Chcete si oživit atmosféru socialistického Československa? Připomeňme si jí s nedávno zesnulým britským konzervativním filozofem Rogerem Scrutonem, která v 70. a 80. letech přednášel během svých návštěv Československa v bytových seminářích tzv. podzemní univerzity.
Když jsem na konci sedmdesátých let začal jezdit do tehdejšího Československa, nad pražskými střechami a věžičkami se vznášela rudá hvězda, která posilovala smutné a vyčpělé vzezření starých domů a paláců. Připadaly mi jako ozdoby z loňských Vánoc. Fasády veřejných budov zohyzďovaly slogany typu: „Bojujeme za mír“, „Sovětský svaz, záštita míru“ nebo „Program strany je program lidu“. Podobné pitomosti mne tehdy zaujaly především tím, že se překvapivě víceméně shodovaly s žargonem a postoji učebnic, používaných na britských katedrách sociologie.
Skoro v každé pražské ulici se nad chodníky táhly dlouhé prkenné plošiny, vztyčené na dřevěných sloupech. Chránily chodce před deštěm staré omítky, který drobně, ale nepřetržitě padal ze zanedbaných fasád. Vzhledem k tomu, že všechny budovy byly ve státním vlastnictví, nikdo se o ně nestaral. Návštěvníkům Prahy se tedy naskytl pohled na barokní město – město povrchů -, jehož jádro prosakovalo skrz jeho zteřelou kůži. Přesto, ale i právě proto se Praha zdála zcela vytržená z reality – působila spíš jako relikvie zmizelého života, ztuhlá ve své poslední poloze. Příjezd do Prahy byl podobný, jako když vkročíte do místnosti nebožtíka, jehož věci leží netknuté a chátrající, tam, kde je kdysi zanechal.
Tento pocit byl obzvláště silný, když jste na letišti nasedli na autobus, jeli po ulici tehdy zvané Leninova, a pak přesedli na tramvaj, která kodrcala dolů do města po vydlážděném svahu. Po této trase jste vjeli do centra, na Malou Stranu, vklíněnou mezi vrch Petřín a Vltavu: v malostranském kotli se tísnily kupole a zvonice a za nimi se po stráni až ke strahovskému klášteru rozkládal tichý sad. Budova objímala budovu, štít se dotýkal štítu, kudrlinka obtáčela kudrlinku, střechy do sebe zaklesnuté. Římsy a kordony uskakovaly do stran, společně se hnaly jako smějící se potůčky a ztrácely se mezi novými parapety. Věže a štíty vykukovaly nad touto změtí, stěny paláců se sem tam drolily, sochy na stavbách, stěží znehybněné v architektonickém víru, působily jako křehké baleríny v rozvlněném moři štuku. Kontrast s všudypřítomnou pražskou špínou a rozkladem tu hojnost tvarů a detailů zdůrazňoval. Zdálo se, že všechno stojí jen díky zázraku, že všechny budovy, z nichž zůstaly jen prázdné skořápky, se navzájem podpírají. Stačil by jediný závan a celá konstrukce by se rozpadla. Z Prahy by nezbylo nic než oblak prachu.
V duchovním smyslu se něco podobného vlastně stalo. Vypadalo to, že lidé v ulicích si ničeho nevšímají, zdáli se apatičtí, na nikoho se neusmívali. Všichni jako by mířili ve stejně pozvolném tempu k místům, kde se tvořily fronty, většina jich nesla igelitové tašky. Ve výlohách obchodů byly zaprášené hromádky zeleniny, navršené konzervy a lahve, k tomu několik politických hesel, občas jako aranžérský doplněk vymodelovaná klobása či kolo sýra. Většina žádaného zboží se ovšem nedostala ani do výlohy, ani na regály v samoobsluze: v určitý čas přišla dodávka masa, kubánských pomerančů nebo maďarských klobás, bylo ovšem třeba o ní vědět, postavit se před krám a čekat. Naskytl se mi tehdy pohled na státem řízený nedostatek, který potlačoval jakékoli myšlenky na vzpouru, protože zaměstnával lidi sháněním všeho potřebného, donutil je „postavit se do řady“. Výlohy obchodů jako by vystihovaly pravidla komunistického Československa: klam, který nikoho neoklame, lež, které nikdo nevěří.
Nikde nebyla tato zásada tak zřetelná jako ve výlohách agitačních středisek, okrajové bašty „agitpropu“ zavedeného bolševiky. Za sklem, které nikdo nečistil, ve výloze, v níž nikdo nikdy neutřel prach, visela křivá tabule s plakáty hlásajícími „věc socialismu“: američtí vojáci s výrazy nacistů bodali svými bajonety do vietnamských miminek, tlustí kapitalisté s macatými doutníky stáli na hlavách bezmocných dělníků a obří rakety, ozdobené hvězdami a pruhy, letěly v sešikovaných útvarech nad krčícími se evropskými městy. Zaprášené fotografie ukazovaly znavené komunistické potentáty v šedých vlněných oblecích, jak podepisují starýma tlustýma rukama listy papíru, rozložené před nimi na modernistických stolech, zatímco Marx s Leninem upřeně hleděli do budoucna přes jejich prasečí postavy. Za výlohou byly na korkové nástěnce připíchnuté zprávy: další hesla, psaná rozklepanou stařeckou rukou, se stejně odosobněnou větnou skladbou a stejnou neproniknutelnou vágností: „Kupředu se stranou k socialistickým zítřkům!!!“ – „Ať žije přátelství se sovětským lidem!!!“ Jaký asi byl ten vetchý stařík, který opisoval prázdná slova, připravoval fotografie a všechno to pak špendlil do zaprášené svatyně?
Všudypřítomná propaganda – a především množství hesel o boji za mír – vám neustále připomínala, že Československo je ve válečném stavu, že všechno, ale nejvíc právě mír, vyžaduje vojenskou připravenost a vojenskou akci. Proto to podivné ticho v ulicích a rozpadajících se veřejných prostorách. Nic mě během mé první návštěvy v roce 1979 nezaujalo silněji než tato válečná atmosféra. Po jedné procházce pustými ulicemi jsem se ocitl na prázdném schodišti starého činžáku, kde se nahoru do tmy táhlo špinavé mramorové schodiště. Všude se vznášelo vypjaté ticho, jako kdyby právě ohlásili nálet a celé město se schovávalo před hrozícím zničením. Potmě jsem se dostal do třetího patra, našel číslo bytu a zazvonil. Pak bylo zase ticho – ticho, které naslouchalo. Představoval jsem si nastražené uši přitisknuté k okolním dveřím. Chystal jsem se zazvonit znovu, ale zaslechl jsem zevnitř bytu šoulavé kroky. Byl jsem přivítán šepotem a ke svému úžasu jsem se vzápětí ocitl v místnosti plné lidí, ponořených do stejně tichého očekávání. Pochopil jsem, že se skutečně blížil nálet – a že tím náletem jsem já.
V místnosti seděl otlučený zbytek pražské inteligence: staří profesoři v obnošených vestách, dlouhovlasí básníci, studenti, kteří buď nebyli přijati na univerzitu kvůli politickým „zločinům“ svých rodičů, nebo z ní byli vyhozeni, kněží a řeholníci v civilu, rabín bez úřadu, dokonce i psychoanalytik. Jak jsem zjistil, skoro všichni měli stejné povolání: byli to topiči. Někteří topili v kotlích v nemocnici, jiní v činžácích, jeden topil na vlakovém nádraží, další ve škole. V ten památný večer jsem poprvé přednášel příslušníkům dělnické třídy – dělníkům, skutečně sjednoceným svými okovy.
(Překlad z angličtiny Josef Hradilek)
Text vyšel ve sborníku Naše normalizace.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
