Reaganova Amerika: Zrození politika. Od okouzlení Rooseveltem až k republikánům

Nevíš-li jak začít, začni chronologicky, říká stará, jednoduchá poučka pro historiky – a stejně tak to udělám i já. Ronald Wilson Reagan přišel na svět v únoru 1911 ve městě Tampico ve státě Illinois a jeho dětství bylo všechno, jenom ne snadné a plné pohody. Rodina pocházela po otci z Irska, Reaganův pradědeček Michael Reagan (před příchodem do USA Regan) vyrůstal a žil v chudé vesničce Ballyporeen v jihoirském hrabství Tipperary, odkud bylo do „velkého světa“ po čertech daleko. Přesto se mu v šedesátých letech 19. století, necelé dvě desítky let po velkém irském hladomoru (Great Hunger či Great Potato Famine), který zemi téměř zničil (a způsobil, mimo jiné, velkou emigraci), podařilo dostat do „zaslíbené země“ za oceánem, do Ameriky, stejně jako praprarodičům matky budoucího prezidenta, kteří pocházeli pro změnu ze skotského Paisley, kousíček od Glasgowa (pradědeček) a z anglického Epsomu (prababička).

Reaganovo dětství bylo dáno především složitou povahou jeho otce Jacka, jak jeho matka eufemisticky vyjadřovala skutečnost, že byl notorickým alkoholikem, a z čehož vyplývala nezřídka neutěšená sociální situace rodiny. O to, že malý Ronnie nestrádal alespoň citově, se zasloužila právě matka Nelle, rozená Wilsonová, laskavá agilní protestantka, jíž chlapec vděčil i za to, že mohl absolvovat slušné školy – Northside High School v Dixonu, který byl „hlavním městem“ Reaganova dětství a v němž, respektive v níž se naučil hrát fotbal (americký fotbal, samozřejmě, žádný evropský „zženštilý“ soccer) a v níž poprvé „přičuchl ke kumštu“, a Eureka College ve stejnojmenném městě, stále ve státě Illinois, k níž se dostanu později.

Maminka byla pro Ronalda Reagana důležitá ještě z jednoho důvodu, na který prezident později velmi rád a poměrně často vzpomínal: Naučila mě, parafrázuji, že dobro (Good) a zlo (Evil) jsou od sebe téměř vždycky jasně rozlišitelné a současně mi vštípila nezvratnou víru v to, že dobro nad zlem vždycky zvítězí, uděláme-li pro to všechno, co je/bylo v našich silách. Právě odtud pramenil, mimo jiné, Reaganův nakažlivý optimismus a téměř jistota, že ve střetu s „říší zla“ (Evil Empire), jak coby prezident v osmdesátých letech neobyčejně trefně charakterizoval komunistický Sovětský svaz, nemohou Američané a jejich spojenci prohrát, protože dobro představují právě oni. „Jestliže jsme byli,“ vzpomínal jeden z jeho klíčových spolupracovníků, „o našem úspěchu tak hluboce přesvědčeni, bylo to výhradně díky němu“.

Za tvrdost, kterou většinou skrýval laskavý, srdečný úsměv, a která mu pomáhala jak při cestě nahoru, tak během let v Bílém domě, kdy musel čelit bezprecedentní nenávisti ze strany levicových a mainstreamových médií i snobských společenských i intelektuálních a rádoby intelektuálních elit, vděčil Reagan rovněž často trpkým zkušenostem z dětství, kdy se rodina v důsledku již zmíněného otcova alkoholismu nezřídka stěhovala, a malý Ronnie tak měl jen zřídka pocit stálého domova a bezpečí, které jsou pro (nejen) malé děti tak důležité a formativní. „Jestliže jsem přežil své dětství“, žertoval jednou Reagan, když po něm zavilí nepřátelé šli hlava nehlava v časech aféry Írán-Contras (Iran-Contra Affair), „přežiju nejspíš všechno…“ – a měl samozřejmě pravdu.

Vzhledem k tomu, že pocházel z nemajetné rodiny, musel Reagan od mládí pracovat, což pokládal za naprostou samozřejmost. Bylo tomu tak již za studií na dixonské Northside High School, tak před nástupem na Eureka College i během tamního studia. Vzhledem k tomu, že se jednalo o studenta, jenž to dotáhl až na prezidenta USA, se o letech, kdy pracoval jako plavčík Lowell Parku, vyprávěly a dodnes vyprávějí legendy o desítkách zachráněných tonoucích. Zda na tom je něco pravdy, suď bůh, historka je to ale pěkná. Sport a práce byly pro Reagana mnohem důležitější než studijní výsledky ve škole (včetně jeho hlavních předmětů, relativně oblíbené ekonomie a sociologie), podobně jako to, že mohl pracovat jako redaktor školního almanachu a chodit do divadelního kroužku, v němž se brzy stal malou místní Star.

Reaganovo mládí, stejně jako život celé generace, narozené kolem roku 1910, zásadně ovlivnila Velká hospodářská krize (Great Depression), jež dramaticky skoncovala se sny o nekonečné prosperitě zlatých dvacátých let (Roaring Twenties). Zatímco jeho otec Jack o „džob“ znovu přišel, Ronaldovi se podařilo získat práci díky programu „Nový úděl“ (New Deal) čerstvě zvoleného demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta (v Bílém domě v letech 1933–1945), konkrétně v rámci tzv. Work Progress Administration (WPA), jež zaměstnávala zejména nekvalifikované pracovní síly na státem financovaných stavbách (veřejné budovy, silnice, dálnice, přehrady atd.). I proto se Reagan stal, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, vášnivým obdivovatelem a stoupencem demokratického prezidenta („Tehdy jsme FDR milovali skoro všichni“, řekl později jako republikánský politik), což mu vydrželo až do poválečných časů.

V té době, po válce, měl už Reagan za sebou velmi úspěšnou rozhlasovou a filmovou kariéru. Ta začala ještě v časech krize, v již zmíněném roce 1932, kdy mladý, sebevědomý muž nastoupil do komerčního rádia WOC v Davenportu ve státě Iowa a poté do zpravodajského, sesterského WHO rádia rovněž v iowaském Des Moines, v nichž si díky své pohotovosti, vtipnosti a výřečnosti rychle udělal dobré jméno. Začínal jako sportovní redaktor, přesněji řečeno jako sportovní reportér, což byla problematika, která mu byla blízká, a proto také uspěl, mimo jiné i díky charismatickému hlasu, jenž byl ve „zlatých časech rádia“ (Radio Days; vážně si ten stejnojmenný film Woodyho Allena z roku 1987 pusťte) nesmírně důležitý a jenž mu později výrazně pomohl i v politické kariéře.

Reaganovy sny ale sahaly mnohem výš a třebaže byl jako sportovní reportér oblíbený a úspěšný, bylo mu to brzy málo. V roce 1937 se Ronaldovi podařilo přesvědčit své šéfy, aby jej vyslali na služební cestu na soustředění baseballového týmu Chicago Cubs do kalifornské Cataliny, což pro něj bylo v pravém slova smyslu osudové. Na počátku Reaganova dalšího úspěchu stálo setkání se zpěvačkou a herečkou, která „mladého krasavce“ představila svému agentovi, losangeleskému rodákovi Williamu „Billovi“ Meiklejohnovi, a bylo tak říkajíc hotovo. Právě tento zkušený a protřelý agent (ale žádný gauner, jakých byla v této profesi spousta) zajistil Reaganovi kamerové zkoušky, po jejichž úspěšném absolvování mohl podepsat sedmiletou smlouvu u známého studia Warner Brothers. Ti, kteří později Reaganovu hollywoodskou kariéru bagatelizovali, ironizovali a zesměšňovali, ať už ve Spojených státech nebo v zemních tzv. sovětského bloku, neměli pravdu, na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl Reagan v „továrně na sny“ právem pokládán za úspěšného muže; vrcholem byly pravděpodobně jeho role ve snímcích „Knute Rockne, American“ z roku 1940 o fotbalové hvězdě Georgi Gippovi a „Královská cesta“ (King᾿s Row) z roku 1942.

Hollywood udělal z Ronalda Reagana zajímavého herce a Star, „která nebyla ani náhodou druhořadá“, a navíc jej, podobně jako tvrdé dětství a školní léta, mnohému naučil. „Film, to je primárně business,“ říkal vždy Reagan a měl pravdu. Pochvaly kritiků v novinách a na večírcích se sice dobře četly a poslouchaly, ve srovnání s úspěchem u diváků ale znamenaly jen málo. Všemocné producenty zajímal hlavně počet prodaných vstupenek, „kinaře“ pak ještě množství zkonzumovaného a vypitého občerstvení. Na recenzích zase až tolik (pokud vůbec) nezáleželo, důležitější, pokud jde o psané slovo, bylo, jak tu kterou hvězdu vykresloval hollywoodský bulvár (zajděte si ostatně do kina na Chazelleův „Babylon“ a uvidíte, jaké to tenkrát bylo).

A ještě za jednu věc Reagan Hollywoodu hodně vděčil. Třebaže jej v jeho nejlepších letech, v první polovině čtyřicátých let, velmi dobře platili (až tři a půl tisíce dolarů týdně), byl téměř den co den svědkem toho, jak jsou i mnohem větší Stars než on pouhou loutkou v rukou mocných agentů a hlavně producentů. V roce 1938, pouhý rok po příchodu do Hollywoodu, proto vstoupil do hereckých odborů (Screen Actros Guild; SAG), jejichž členy byli i příslušníci dalších filmových profesí – scénáristé, jejichž scénáře nikdo nechtěl, statisté, kteří dostávali jeden štěk za druhým, kameramani, osvětlovači a další technici, kostyméři a kostymérky, prostě mladí muži a mladé ženy všech povolání, pro něž Hollywood nebyl na rozdíl od něj žádný med, spíš jedno velké, nekonečné trápení. „Při hájení zájmů těchto lidí“, řekl později Reagan, „jsem se naučil o politice skoro úplně všechno.“ A ještě jeden Reaganův výrok bych v této souvislosti rád uvedl: „Po šéfech filmových studií byl Gorbačov naprostá brnkačka…“, řekl v roce 1988. Takže asi tak.

Pokud jde o Reaganovu vojenskou kariéru, nebyla to sice „žádná velká sláva“, nikdo mu v budoucnu nicméně nemohl nic vyčítat. V roce 1937 se stal po základním výcviku jako poručík členem aktivních záloh a v dubnu 1942 byl povolán do služby. S ohledem na vrozený astigmatismus (což je poměrně složitá cylindrická oční vada), se jej ale netýkaly bojové povinnosti v Pacifiku, ani později v severní Africe či v západní Evropě. Místo toho byl přiřazen k První filmové jednotce (The First Motion Picture Unit), která spadala pod americké letectvo a jejíž hlavní náplní práce bylo natáčet instruktážní a vzdělávací snímky pro armádu. Vzhledem ke zkušenostem z Hollywodu byl Reagan pro nadřízené nanejvýš užitečný a podle některých kolegů dokonce nepostradatelný, což mu umožnilo přežít válku bez újmy na zdraví v zázemí, a přitom v důležité službě.

Po skončení druhé světové války filmová sláva Ronalda Reagana poněkud uvadala. On sám nebyl spokojen s typem rolí, jaké mu producenti nabízeli, šéfové Warner Brothers byli naopak zklamáni malým množstvím diváků, kteří na jeho filmy chodili. Reagan proto směl začít hrát i pro studia Universal Pictures a Paramount Pictures, ani to ale jeho hvězdné postavení nezachránilo. O to víc se začal věnovat politice, byť zatím stále jenom té filmové. V roce 1947 využil svého charismatu a svých vyjednávajících schopností a nechal se zvolit šéfem výše zmíněných odborů SAG. V prvních, krajně vypjatých letech studené války, kdy se prezident Harry S. Truman (v Bílém domě v letech 1945–1953) jen složitě vymaňoval ze „svazujících pout rooseveltismu“, jenž měl až příliš velké, pro mnoho Američanů neomluvitelné pochopení pro „dobrého strýčka Joea“, jak FDR nazval sovětského diktátora Stalina, Reagan pochopil, jak nebezpečný a invazivní je komunismus a jak silně se zakořenil v některých amerických profesních sdruženích včetně těch filmových. Například Nezávislý hollywoodský výbor umění, vědy a (filmových) profesí (Hollywood Independent Committee of Arts, Sicence and Profession) ovládali z velké části právě komunisté a jejich sympatizanti. Když to Reagan, který byl členem výboru, zjistil, byl vzteky bez sebe a nehodlal to nechat jen tak.

Vzhledem k tomu, že měl o komunismu od mládí jasnou, ničím nezkreslenou představu, ostře se vůči jeho stoupencům vymezil. Společně se svou první ženou, herečkou Jane Wymanovou (1917–2007; vlastním jménem Sarah Jane Mayfiledová; manželé v letech 1940–1949), proto ve snaze eliminovat vliv „rudých“ v Hollywoodu spolupracoval s agenty FBI. Z téhož důvodu svědčil i ve výboru pro vyšetřování protiamerické (či neamerické) činnosti Sněmovny reprezentantů Kongresu (nejčastěji znám jako House Un-American Activities Committee; HUAC), jenž byl ustaven, což se příliš neví, již v roce 1938 s cílem odhalovat aktivity a akce jednotlivých občanů, státních zaměstnanců a organizací, namířené proti státu a proti národní bezpečnosti (tj. proti komunismu a fašismu).

Ti, kteří Reagana za jeho činnost v této době později kritizovali, podobně jako za jeho podíl na vytváření tzv. černých listin (Black Lists), seznamů komunistů a jejich sympatizantů, kteří v důsledku toho nejen přicházeli o práci u filmu, ale navíc byli popotahováni úřady a soudy, tak vesměs činili z neznalosti věci, z nenávisti vůči úspěšnému politikovi, případně s ohledem na svůj levicový, nezřídka radikálně levicový světonázor. Sám Reagan z toho nikdy špatné spaní neměl, protože – jak jsem už řekl – si o světovém komunismu myslel svoje. Konkrétní zkušenosti z Hollywoodu (dost drsné, podle některých přátel mu šlo dokonce o život) jej v jeho přesvědčení jen utvrdily.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let Reagana postihla vážná ztráta. Filmová kariéra jeho první manželky Jane Wymanové začala na rozdíl od té jeho strmě stoupat (čtyři nominace na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon a z toho jedna soška plus Zlatý glóbus za film Johnny Belinda z roku 1948), Reagan ji navíc stále víc „zanedbával“, protože jej zcela pohlcovala hollywoodská politika. Rozvod z roku 1949, který iniciovala Jane, jím nicméně vážně otřásl, a to tím spíš, že spolu měli dvě, respektive tři děti (dceru Maureen [1941] a Christine [1947], která však zemřela krátce po narození, a adoptovaného syna Michaela [1945]) a nějaký čas se zdálo, že se z něj bude jen těžko vzpamatovávat. Ambicióznost, touha prosadit se a něco dokázat ale nakonec Reagana zachránily, společně s novou partnerkou a, později, druhou, dlouholetou manželkou Nancy Davisovou.

Tato snaživá herečka, na rozdíl od Jane Wymanové ale bez opravdu velkého talentu, a tudíž i bez velké budoucnosti, si Reagana získala svou laskavostí, nesmírnou oddaností a tím, že byla rozhodnuta podřídit svoji budoucnost té jeho a být mu za všech okolností oporou, ať už se pustí do čehokoli. Manželství, jež Ronald a Nancy uzavřeli v březnu 1952 (již v roce 1952 se jim narodila dcera Patti, v roce 1958 přišel na svět syn Ron), patřilo k nejpevnějším nejen v Hollywoodu, ale i v americké politice. Reagan sám později mnohokrát konstatoval, že by svých cílů a úspěchů nebýt Nancy s vysokou pravděpodobností nikdy nedosáhl. Hollywoodská Superstar, herec William Holden, jenž byl Reaganovým za svědka, tvrdil, že byl o jejich celoživotní lásce přesvědčen od samého počátku a že jej pevnost jejich svazku nijak nepřekvapila.

Problémem, který Reagana na počátku padesátých let velmi vážně trápil, bylo, zda zůstat má v Hollywoodu, kde o něj měli „bossové“ stále menší zájem, anebo začít s něčím novým. V roce 1954 se na něj nakonec v době, kdy už o sobě začínal vážně pochybovat, usmálo štěstí. Šéfové společnosti General Electric jej totiž, vedeni jakýmsi těžko vysvětlitelným instinktem, oslovili, zda by se neujal moderování pravidelné nedělní večerní show s názvem General Electric Theater. Reagan nabídku s vděčností přijal a co se nestalo? Právě tato show z něj rychle udělala jak celostátně známého osobitého konferenciéra a showmana v jednom, tak osobnost, o jejíž veřejná vystoupení a názory byl stále větší zájem v celých Spojených státech. Reagan nakonec pracoval pro General Electric až do roku 1962, kdy sledovanost pořadu začala klesat, přičemž objel zemi napříč tam i zpátky a všude, kam dorazil, jej vítali, všude měl úspěch.

Bývalý hollywoodský „politik“ se v těchto letech pozvolna proměňoval v politika skutečného, v muže, který se díky své profesi dostával týden co týden do kontaktu nejen s příslušníky umělecké smetánky a s kolegy novináři, ale hlavně s „obyčejnými“ Američany – s dělníky, kteří dřeli do úmoru, aby uživili své rodiny, s řidiči kamiónů, velkých trucků, kteří křižovali zemi stejně jako on, se subalterními úředníčky z městských, státních i federálních úřadů, z bank i ze soukromých firem, s číšníky a se servírkami ze slušných i zaplivaných bister, která tak senzačně popsal Raymond Chandler v jednom ze svých detektivních románů o soukromém očku Philu Marlowovi, v bezmála geniální „Sestřičce“ (The Little Sister; 1949), s manikérkami, stenotypistkami a asistentkami i více či méně lehčími děvčaty, zkrátka s budoucími voliči, kteří disponovali něčím, co bylo v době, o níž píšu, ještě těžké obelstít sofistikovanými marketingovými kampaněmi, totiž dokonalým politickým instinktem. Právě proto, že jim Reagan rozuměl, a právě proto, že oni rozuměli jemu, věřili mu a důvěřovali mu, vyhrál dvě klání o úřad kalifornského guvernéra a dva souboje o úřad prezidenta USA. Drtivá většina jeho politických konkurentů žádnou podobnou zkušenost neměla a v kampaních to bylo jaksepatří znát. „Volil jsem Reagana“, říkali mnozí, „protože je to první politik, kterému rozumím, o čem mluví…“

Když už jsme u politiky, v polovině padesátých let sice Reagan ještě formálně zůstával demokratem, fakticky ale už hájil republikánské hodnoty a republikánská stanoviska a vůdci GOP (Grand Old Party; oficiální název Republikánské strany) i jejich podporovatelé a sponzoři si toho nemohli nevšimnout. Kritika invazivního, neefektivního státu, jeho stále dotěrnější a vlezlejší zasahování do života občanů (jednou nejnebezpečnějších a nejsměšnějších vět byla podle Reagana věta „Dobrý den, jsem z vlády a přicházím vám nabídnout pomoc“) a, v kontrastu s tím, důraz na svobodu, práva a povinnosti jednotlivce (a rodiny) nacházely vřelý ohlas nejen u Reaganových posluchačů a diváků, ale i u velkých zákulisních hráčů, kteří uvažovali strategicky, v delších časových horizontech.

Ronald Reagan se tak pozvolna, nenápadně (což nevylučuje, že zcela systematicky) stával silným politickým hráčem, prozatím spíše pasivním, ale zato s velkým potenciálem do budoucna. O jeho již zmíněné formální příslušnosti k demokratům si nikdo nedělal nejmenší iluze, jeho podpora prezidentských kandidátů z řad konkurenčních republikánů, Dwighta Davida Eisenhowera v letech 1952 a 1956 a Richarda Milhouse Nixona v roce 1960 ostatně mluvila jasně. Otázkou bylo jediné, a sice zda Reagan svůj nepochybný potenciál v budoucnu zúročí, anebo zda jej, jak tomu v politice je v drtivé většině případů, nevyužije. O tom si už ale budeme povídat až v příštím, druhém díle našeho seriálu za týden.