post kalifornského guvernéra.
Ambiciózní Reagan, podporovaný loajální manželkou Nancy, který si uvědomoval, že mu léta rychle utíkají, jim rád vyhověl, třebaže protivník, jenž mu stál v cestě, nebyl ani trochu snadný.
:format(webp)/cdn.vox-cdn.com/uploads/chorus_image/image/49009035/GettyImages-72576064.0.jpg)
Právník a politik Edmund Gerald „Pat“ Brown, pocházející ze San Franciska, sloužil jako guvernér Kalifornie od roku 1959 a v roce 1962 porazil ve volbách bývalého viceprezidenta (1953–1961) a kandidáta na prezidenta (1960) Richarda Nixona, který ve zvolení guvernérem důležitého státu viděl možný restart své celostátní kariéry.
Kromě toho byl Brown pokládán za jakéhosi „duchovního otce“ moderní Kalifornie, zejména její infrastruktury, kvalitních univerzit a za muže, jenž kráčel „ruku v ruce s duchem doby“ (mimochodem, jeho syn Edmund Gerald Brown, Jr., zvaný „Jerry“, byl kalifornským guvernérem v letech 1975–1983 – tedy po Ronaldu Reaganovi – a poté znovu v letech 2011–2019).
Ještě před soubojem s Brownem ale musel Reagan vyhrát republikánské primárky, ve kterých se střetl se umírněným sanfranciským starostou (od roku 1956) Georgem Christopherem, pocházejícím z Řecka (jako George Christopheles). Reagan jej drtivě porazil (mimo jiné s podporou Browna, který měl z Christophera obavy) a poté už na něj čekal úřadující guvernér, radující se, jak se později ukázalo, předčasně z toho, že jej místo ostříleného starosty „Friska“ ve finále čeká politický nováček ze showbyznysu.
Právě na Reaganovu nezkušenost a „hollywoodskou (podle něj nedostatečně seriózní) minulost Brown a jeho lidé ostře útočili a současně se snažili Reagana před veřejností vykreslit jako „zpátečníka“, „reakcionáře“ a „beznadějného konzervativce“, v čemž jim pomáhalo i to, že se za něj některé skupiny a některá opravdu konzervativní hnutí skutečně postavily/postavila.
Jako příklad se většinou uvádí Společnost Johna Birche (The John Birch Society) v čele s obchodníkem, politickým aktivistou a stoupencem konspiračních teorií Robertem Henrym Winbornem Welchem, Jr., založená v Indianapolis ve státě Indiana v roce 1958 (název pochází od amerického zpravodajského důstojníka a bývalého misionáře Johna Morrise Birche, jehož v roce 1945 zabili čínští komunisté).
Konečné výsledky voleb, sečtené v listopadu 1966, byly pro úspěšného a sebevědomého Browna i pro jeho tým skutečným šokem. Reagan drtivě zvítězil (rozdíl činil více než milion voličských hlasů) a vzápětí se stěhoval do guvernérského sídla.
Skutečnost, že Reaganův racionální program a jeho „normální“ vystupování ocenila kromě republikánů i řada tradičních voličů z řad demokratických sympatizantů, měla být pro všechny, kteří se mu v budoucnu postaví do cesty, vážným varováním. Vítězství, slavené v legendárním losangeleském hotelu Biltmore, chutnalo naopak neobyčejně sladce.
Reaganovo guvernérství, přinejmenším to první, nebylo nijak oslnivé. O jeho úspěchu nakonec rozhodlo zejména jeho znovuzvolení v roce 1970. Na dluh ve výši téměř dvou set milionů dolarů, který zůstal po Brownovi, musel totiž Reagan reagoval porušením jednoho ze svých hlavních předvolebních slibů, tj. slibu, že nezvýší daně.
Další „daň“, kterou zaplatil jako politický nováček, spočívala pro změnu v tom, že nedokázal „zkrotit“ vládní výdaje, jak sliboval, naopak. Reaganovy konzervativní stoupence pak zklamal až rozhořčil jeho podpis „potratového zákona“, jednoho z nejliberálnějších v celých Spojených státech.
Fakticky vzato jej jako guvernéra zachránily forma či způsob, jakým úřad vykonával, tj. jeho charisma, to, jak jednal s lidmi, jak s nimi komunikoval a jak vystupoval na veřejných mítincích a setkáních, nemluvě o tom, že si uměl získat část tisku.
„Moc mu to nejde,“ říkali o Reaganovi, parafrázuji, republikáni i někteří demokraté, „ale myslí to dobře, a navíc se musel potýkat s opozičním kalifornským zákonodárným sborem, dejme mu ještě šanci, je to dobrý chlapík“… Reaganovi pomohla i stále sílící pozice v Republikánské straně.
O ní svědčilo mimo jiné to, že byl v roce 1968, kdy si „zalaškoval“ i s republikánskými prezidentskými primárkami (nakonec podpořil Richarda Nixona), zvolen šéfem Asociace republikánských guvernérů (The Republican Governors Association; RGA, založena v roce 1961), v kteréžto funkci nahradil bývalého guvernéra Rhode Islandu – Johna Lestera Hubbarda Chafeeho.
Reagan versus Berkeley: „Má-li téct krev, ať teče hned, žádný další appeasement nepřipadá v úvahu“
Mnohem více než výše popsaným vedením guvernérského úřadu proslul Reagan rázným zákrokem proti zdivočelým „květinovým“ studentům a pseudomírovým aktivistům na University of California v Berkeley na jaře 1969.
Reaganovi se celá atmosféra druhé poloviny šedesátých let ošklivila. Nešlo pouze o to, že média a jimi zblblí političtí aktivisté, nezřídka standardní „věční“ studenti (včetně Billa Clintona) a jejich starší asistentští a profesorští „progresivní guruové“, vesměs z dobře zabezpečených rodin, případně žijící z Johnsonova Welfare State, nenávistně útočili na vojáky, kteří v Indočíně nasazovali životy v boji proti rozpínavosti světového komunismu, ale i kvůli jejich pohrdání starší generací a kvůli jejich pseudointelektuální nadřazenosti nad příslušníky working classes a nižších middle classes, na nichž ve skutečnosti Amerika a její prosperita stály.
Reagan měl zejména o studentech z Berkeley jasno už od poloviny šedesátých let, konkrétně od časů The Free Speech Movement (FSM), jež, ovlivněné tzv. Novou levicí (The New Left) útočilo, kromě ostré kritiky vietnamské války, i na univerzitní a společenské autority, označovalo je za „reakční“ a nezřídka za „fašistické“, což byla a je nálepka, kterou levice ráda nezodpovědně používala/zneužívala tehdy a dělá to i dnes.
Lidi jako Mario Savio, jenž stál v čele hnutí od svého projevu nazvaného Bodies Upon the Gears z počátku prosince 1964, pokládal Reagan za nebezpečné, mimo jiné proto, že nenabízeli nic jiného než destrukci, respektive blouznivé vizionářství, mající blízko ke komunismu, a nic jiného.
Partner, se kterým Ronald Reagan nedokázal najít při řešení problému v Berkeley přes veškerou snahu společnou řeč, první děkan samotné Berkeley (1952–1957) a dvanáctý rektor celé univerzity Clark Kerr (1958–1967), nakonec ve funkci i díky Reaganovi nevydržel, neboť neprokázal dostatek odvahy postavit se studentským radikálům, jak si guvernér přál.
V roce 1969 střetnutí vyvrcholilo. Reagan poslal proti vzbouřencům, kteří v řadě ohledů fakticky znemožňovali normální chod školy (tzv. People᾿s Park Protests), nejprve příslušníky The California Highway Patrol a poté jednotky Kalifornské národní gardy (The California National Guard) a podobně jednal i o rok později při nepokojích na University of California v Santa Barbaře.
Mrtví a zranění byli na obou stranách, Reagan měl ale o svém jednání jasno. Jeho věta – „Jestliže má dojít ke krveprolití / ke krvavé lázni, ať k němu / k ní raději dojde hned, žádný (další) appeasement nepřipadá v úvahu.“ („If it takes a bloodbath, let᾿s get it over with. No more appeasement.“) – se stala právem proslulou.
Reagan svým postupem jasně ukázal, kde v politice stojí, třebaže mu to vyneslo zběsilou, celoživotní a naprosto fanatickou nenávist levičáků všeho druhu, nejen ve Spojených státech, ale na celém světě.
Osobně si vzpomínám na to, jak jej nenáviděli malí, ve své podstatě komičtí „koryfejové komunismu“ na jičínském gymnáziu, tak jejich větší a mocnější souvěrci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v době, když už byl americkým prezidentem. Následné volby (1970, 1980 a 1984) však ukázaly, že drtivá většina Američanů stála pevně za ním.
Podruhé guvernérem
Jak jsem již naznačil, v roce 1970 byl Ronald Reagan podruhé, celkem pohodlně, zvolen guvernérem Kalifornie a zůstal jím až do roku 1975. Jeho druhé funkční období bylo nepochybně úspěšnější, jistě i proto, že měl na rozdíl od toho prvního řadu cenných zkušeností. Tentokrát byl jeho soupeřem ve volbách demokrat Jesse Marvin Unruh, známý též jako Big Daddy Unruh, šéf (Speaker) kalifornského „parlamentu“ (California State Assembly) v letech 1961–1969 a, později, kalifornský „ministr financí“ v letech 1975–1987.
Hlavním cílem, který si Reagan pro druhé guvernérské období vytkl, byla reforma místního Welfare State. Zákon o reformě sociální podpory (The California Welfare Reform Act of 1971), na němž po jeho počáteční neochotě pracoval společně s demokratickým Speakerem „parlamentu“ Robertem „Bobem“ Morettim (ve funkci v letech 1971–1974), fakticky znamenal, že klesl počet příjemců státní podpory, ale zvýšil se její objem, což, jakkoli se jednalo o kompromis mezi republikánským guvernérem a demokratickým zákonodárným shromážděním, v zásadě odpovídalo Reaganovým představám o tom, komu by měly sociální dávky náležet.
Hlavním cílem Reaganovy politiky bylo snížit závislost svobodných občanů na státu a ulevit zejména těm, kteří tvrdě dřeli, aby z jejich výdělků, respektive daní mohl být Welfare hrazen/placen.
K dalším tématům Reaganova druhého období v úřadu patřily například boj za zavedení trestu smrti do legislativy Kalifornie, boj za zrušení státních psychiatrických léčeben, které vykazovaly mizerné výsledky, a za jejich nahrazení efektivnějšími „komunitními institucemi“, nemluvě o jeho příspěvku k boji proti stavbě monstrózní přehrady v Dos Rios.
Pokud jde o poslední záležitost, s nápadem na výstavbu monumentální vodní nádrže Dos Rios Dam (zjevná inspirace Rooseveltovým projektem TVA, Tennessee Valley Authority, z třicátých let) přišla již v roce 1967 U.S. Army Corps of Engineers (USACE) nad soutokem řek Eel River a Middle Fork Eel River. Proti se však postavila většina místních občanů včetně Indiánů z rezervace Round Valley Indian Reservation a s pomocí Reagana nakonec dokázali stavbě zabránit.
„Z hlediska velké politiky to nebylo nic mimořádného, dobrý svět se ale skládá ze spousty zdánlivě drobných vítězství, která mají pro konkrétní lidi obrovskou cenu,“ řekl Reagan jako prezident později v jiné souvislosti a opět měl pravdu.
Když v roce 1974 začal vést Ronald Reagan s osobními i politickými přáteli diskuse na téma, zda by se měl o funkci guvernéra Kalifornie, jejíž význam v rámci USA stále rostl, ucházet potřetí, brzy se ukázalo, že tento úřad svými ambicemi a schopnostmi přerostl. Stále více jej lákala celostátní politika, konkrétně Bílý dům.
Kromě toho jej „strašil“ čas, na konci úřadování v Los Angeles mu bylo bezmála pětašedesát let, což z něj činilo téměř „politického veterána“ (v roce 1980, čímž poněkud předbíhám, bude zvolen prezidentem jako nejstarší politik v dějinách země). Zejména z tohoto důvodu Reagan se rozhodl, že do další klání o Kalifornii nepůjde a vyrazí na zteč Washingtonu.
Roku 1976, tj. po vynucené rezignaci Richarda Nixona v důsledku nešťastné aféry Watergate (1974) a po dvouapůlletém působení jeho nástupce Geralda Forda v Bílém domě (1974–1977), se zdálo, že by mohla přijít Reaganova chvíle.
Úřadující prezident Ford jej ale v boji o stranickou nominaci nakonec těsně porazil, následně nicméně prohrál s „vycházející hvězdou demokratů“, bývalým guvernérem Virginie – Jamesem Earlem „Jimmym“ Carterem (1976). Tato pro republikány hořká porážka však byla zároveň důležitým předpokladem Reaganova největšího politického vzestupu a triumfu – dobytí Washingtonu na podzim 1980. A právě o tom bude třetí díl našeho seriálu, na který dojde – po Historii očima Martina Kováře – v neděli za čtrnáct dní. Tak se můžete těšit.
Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!