Město jsme zdědili od starých Řeků, je to instituce a zároveň životní styl naší evropské civilizace. Pod ochranou zákona umožňuje splynutí cizích lidí na jednom místě a jejich pokojný život. Vytváří síť společenských vztahů, hospodářskou spolupráci i přátelskou konkurenci ve sportu a na různých festivalech. Město představuje opravdu pozoruhodný výkon homo sapiens a zasloužilo se o všechny velké kulturní, politické a náboženské úspěchy civilizace. Není cennějšího dědictví západního světa! Evropská města jsou svědectvím triumfu civilizovaného lidstva a to nejen svými ukázněnými širokými třídami, majestátními fasádami, monumentálními stavbami a pomníky, ale i malými architektonickými divy, jaké představují zdobené římsy a portály.
Když americký návštěvník porovná Paříž, Řím nebo Prahu s městy svého kontinentu, musí žasnout nad nedbalou a chaotickou výstavbou svých krajanů. Co jej ale překvapí ještě víc, jakmile opustí předepsanou turistickou cestu, je zjištění, že zázrak evropského města, jako je Paříž, lze vysvětlit jen šťastnou náhodou, že se nedostala celá do područí moderních architektů. Všude v Evropě se město stává podobou svého amerického protějšku. I zde už se ve středu města uprostřed zchátralé staré zástavby tyčí výškové budovy kanceláří obklopené prstencem nekonečných fádních předměstí, kam zaměstnanci obchodní čtvrti prchají večer po práci. Je sice pravda, že nic tak děsivého, jako architektonický vandalismus, jaký jsem s bolestivým úžasem spatřil v Buffalu, Tampě a New Brunswicku, v Evropě nenajdete, avšak i nás už dlouhá léta postihuje stejná morální katastrofa. Stavíme města, v nichž nikdo nechce žít, kde se veřejný prostor svévolně ničí a soukromá místa a domy zatloukají bedněním.
Architekti a devastace
Není to tak dávno, co se evropští architekti spolčili a aktivně se podíleli na devastaci staré zástavby. Ve svém úsilí si pomáhali falešnou rétorikou Le Corbusiera a Waltera Gropia, nadšeně zastávali totalitní projekty politické elity, jež neusilovala o restauraci měst, ale o likvidaci periférie, jakoby chtěli dokončit válečné bombardování. Klasické ulice levných ale souladných dělnických domků s obchůdky, školami a kostely tvořily ve středu města oázy živého společenství. Politici je nazvali „slums” a nahrazovali je věžáky na otevřeném prostranství, které mělo představovat park. Takovým způsobem hodlal Le Corbusier přestavět celou Paříž na sever od Seiny. Veškerá zaměstnání i příležitosti k oddechu a zábavě se měly nalézat jinde. I veřejné budovy bez vztahu ke svému okolí se neměly lišit od obytných domů, brutálních ocelových konstrukcí vyplněných betonem s nenosnými stěnami bez fasád a podivnými vchody. Monumentální památné stavby minulosti se sice zachovávají, ale mnohdy se nalézají v esteticky zničujícím kontextu svého nového okolí, tak jako londýnská katedrála svatého Pavla v těsném obklíčení moderní zástavby.
Přestože občané protestují a spolky na ochranu měst statečně bojují za estetiku obytných čtvrtí, svůj zápas prohrávají. Modernisté ovládli školy architektury, výuku klasických oborů zrušili, a tak se zdá, že změnou osnov názorovou bitvu vyhráli. Studenti evropských škol totiž ztratili ponětí o gramatice klasických řádů, neučí se porozumět formám tvarování, kreslit existující památky, městské ulice s lidskou postavou ani chápat takový estetický fenomén, jakým je dopad světla na Korintské hlavní město nebo stín zvonice na šikmé střeše. Nestudují fasády, římsy, průchody, prostě nic z klasické tradice Serlia a Palladia neznají. Nové osnovy vychovávají ideologické inženýry architektury, naučí je nanejvýš zvládnout půdorys a izometrické výkresy, aby mohli plnit gigantické záměry socialistického státu: nacpat lidi do bytových kotců rozlehlých sídlišť, soustředit průmysl do obřích zón a konzum do velkých obchodních středisek a dálnici vést středem starých měst, aby střední stav nezapomínal, že přišel o vládu a Velký bratr nad ním bdí.
Nyní se to mění. Nová vzbouřená generace odvrhla socialistické plánování i kolektivistický urbanismus modernistů a to z dobrého důvodu. Poválečná výstavba totiž zrcadlila odcizení existencionalismu a statismu socialistického myšlení. Životní názor lidí přesvědčených, že jen oni znají správnou odpověď a jen oni mají právo ji všem nadiktovat. Vzpoura byla obzvlášť patrná v Británii, kde v mnoha městech dokázali plánovači dokončit destrukci, kterou nestihlo Luftwaffe. Architekti jako Quinlan Terry, Liam O’Connor, Demetri Porphyrios and John Simpson, kteří vyrůstali v době postupujícího chaosu, shodili okovy povinného modernistického školení a navrhovali budovy i celé čtvrti v klasickém stylu. Tehdy ještě neznámý Léon Krier, asistent eklektického architekta Jamese Stirlinga, počal uveřejňovat lakonické satirické monografie a kresby, jež se měly později stát anti modernistickým manifestem. Narodil se v Lucemburku v roce 1946 a přestože vystudoval modernistickou školu architektury ve Stuttgartu a pracoval jako architekt, zabýval se filosofií a sociologií. Modernistickou architekturu považoval nejen za ohavnou, ale hluboce pomýlenou v pohledu na lidskou společnost, jak nedávno opět zdůraznil v rozhovoru s Nikosem Salingarosem:
„Lidstvo se ve svém životě řídí pokusy a omyly, někdy ovšem páchá zlo ve velkém. Architektonický a urbanistický modernismus, tak jako komunismus, patří mezi tak katastrofální omyly, že se z nich nelze nic přiučit ani získat. Jako každá politická ideologie i ony oslepují dogmatickou vírou inteligentní citlivé osoby a nutí neuvěřitelně plýtvat a riskovat. Základním omylem modernismu je neotřesitelné přesvědčení, že musíme vyloučit všechna tradiční architektonická řešení a tuto pravdu nabízí jako univerzální, nevyhnutelnou a nezbytnou.“
Proto tolik potřebujeme širokou nabídku urbanistických řešení a Krier se rozhodl, že se o ně bude pokoušet.
Inspirace z Poundbury
Během sedmdesátých let s pomocí svého neméně talentovaného bratra vymýšlel nápadité projekty, jak vylepšovat a rozšiřovat tkaninu evropských měst pro potřeby současníků. Několik osvícených magistrátů zejména Lucemburk a Brémy si zřejmě ze zvědavosti zadalo u bratří Krierů několik svých plánů a projektů. Obrat nastal teprve v osmdesátých letech, kdy Krier na pozvání britského korunního prince Charlese dostal příležitost naplánovat zbrusu nové městečko Poundbury na okraji Dorchesteru a uvést své myšlenky a nápady do praxe. Jeho projekty okamžitě vyburcovaly kritiky. Profesionální architekti v šoku z ohrožení modernistického monopolu se okamžitě srotili a ze všech sil usilovali jeho reputaci zničit a plány pomluvit jako dílo romantického snílka. K jejich naprostému zděšení Poundbury přilákalo nadšené zájemce o bydlení, obchody i podnikání. Městečko se ze stejného důvodu jako středověká města stalo poutním místem, proslavilo se jako model k následování a v mnoha zemích probudilo v život hnutí „Nových urbanistů” a inspirovalo architekty po celém světě. Na Floridě pak získal jeho tvůrce příležitost navrhnout pro Nové urbanisty městský komplex Seaside s impozantní radnicí, kde si také pro sebe postavil vilu. Podle jeho zásad vybudovali američtí architekti novou vesnici a nazvali ji na počest britského prince Windsor. V roce 1998 uveřejnil Krier své vyznání pod názvem Architektura: volba nebo osud (česky Academia, 2001) a navzdory nenávisti modernistických architektů se jeho kniha stala standardním textem.
Ve svém díle představuje Krier první zásadu architektury odvozenou z Kantova kategorického imperativu, podle něhož máme jednat podle principu univerzální platnosti. Je zapotřebí „stavět tak, aby vaši blízcí budovu využívali, dívali se na ni s potěšením, rádi v ní pracovali, trávili dovolenou a spokojeně stárli…” Tuto zásadu ostatně potvrzují sami modernisté, říká architekt, byť v převráceném významu Mandevillovy Bajky o včelách.
Modernističtí vandalové Richard Rogers a Norman Foster, kteří nesou zodpovědnost za největší ničení evropských měst, jsou vlastně pokrytci, sami obývají elegantní staré vily v esteticky příjemném prostředí, kde je architektura šitá na lidskou míru a tradiční solidní řemeslná práce určuje atmosféru místa. Místo Mandevillovy zásady – soukromé neřesti, veřejný prospěch – se řídí zákonem opačným – vlastní prospěch, veřejné neřesti. Soukromá výhoda půvabné lokality je vykoupena zločinným ničením městského prostředí. Rogers se proslavil výstavbou obludných budov bez vztahu k okolí, jejichž využití je neměnné, provoz nesmyslně nákladný a hrubě poškozují vzhled a charakter sousedství. Typickým příkladem je středisko Centre Beaubourg v Paříži, celou velkou čtvrť lidnatých ulic se kvůli němu zdemolovalo a nyní tu drze vyčnívá a s pohrdáním se obrací zády k historické čtvrti Marais. Podobné je to i s výškovou budovou pojišťovny Lloyds v londýnské obchodní čtvrti, vypadá, jako by ji smontovali z naleštěných kuchyňských hrnců a nějakým nedopatřením se snesla z vesmíru na hromadu haraburdí.
Tvary tradiční architektury vyjadřují účel a funkci, jak o tom svědčí samotné jejich názvy – paláce, domy, továrny, kostely a svatyně. Formy moderní architektury, píše Krier, jsou bezejmenné a odcizené, jsou to pouze tzv. objekty a většinou jsou známé pod svou přezdívkou. Berlínskou Kongresovou halu lidé přejmenovali na těhotnou ústřici, Le Corbusierově monstrózní obytné králíkárně Unité d’Habitation v Marseilles říkají blázinec, budova OSN v New Yorku získala nálepku radiátor a o nové stavbě oxfordské univerzity se mluví jako o parkovišti. Krier považuje přezdívky za trefné, označují totiž podstatu kýče, přetvářku zfalšovaného objektu, který sedí uprostřed rodinné párty jako zamaskovaný cizinec. Klasické formy vytvořila konvence a celá staletí kolektivního souhlasu a proto mají svá pevně daná jména, nikdo je nikomu nevnucoval, zcela přirozeně vyvolávají obraz svého účelu.
Za to modernistické tvary nám vnucují lidé v zajetí architektonické ideologie. Z použitého materiálu, pracovního postupu nebo z účelu jim nevyplývá žádný lidský význam a monumentální vzhled staveb je falešný. Kancelářský mrakodrap a zemědrap nákupního střediska jsou postavené na úkor všeho ostatního, vyjadřují výlučně svou konkrétní funkci a to jim znemožňuje získat symbolický význam ba ani nemohou reprezentovat město, protože nejsou integrální součástí veřejného prostoru.
Nesrozumitelný styl
Krier vysvětluje neštěstí modernismu způsobené architekty jako Le Corbusier, Gropius a Mies tím, že oddělili nosnou konstrukci od vnějších částí. Nahlíželi na dům jako na závěs zahalující neviditelnou kostru stavby a zničili tak každou možnost dát ji pravý význam. Dokonce i v případě, že by ji přikryli klasickou fasádou, byla by falešná, nic by nevyjadřovala. Většinou se však bez logicky navržených vstupů a otvorů jednoduše obloží skleněnou stěnou nebo betonovými panely. Budova je vlastně skrytá a stavba pózuje mezi svými sousedy, svou váhou spočívá na společném areálu, ale to je naprosto bezvýznamné, protože nic nevyjadřuje. Nemá ke svým sousedským konstrukcím, ke vzhledu ulice a prostorem nad ní absolutně žádný vztah a nic kromě drsné prázdnoty své geometrie nevyjadřuje.
Princip záclonové zdi má velmi nepříznivé důsledky. Budovy mají nákladnou údržbu a nejistou dobu trvanlivosti, obsahují ne zcela osvědčené bezpečné materiály a mají příliš vysoký koeficient rozpínání, takže se všechny spojnice po několika letech začínají uvolňovat. Výstavba a likvidace modernistických staveb způsobují ohromné škody prostředí, jsou to ekologické katastrofy, vytvářejí uzavřený bytový prostor a potřebují stálý přísun energie. Jsou postiženy tzv. syndromem nemocné budovy, protože nelze otevřít okna a vpustit dovnitř závan čerstvého vzduchu. Stavba postrádá slovník a gramatiku architektury, nikdo ji nerozumí a tak ji kolemjdoucí považuji za drzou invazi. Neumožňuje dialog a kolem sebe vytváří prostor, jenž není v pravém smyslu slova veřejný, pouze obnažuje tkanivo města.
Skutečnost, že modernistický styl nepromlouvá srozumitelným jazykem, není banální vada, je důvodem, proč tak neladí se svými sousedy. Stejně jako v hudbě i v architektuře by mělo platit, že jednotlivé části zástavby vytvářejí harmonický celek. Modernismu chybí akordy, má jenom linie, jež sice skončí, ale nevedou k závěru. Nedostatek slovní zásoby také vysvětluje odcizení moderního letiště. Klasické nádraží vede cestujícího bezpečně a konejšivě k výdejně jízdenek, do veřejné haly a na nástupiště, kdežto typický prostor letištní haly postrádá zjevné architektonické symboly. Představuje zmatenou masu často blikajících nápisů a upozornění, jež se domáhají pozornosti a zvyšují pocit naléhavosti, aniž by zraku nabídly odpočinek. Možná jsou dnes americké klasické nádražní dvorany Union Station ve Washingtonu a Grand Central Station v New Yorku poslední z těch mála pohodových a účelných veřejných prostorů, kde architektura nepotřebuje nápisy a lidem nevadí bez ohledu na omezený čas jen tak na chvíli postávat, protože se tam cítí dobře. Je docela výmluvné, že v roce 1962 vyvolal plán na zbourání nádraží Penn Station v New Yorku stylizovaného podle římských lázní Caracalla tak silné protesty Louise Kahna a modernistů. Demolici samozřejmě nezastavily, americké pozemkové zákony nikdy neustupují před ctností veřejného zájmu. Dodnes toho široká veřejnost lituje, zvláště při srovnání s ubohou nádražní halou pod nízkým stropem, jež má zřejmě odradit od cesty vlakem, nemluvě o ohyzdné nástavbě nad ní.
Pravidlo deseti minut
K úvahám o pustošení měst můžeme přidat kritiku „zoningu”, členění města na pásma. Jane Jacobsová ve své knize The Death and Life of Great American Cities (Život a smrt slavných amerických měst) popisuje hromadný útěk z centra na periférii a zánik živých obydlených ulic. Dosáhli jsme kritického bodu, kdy krom profesionálních architektů je už každému zřejmé, že úpadek velkoměst by mohl zastavit jen návrat ztracené dostředivé migrace a právě Krier nabízí prosté přesvědčivé řešení a stačilo by, kdyby o něm mohla veřejnost hlasovat. Je tak jednoduché, že by je při dobré vůli mohli plánovači měst a stavitelé bez problému přijmout.
Architekt navrhuje nahradit zásadu „střed města plus předměstí” plánem polycentrického osídlování. Jestliže se obyvatelé stěhují, tak ať se stěhují do menších městských středisek s ústředním prostranstvím, veřejnými budovami a nabídkou pracovních i kulturních a sportovních příležitostí. Tak jako Poundbury u Dorchesteru nemají být sídlištním předměstím a chaotickou mozaikou individuálních pozemků bez společného života, nýbrž samostatnými městečky se vším všudy. Jen tak mohou obnovit lidské společenství, jež si to místo přivlastní a bude považovat za své. Kolem velkého města by tak místo anonymních nekonečně se rozpínajících sídlišť vznikaly svébytné osady s vlastním středem a ulicemi. Ostatně takové řešení má svůj precedens. Londýn se rozvíjel v přátelské konkurenci dvou měst Westminsteru a City of London a kolem nich integrálně z autonomních vesnic a městeček vyrůstaly rezidenční čtvrti jako Chelsea, Kensington, Bloomsbury nebo Whitechapel, ale nikoli z přetlaku centra a proto si dodnes udržely svůj osobitý charakter. Aby byla taková výstavba uskutečnitelná, potřebuje uzemní plán, říká Krier, ale nemíní tím experiment sociálního inženýrství, jaký milují modernisté, nýbrž jednoduchý omezující rámec k dosažení společného cíle, tak aby nepřekážel individuální potřebě.
Krierův hlavní plán obsahuje rozložení ulic, regulaci vzhledu pozemku i domu, počet pater (přirozené maximum cihlového domu je pět), určení stavebního materiálu a technické konfigurace budovy. Cílem je kvalita „normálního regulérního domu”. V dnešní době budí pozornost plánovačů pouze projekt výjimečné budovy, jakou navrhují architekti David Liebeskind a Frank Gehry s úmyslem co nejvíce vyčnívat a upozorňovat na sebe, místo aby v pokorném souladu se svým okolím přinášela obyčejnou útěchu z lidského společenství.
Příjemnou atmosféru osídlení nevytvářejí neobvyklé stavby, nýbrž budovy nezbytné, v nichž lidé žijí a pracují. Proto je důležité mít společná pravidla, aby bylo možné vzhled a tvar každého stavení harmonicky sladit po příkladu klasických vzorů, jak je vysvětlovali ve svých knihách originální stavitelé Nové Anglie Asher Benjamin a Minard Lavefer.
Na Krierově koncepci je zajímavé pravidlo „deseti minut”, podle něhož by žádný obyvatel města neměl mít na místa, jež potřebuje navštívit a která jsou důvodem života mezi cizími lidmi, delší cestu než ujde za deset minut.
Není to tak obtížné, jak se domnívají Američané, vždyť Paříž, Řím, Florencie, Londýn i Praha takovou podmínku více méně splňují a platilo by to i pro ně, kdyby se jejich města rozvíjela podle Krierova plánu jako polypolis, čili mozaika oddělených osad, kde by byla v dosahu většina zaměstnání, kulturní, sportovní i nákupní střediska. Správný urbanismus nevytváří vzdálenost mezi lidmi ve stylu „předměstí od oceánu k oceánu” Franka Lloyd Wrighta, nýbrž dává lidi dohromady, aby se těšili z atmosféry místa, kde se nacházejí s ostatními. Takový je smysl a účel města a podle Kriera to není nic obtížně proveditelného. Stačí, aby veřejný prostor odpovídal svou rozlohou, uspořádáním ulic a budov opravdovým lidským potřebám, takový je ideál komunitárního osídlení. Každý vnější detail stavby má odpovídat architektuře, protože je součástí společného prostranství, kdysi to bylo samozřejmé a vznikalo spontánně, protože výstavbu ovládalo uctivé chování, stavitel dobře věděl, že se svým dílem vystavuje zraku veřejnosti a nesmí porušit nepsaná pravidla zdvořilosti. Nechme mluvit samotného architekta:
Všechny stavby, velké nebo malé, veřejné nebo soukromé mají fasádu, svou veřejnou tvář a proto mají pozitivní nebo negativní dopad na kvalitu veřejného prostoru. Buďto jej obohacují nebo ochuzují a to dost zásadně a dlouhodobě. Proto je architektura města společnou starostí tak jako zákony a jazyk – jsou to základy slušnosti, civility a civilizace. Bez kolektivního uznání nelze udržet ústavu ani civilizovaný život. A nelze je pouze vynucovat silou, masivní společenský odpor vůči moderní architektuře není důsledkem neporozumění, nýbrž chybného pojetí.
Takovou představu vtělil Krier do výstavby Poundbury, kde s ním spolupracovali neoklasičtí architekti Liam O’Connor a Quinlan Terry. Městečko se ještě stále rozvíjí, je ale koncipováno jako jedno veřejné místo okolo radnice, každá stavba přispívá k veřejnému výhledu, jehož je nedílnou součástí. Jde o relativně nevelké osídlení a mělo by dosáhnout svého limitu v počtu 10 000 usedlíků. Architekt se domnívá, že by vyšší hustota obyvatel byla neúnosná a vyžadovala výstavbu kolem nového centra. Poundbury je dnes prospívající komunitou, kde lidé pracují a nakupují v dosahu pěší zóny a má proto středověký ráz ovšem s prostory přizpůsobenými současným potřebám rušného života a nechybí tu ani obchody s potravinami šetrnými k životnímu prostředí, jež tak neúnavně podporuje majitel území, náš kníže z Walesu.
V Poundbury se nalézají továrny a sklady, kanceláře i obecní budovy, ale jednu stavbu postrádá, nemá kostel. Svědčí to naší o době, nebo nedostatku architektovy koncepce městské regenerace? Krier se brání, že jemu nepřísluší, aby poskytl něco takového, aniž by to obyvatelé vyžadovali. Neměli bychom ovšem zapomínat, že tradiční usedlosti našich dávných předků, které on tak obdivuje, počali budovat teprve po vymezení posvátného prostoru pro svatyni a své bohy. Kde je Bůh doma, jsme doma i my. Smysl modernismu a jeho nelidských staveb je zřejmý, Bůh neexistuje, svět smysl nemá a o všem rozhoduje Velký bratr. Krier je ochoten souhlasit, ale namítá, že jediná cesta, jak se k problému postavit, znamená hledat takové způsoby výstavby, aby si to prázdno lidé sami uvědomili. Pokoušet se jim vnucovat architekturu na základě univerzálního plánu by bylo opakováním omylu modernistů. Správný urbanistický plán nemá cíl, pouze omezuje.
Ani nepopiratelný úspěch Poundbury nezměnil negativní postoj doby a Krierův urbanistický projekt většina lidí odmítá jako nepraktický. Naštěstí se Krier nenechal nepřátelstvím svých profesních druhů odradit a dál propaguje svou vizi, přednáší, píše i projektuje a svému publiku trpělivě vysvětluje, že jako lidé máme podvědomou představu útulného domova, místa kolektivního osídlení, které jako celek nepatří žádnému jednotlivci a lze je po právu nazývat naše. Tak jako on bychom měli odmítnout modernistické tažení proti vzdělanosti a probouzet v lidech archetyp domova, jenž se modernisté pokoušejí z lidského vědomí vytěsnit a který, jakmile se s ním setkáme, podobně jako princip logiky nebo morálky, nás přímo ohromí svou samozřejmostí.
Pozoroval jsem Kriera při jedné jeho přednášce před publikem skeptických levičáků, kteří si možná neochotně přišli poslechnout kuriózního obhájce zašlých časů. Byl jsem svědkem projevu skromného člověka, jenž stylem sebereflexe pravého učitele přesvědčuje publikum, že předkládané myšlenky nejsou jeho, ale jejich. Jistě mnozí opouštěli sál s překvapením z vlastního sebepoznání, někteří možná i pochopili své sociální utopie jako „zprávy odnikud” a uznali, že je dobré patřit někam. Ke svému překvapení jsem zjistil, jak neobyčejné působivá jsou jeho veřejná vystoupení.
Příliš pozdě?
Krier se nápadně od jiných architektů odlišuje svou pokorou, s jakou představuje své návrhy na výstavbu města budoucnosti. Předkládá je s žádostí o porozumění a doplnění. Když rozbaluje výkresy imaginárního města, jeho jiskřivé oči v široké tváři září nadšením, jakoby vyzdvihl z kolébky své čerstvě narozené dítě. Ačkoli se dívá s hrůzou na modernistický vandalismus ničící srdce našich měst, nikdy se o jeho strůjcích nezmíní jediným nelaskavým slovem. Svým přátelským stylem prezentace prosí o souhlas a svou osobou vyjadřuje demokratické úsilí hledat společně cestu k vytváření městského prostředí, kde se budeme cítit doma. Jeho mohutná klidná přítomnost vyzařuje nezdolnou energii a lásku k obyčejným lidem.
Mnozí říkají, nejenom o něm, ale o celém hnutí Nových urbanistů, to všechno je hezké, jenomže to přišlo příliš pozdě. Odstředivá síla měst se nedá zastavit, ocelovou kostru pod falešným závěsem budou stavitelé používat dál. Připadá mi, že si tito kritici neuvědomují, že se město nemůže rozbíhat na všechny strany do nekonečna a nevyhnutelně nastane situace, kdy se stane dostředivý pohyb jedinou alternativou společenského zhroucení. Jak opakovaně dokládá Quinlan Terry, domy ocelových konstrukcí rapidně chátrají, blíží se den, kdy zjistíme, že jsou jejich náklady na údržbu a energetiku finančně neúnosné. Nelze je přestavět k jinému účelu a zanechávají po sobě toxický odpad vyžadující čím dál obtížnější likvidaci. Noví urbanisté nenabízejí utopii, ale jedinou životaschopnou alternativu před zhroucením měst. Dvacáté století nás poučilo, s jakým nepochopitelným nadšením jsou lidé ochotni vykřikovat hesla a mávat vlajkami na pochodu do záhuby. Proč bychom se ale měli takovému chování poddávat, jestliže jsme ještě neztratili zdravý rozum? Uvažme, co říká Krier:
Vytvářením měst, vytváříme sebe. Ničením měst, ničíme sebe. Naše milované vzpomínky se stanou otrávenou lítostí nad nenahraditelnou ztrátou, někdy i nenávistí všeho, čeho jsme si tolik cenili. Nezbývá než prchnout ze světa i z vlastní duše. Pěkná ves, dům i město je nadějí a domovem všech lidí. Zapomeneme-li, že je naším cílem stavět esteticky, staneme se bezdomovci, jediné čeho dosáhneme, bude náš vlastní exil na zemi.
Ano, kolektivní utopie nenabízejí nic jiného, než permanentní exil, domov se nachází na opačné straně. A přesto naši plánovači a úředníci realistickou cestu a směr jednoznačně odmítají. Velké veřejné zakázky zadávají nepatrné skupině proslavených architektů, protože vědí, že jejich projekty budou ve svém okolí nápadné a upoutají pozornost veřejnosti. Věhlasní architekti jako Daniel Liebeskind, Frank Gehry, Richard Rogers, Norman Foster, Zaha Hadid, Peter Eisenman, Rem Koolhaas svou procovskou hatmatilkou úspěšně přesvědčují publikum o své genialitě.
A tak se daně voličů a peníze akcionářů utrácejí na modernistické projekty, protože se jejich zástupci domnívají, že investují do originálního a velkolepého díla budoucnosti. Trpí město a jeho obyvatelé, kteří milují svůj domov.
Samozřejmě, že existovali geniální architekti jako Michelangelo, Palladio, nebo Frank Lloyd Wright, ale jak dokazuje Krier, živé město není výsledkem práce slavných architektů. Je to dílo skromných řemeslníků a vedlejší produkt neutuchající konverzace jeho obyvatel, stále se rozvíjí, opravuje a předělává podle nových potřeb a tak spontánně neviditelnou rukou všech, kteří chtějí žít v souladu se svými sousedy, vytváří řád. Tak vznikly Benátky i Paříž, kde i slavné a monumentální stavby jako katedrály svatého Marka, Nôtre Dame, Place Vendôme a kapitulní dům Scuola Grande di San Rocco uklidňují zrak a vyvolávají pocit sounáležitosti. Tak jako Bernini se svým Svatopetrským náměstím, geniové minulosti ze všech sil usilovali zařadit svou stavbu do okolí veřejného prostoru a oblohy nad ním. Vytvářeli abecedu architektury, která se stávala městskou lingua franca, jak dokazuje Palladio, a proto mohla všem jeho obyvatelům poskytnout domov.
Město není skládka!
V porovnání s nimi jsou stavby nové architektury, jako je Gehryho nákladné Guggenheimovo muzeum v Bilbao, nesouměrná londýnská radnice Normana Fostera, kuchyňské hrnce budovy Lloyds od Richarda Rogera a naleštěné přístroje Zahy Hadiové postavené záměrně v protivenství ke svému okolí, aby budily dojem díla inspirovaných umělců, kteří se nesnižují na úroveň obyčejných lidí, ale vyjadřují svou tvůrčí originalitu. Profesní organizace i školy architektury tento směr neúnavně podporují a nikoho nepřekvapí, když se „geniální díla” vůbec nepodobají architektuře a třeba vypadají jako zelenina, vůz, sušička na vlasy, pračka nebo haraburdí na dvoře. Jaký vzhled má mít opravdová architektura stavby, aby zkrášlila a povznesla nějaké místo, to se už dávno neučí.
Často se tvrdí, že dnešní doba architekty tvrdě omezuje a proto nemohou stavět jako kdysi, kdo by chtěl platit za nějaké eklektické ozdoby připomínající klasický nebo gotický styl, vykládal železnou konstrukci zdobenými kameny nebo hodlal korunovat pouliční fasádu cínovou římsou á la Vignolesque. To co v době, kdy veřejnost vyžadovala ornament a řád, představovalo levné řešení kolektivní poptávky, by dnes vyžadovalo neúnosné finanční náklady. Stavitelé mají k dispozici omezený prostor, řemeslná práce téměř zanikla a gigantické inženýrství je relativně snadné a levné. A tak nezbývá, než se obracet na proslavené architekty, aby posvětili svou autoritou, co by jinak lidé považovali za nehorázný vandalismus.
A proto nemá typická stavba architektů/celebrit fasádu, nezapadá mezi své sousedy, připomíná kuchyňské náčiní, stojí v ulici nešťastně jakoby omylem. Navrhli ji jako odpad – dům na vyhození, jenž do dvaceti let tak jako tak zbourají a je zatím jedno, že požírá neřestné množství elektrického proudu. Výstavba města připomíná skládku, hromady harampádí, od něhož znechuceně odvracíme zrak. Je podobná konstrukci strojů tahle architektura, jakoby spadla shůry, neobrací se ke kolemjdoucím a nevítá je. Poskytuje sice přístřeší, ale nikoli domov. A protože si na ni zvykáme, ztrácíme respekt k zemi. Město totiž ve svém pravém významu posvěcuje půdu, na níž stojí.
Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno (zatím jen v angličtině) pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!