Celospolečenská relativizace všech hodnot a vztahů se samozřejmě nevyhýbá ani starobylým institucím. Katolická církev je dnes pod tlakem, aby jaksi zapomněla na něco z toho, co dosud vždy říkala. Jenže snahy o selektivní „tematickou sklerózu“ zase nejsou v dějinách až takovou novinkou a řešení nekonečných diskusí lze vystopovat až do prvních staletí našeho letopočtu.
Nežijeme jen ve věku nejistoty a tekutých časů, jak naši dobu charakterizoval sociolog Zygmunt Bauman.[1] Je stále obtížnější myslet jinak, než tekutě, což papež Benedikt XVI. nazval „diktaturou relativity“.[2] A pokud považujeme nějakou myšlenku za neměnnou, stáváme se přinejmenším podezřelými, v krajním případě potom až nepřáteli společnosti. Protože jakým právem a na základě jaké autority může někdo prohlašovat, že má pravdu?
Představme si fotbalové utkání, na němž v hledišti vytáhne z tašky jeden z diváků míč, zvedne ho nad hlavu oběma rukama a začne na hráče na hřišti vykřikovat: „Vezmi to do ruky! Povidám, vezmi ten balon do ruky! Takhle se hraje fotbal přece.“ A názorně s míčem ukazuje, jak chytit míč do rukou. A přidají se k němu i dva, tři další diváci a celá skupinka začne opakovaně a rytmicky pokřikovat: „Do ruky! Do ruky!“
Ale začnou je okřikovat jiní diváci: „Neblázněte, fotbal se nehraje rukama, mějte přece rozum, lidi!“ „Pokud si chcete zahrát basket, táhněte na jiný hřiště, chuligáni!“ Zazní i pár nepublikovatelných nadávek. Ale skandující odpovídají: „Kdepak basket, my máme rádi fotbal! A proč by se fotbal neměl hrát rukama, co? Ty pravidla jsou už úplně vedle, jsou starý prostě! Všecko se dnes přece hraje rukama!“
Fotbalové utkání naštěstí píská rozhodčí, jehož hlavním úkolem je dbát na fair play a hru podle pravidel. Díky tomu se ve fotbalu nebere míč na hřišti do ruky, rebelové v hledišti neuspějí a divák má i v průběhu hry dojem, že dění na hřišti rozumí. A to hlavní: díky přítomnosti rozhodčího není potřeba o pravidlech na hřišti diskutovat. Hráči se mohou soustředit na to, jak mít tah na branku a jak být „tvůrci hry“ hrané nohama a hlavou podle platných pravidel.
Podobně má svůj život organizovaný katolická církev. Sporné otázky „píská“ ve své diecézi biskup, ovšem podle globálních pravidel hry (Katechismus katolické církve, Kodex kanonického práva). Vrcholové spory potom „píská“ v Římě papež. Když se jednou nějaká otázka rozhodne, stává se součástí historické zkušenosti, které se říká Tradice. Chesterton nabízí k pochopení Tradice obraz demokracie prodloužené v čase, když jsou brány v úvahu i minulé precedenty řešení různých otázek, kterými se zabývali naši předkové – někteří nedávno, jiní před tisíci lety, ale se stejným hlasovacím právem jako je to naše dnešní.
RESPEKT K „ROZHODČÍMU“
Důležité pravidlo latinsky znějící „Roma locuta, causa finita“ se překládá jako „Řím promluvil, případ je uzavřen“ a pochází z počátku 5. století. V kázání ke svým věřícím tehdy biskup Augustin z Hippa sdělil, že papež ratifikoval odsouzení pelagiánské hereze. Řekl: „Oba koncily poslaly své dekrety Apoštolskému stolci a dekrety se rychle vrátily. Věc je skončena; kéž by stejně rychle skončil i ten omyl.“[3] To se v průběhu staletí vyvinulo v obecně známou výše uvedenou formuli. Svatý Augustin pouze komentoval autoritu papeže a skutečnost, že církevní koncily jsou směrodatné pouze tehdy, pokud jsou schváleny římským biskupem.
Celá staletí je přitom ctěna tato zásada, a to na základě respektu a poslušnosti vůči rozhodčímu – papeži. Když se objeví nějaká „kauza“, je podle charakteru věci odpovědností biskupa či papeže věc „písknout“ a odpovědností katolického věřícího je poslechnout, co příslušný rozhodčí písknul. Diskuse je tím uzavřena, tj. doslova odpískána.
V dnešní tekuté době si však svou privatizovanou pravdu často veřejně nárokuje nejhlasitější menšina. V katolické církvi se tak stále například opakovaně otevírá téma svěcení žen, přestože si Ježíš vybral mezi své apoštoly jen muže a žádný nástupce apoštola Petra nikdy o svěcení žen neuvažoval. Poslední tři papežové navíc v přesvědčivé shodě prohlašují, že kněžství je v katolické církvi výlučně záležitostí mužů – se zcela definitivní platností.
Připomeňme si vyjádření prefekta Kongregace pro nauku víry arcibiskupa Ladarii, že diskusi na toto téma uzavřel jednou provždy Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio sacerdotalis, který reagoval na svolení ke svěcení žen v Anglikánském společenství. „S cílem rozptýlit jakoukoli pochybnost v této velmi důležité otázce, jež se dotýká samotného božského ustanovení církve“ a „mocí mé služby upevňovat bratry ve víře (srov. Lk 22,32) potvrzuji, že církev nemá pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení a že tento výrok má být považován věřícími celé církve za definitivní“ (č. 4), cituje arcibiskup Ladaria dokument papeže Jana Pavla II. a dodává, že Kongregace pro nauku víry v odpovědi na pochybnost ohledně kněžského svěcení potvrdila, že jde o pravdu náležející k pokladu víry (depositum fidei).[4]
NENECHAT SE UKŘIČET
„Na podporu toho, že nejde o definitivu se argumentuje tím, že nebylo vyhlášeno ex cathedra a že tedy může být změněno pozdějším rozhodnutím budoucího papeže nebo koncilu. Rozséváním těchto pochybností se vytváří vážný zmatek mezi věřícími, nejen ohledně svátosti kněžského svěcení jako součásti božského ustanovení církve, ale také ohledně řádného magisteria, které může neomylným způsobem předkládat katolické učení,“ píše prefekt Kongregace pro nauku víry. Připomíná také, že tento papež před sepsáním tohoto dokumentu svolal do Říma předsedy biskupských konferencí, kteří se jednomyslně shodli, že ke změně tohoto učení nemá církev mandát. Ve stejném smyslu se vyslovil také Benedikt XVI. na Zelený čtvrtek 5. dubna 2012 (při mši sv. se svěcením olejů) a konečně papež František potvrdil tento článek magisteria v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (č. 104) a během tiskové konference při návratu ze Švédska (1. 11 2016) se explicitně přihlásil k listu polského papeže, když řekl: „Ke svěcení žen v katolické církvi dal poslední jasné slovo sv. Jan Pavel II. – a to zůstává (platné),“ cituje arcibiskup Ladaria.
Vidíme však známé akademiky, žoviální populární kněze, mladá děvčata i některé politiky, jak znovu a znovu otevírají témata, která jsou již dávno rozhodnuta a papežové v nich jasně promluvili. Rebélie do nekonečna. Co si o tom myslet? Proč jsou neposlušní vůči papeži Františkovi, i když ho současně často veřejně vynášejí do nebes? Kdo je křesťan, má si vždy jednání svých bližních vykládat v dobrém. Předpokládejme tedy, že nejde o nějaký zlý úmysl rozvracet církev jako hladoví vlci, ale jen o nevzdělanost nebo neovladatelné či nedomyšlené rebelství. Sice Roma locuta, ale causa infinita… Jeví se to jako neposlušnost a selektivní „tematická skleróza“ v otázkách církví již rozhodnutých.
Biskupové mohou v této věci postupovat rozhodně. Úkolem nás laiků je především trpělivě překonávat neposlušnost vůči papeži vlastní poslušností, držet se rozhodčího Petra, to je skály, a ne tekutých písků, i kdyby měly uznávanou akademickou gloriolu. A stále připomínat, že k diskusi máme plno jiných a důležitějších témat. Jak hlásat evangelium? Jak ukazovat krásu společenství? Jak se modlit? Jak učit lidi se modlit? Jak mluvit o Desateru? Jak naplňovat poslání muže a ženy? V čem je poklad zasvěceného života? V čem je jedinečný život v rodině? Jak usilovat o přirozené ctnosti? Proč se těšit do nebe? Jsou to stovky námětů mnohem užitečnějších než jednou církví definitivně rozhodnuté otázky.
Abychom však měli méně chuti vracet se znovu k dalším a dalším církví dávno rozhodnutým otázkám typu pelagiánské hereze, obrazoborectví, spory o milost, používání češtiny v liturgii, atd., stačí nám číst Boží slovo.
Náš Pán, Ježíš Kristus, nás totiž varuje, že on zbytečné diskuse určitě trpět nebude: Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen (Mt 12:36-37). Kéž by to na nás bylo poznat i na výběru témat k naši diskusím, že Ježíšovým slovům skutečně nasloucháme. Není to legrace, slovo Krále nikdy nezaznívá do větru. Nenechá se ukřičet žádným fotbalovým chuligánem.
Mgr. Ing. Martin Kvapilík
Farní radní u sv. Mořice v Kroměříži
[1] Bauman, Z.: Tekuté časy – Život ve věku nejistoty. Academia, Praha, 2008.
[2] Homilie Benedikta XVI., Glasgow, 16.9.2010.
[3] Augustin: Kázání 131, 10.
[4] Arcibiskup Ladaria: Svěcení žen je definitivně vyloučeno. Osservatore Romano, 30.5.2018.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme