Není pochyb, že dlouhá staletí křesťanské civilizace v Evropě položila základy národního společenství nadřazené víře i rodinnému klanu a na nich vybudovala světské právo a občanství. Může se zdát paradoxní, že se autoritativní náboženství stalo hybnou silou vývoje ke světské vládě, ale nezapomínejme, za jakých zvláštních okolnosti se zrodilo křesťanství.
Židé představovali uzavřené společenství spoutané přísnými náboženskými předpisy, žili ale pod vládou imperiálního Říma a univerzálního práva bez odkazu na jakéhokoli boha, jež každému svobodnému jedinci nabízelo ideál občanství. Ježíš v konfliktu s legalismem svých souvěrců sympatizoval se sekulární vládou, jak o tom svědčí jeho slavný výrok o minci, která představovala hold římské moci: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu“ a v době, kdy křesťanské víře určil formu svatý Pavel, malé křesťanské obce v Římské říši potřebovaly získat prostor pro bohoslužbu a vyhnout se konfliktu se světskou mocí. Římský občan Pavel vládu posvětil, „Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc pochází od Boha, a tak i současné vlády jsou zřízeny od Boha” (Římanům, 13:1).
Zásada dvou mečů
Zásada dvojí loajality se na Západě ujala a po císaři Konstantinovi ji v šestém století prohlásil za závaznou papež Gelasius I. V dějinách lidstva to bylo opravdu něco naprosto výjimečného, politická doktrína dvou mečů, jeden drží světská vláda na ochranu společnosti, druhý církev na ochranu duše. Jednoznačné uznání sekulárního práva rannou církví mělo zásadní vliv na následný vývoj západní Evropy, včetně reformace a osvícenství, až k současné teritoriální legislativě.
Dějiny našeho kontinentu zřetelně ukazují, jak nové formy solidarity vznikaly na základě křesťanského dědictví a předpokladu, že lidé- a nikoli Bůh – vytvářejí legitimní vládu. Když se z předpolitického světa vynořily národy, tuto zásadu – jež posléze umožnila uznat suverénní vládu -už obsahovaly. Teoretici osvícenství Jako John Locke a Jean Jacques Rousseau se pokoušeli proces legitimizace suverénní moci nějak formulovat a nazvali jej společenskou smlouvou. Chtěli tím vyjádřit, že se lidé museli vzdát svého přírodního divokého způsobu života a pro svou bezpečnost se dohodli podřídit vládní moci. Mělo by být však zřejmé, že žádné shromáždění lidu by nemohlo uvážit smlouvu o spojenectví a vládě, kdyby jeho členové už dávno k sobě nepatřili a nevěděli, že prosperita každého člověka závisí na kolektivní moci. Podobně jako je tomu s manželstvím a rodinou, sebelépe formulovaná smlouva sama o sobě nemůže zajistit bezpodmínečný závazek, na němž závisí politický řád. Žádná společnost bez takové povinnosti nepřežije opravdovou krizi.
Společenská smlouva může založit nějakou novou vládu, pokud ochraňuje a zachovává předem danou věrnost lidu, neboť jen ta vytváří územní dějiny a veškeré formy společného života, zejména jazyk, obyčeje, zákony a kult. Evropské dějiny náboženskou praxi degradovaly na úroveň subjektu právního řádu a tím přestala být jeho zdrojem. To je podle mého soudu ohromný úspěch západní civilizace – podřízení všech sdružení a spolků včetně svaté církve světskému právu a založení institucí umožňujících, aby se zákony přizpůsobovaly změnám společenského života, místo aby vyhlašovaly věčné pravdy zjevené v dobách a okolnostech dávno zaniklých.
Takto chápané právo platí na konkrétním území a to mu přisuzuje národní charakter. Je omezeno hranicí, za níž jeho zákony neplatí. Právním nároků z cizích zemí se proto lidé zuřivě bránili, jak to známe z dějin konfliktů mezi papežem a korunou, z nichž se v Evropě zrodily mnohé národní státy. Není žádným překvapením, že se Angličané bouří, když má Evropská unie v plánu založit Corpus Juris, kriminální právo, které by umožnilo evropským soudům obžalovat naše občany a požadovat jejich vydání k soudnímu řízení v zahraničí. Něco takového považují za hrubou urážku, protože tradice zvykového práva vazbu zadrženého značně omezuje a hlavně autorita soudu závisí na zemském právu a suverénním území Britské koruny. Těsný vztah zákonů a teritoria neomezuje právo, jako kdyby existovala nějaká univerzální jurisdikce, z níž se libovolně něco vyjme a použije. Je to vlastní jádro evropské zkušenosti, jsme totiž dědici zákonů a institucí, jež vyrůstají z úsilí mírnit konflikty mezi sousedy a určovat jejich práva a povinnosti. Právo vzniklo na ohraničeném území a je poznamenáno jeho dějinami. Takový je rozdíl mezi anglickým sekulárním právem a náboženským právem šaría, „přirozeným právem” stoiků i normativním systémem univerzální katolické církve.
Ne rozum, ale sousedství
Proto také pokus vybudovat evropské impérium zákonů nezávislých na věrnosti vůči národní autoritě nejenže nemůže uspět, ale navíc poškozuje prestiž sekulárního práva. Není to nic nového, už v osmnáctém století se v teoriích společenské smlouvy objevilo zbožné přání, že lze definovat povinnosti bez historických vazeb a náklonností a objevit nebo objektivně formulovat daný počet univerzálních práv a povinností. Francouzští revolucionáři dobývali stát pod praporem „práv člověka a občana” v pevném přesvědčení, že smetou všechna nahodilá ustanovení zděděná historickým vývojem a na místo obsazené pouhým člověkem, jenž za své postavení i moc vděčil náhodě dynastického nástupnictví, posadí na trůn Rozum. Ale už za několik týdnů po vyhlášení univerzální Deklarace práv vládli jménem Národa a svolali staré nahodilé sdružení, jemuž přidělili novou mnohem nebezpečnější moc, protože potřebovali nahradit zničenou lidovou oddanost založenou na náboženství, zvyklostech a bezpodmínečném vztahu k sousedům.
Omyl revolucionářů okamžitě pochopil Edmund Burke a připomněl svým čtenářům, že je každá pospolitost výsledkem náhod a ani lidské náklonnosti nevznikají osobním rozhodnutím, nýbrž okolnostmi. Nikoli rozum, ale sousedství je základem laskavého pohnutí mysli. Stačí si to uvědomit a vidíme, že je každé místní soudržné společenství nejlepším prostředkem proti rozvratnému vábení ideologie. Národní oddanost odmítá extremismus, neboť probouzí svědomí.
Nacionalismus se někdy stává ideologickým pokusem nahradit obvyklou sousedskou vzájemnost něčím, co se podobá dogmatu a závazku náboženské sounáležitosti. Avšak přirozená oddanost svému národu je vedlejším důsledkem kolonizace a dějin usazeného lidu, který zná tradiční způsoby urovnávání sporů v národním duchu, ví jak slavit svátky a pořádat procesí, nepotřebuje se pokoušet to všechno, co nás drží dohromady, naše vzájemná citová pouta, výslovně formulovat. Obyčejní lidé znají život od podlahy a vztahují se k tomu nejlepšímu, co se okolo nich děje, učí se mírovému soužití ve společenství, k němuž patří a proto říkají, my to děláme tak a tak po našemu a právě to je spojuje s ostatními a dokonce i s těmi, kteří tu byli před nimi i těmi, jimž jednou uvolní místo. Pocit příslušnosti ke kolektivu je nejen normální, ale také ospravedlňuje a posvěcuje hluboký zdroj vzájemné společenské náklonnosti, všechny ty dávno v minulosti prokázané zvyklosti a hodnoty trvalého úsilí urovnávat společenské konflikty a hledat rovnováhu v měnících se podmínkách života.
Obětovat se ve jménu… Evropy?
Oddanost národu umožňuje nejen obranu ve válce, ale také oběti v době míru. Právě nyní, kdy krize státních dluhů uvalila břímě na bedra běžných občanů, naléhají na ně vlády, aby si pro dobro všech utáhli opasky. Nežádají oběti ve jménu Evropy natož Evropské unie, dobře vědí, jak by to dopadlo. Museli by přiznat, že se marně legitimují byrokratickou mašinérií, evropská civilizace národů je duševní dědictví, jež sama Unie usiluje zničit. V nouzové situaci však nezbývá politikům nic jiného, než emocionální odkaz na národní soudržnost. Teď najednou všichni mluví o potřebě táhnout za jeden provaz, držet dohromady a hovoří o příslušnosti k národnímu společenství, které sociální demokraté ještě nedávno tak vehementně pomlouvali. Krize evropského projektu v každé zemi odhalila, že národní stát není problém, nýbrž řešení, protože obsahuje jediný důvod k oddanosti. Když se nyní naplno projevily negativní důsledky evropské integrace, sami politici nechtěně prozradili, že nemají nic, nač by se mohli odvolat, kromě pomlouvané lásky k vlasti.
Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!