Rozbíjení mýtů o transgenderu

Poslankyně Bělohlávková k tomu jako pediatrička měla pádný důvod. Ve své lékařské praxi se s dítětem, které požadovalo změnu pohlaví sama setkala. (Dnes je toto dítě spokojeným a úspěšným dospělým člověkem, který žádnou tranzici nikdy ve skutečnosti nepotřeboval.)

Proč se lékaři báli přijít?

Z tématu, které náleží hlavně odborné diskuzi lékařů, psychologů a etiků, se stalo politické téma, což, jak potvrdil jeden z řečníků sexuolog a rodinný terapeuet MUDr. Chvála, tak složitému problému velmi škodí. MUDr. Chvála byl totiž spolu se svou kolegyní, klinickou dětskou psycholožkou PhDr. Trapkovou, jedním z mála odborníků, jež se nebál přijmout pozvání mezi panelisty konference.

Jak poslankyně Bělohlávková uvedla, další renomovaní odborníci toto pozvání odmítli, protože dlouhodobě čelí mediálnímu lynči a jiným útokům transgender aktivistů. A my doplňujeme, i jejich vládní “pravé ruky”, zmocněnkyni vlády pro lidská práva, Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Ta například, jak uvedl týdeník Echo24, “propojila” transgender aktivisty ze spolku Transparent s nakladatelstvím Albatros, které chtělo vydat knihu Nevratné poškození, jež kritickým pohledem zkoumá transgender trend a jeho možné kořeny i dopady především na dívky. Na základě tohoto „propojení” Albatros couvl a knihu i přes zakoupená práva nakonec nevydal. To naštěstí napravilo jiné nakladatelství a tak knihu americké publicistky Abigail Shrierové naleznete také u českých knihkupců.

Začalo to v roce 2018

MUDr. Chvála se s PhDr. Trapkovou věnují zejména terapiím rodin, mezi nimiž asi od roku 2018 strmě narůstá počet těch, kde se objevují děti, které se vnímají jako příslušníci opačného pohlaví. Mezi  dětmi a mládeží pak tvoří cca 80% dívky, které se identifikují jako chlapci. Jejich přístup, v němž pracují s celou rodinou, protože situace takových dětí výrazně ovlivňuje i jejich rodiče a sourozence (rodinná koevoluce), nemá primárně měnit sebeprožívání dítěte, ale umožnit otevřenou komunikaci celé rodiny a společné citlivé hledání možného kořene celé situace. Na otázku, jestli nárůst výskytu genderové dysforie nesouvisí s tím, že se o problematice více mluví a transgender lidé se nebojí společnosti „přiznat”, MUDr. Chvála jednoznačně odpovídá, že nikoliv. Pokud by totiž šlo o pouhé uvolnění debaty, počet transgender osob by narostl ve všech věkových skupinách. Ten však markantně roste pouze u prepubertálních a pubertálních dětí a mládeže od jejich cca 10 do 17 let. 

PhDr. Trapková pak zmínila vlny nejrůznějších “epidemií” psychických problémů, které se mezi dětmi pravidelně šíří. V 90. letech to byly, opět primárně u dívek, poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie). Poukázala však na to, že poruchy příjmu potravy měly především u rodičů těchto dětí zcela opačný trend řešení. Rodiče viděli, že se jejich dítě mění až do život ohrožujícího vyhubnutí, které mohlo skončit selháním organismu či dokonce smrtí. Postup, kdy bylo nutné dítě zachránit před fatálními dopady byl zcela zřejmý. V případě genderové dysforie ovšem tak jasný není. Nejisté dítě, které se rodičům svěří, totiž podle Trapkové pocítí primárně nikoliv jejich ujištění či naopak jasný nesouhlas. K jeho nejistotě přibude další vlna nejistoty, tentokrát od rodičů. Genderová dysforie totiž dítě nemusí “zabít” jako třeba anorexie, ačkoliv i počet sebevražd či pokusy o ně u mladých lidí po tranzici rostou. Genderová dysforie totiž dítě “nechá žít”. Tranzice mu může ale způsobit nevratné poškození fyzického i duševního zdraví, včetně nemožnosti mít v dospělosti děti. Podle Trapkové nemusí být “potvrzující” přístup ze strany rodičů vždy tím nejsprávnějším. Pokud jde totiž o děti, které se z fáze dětského narcismu zatím neposunuly do dospělosti, může jim potvrzování jejich sebeidentifikace, kromě fyzického poškození zdraví, způsobit i pozastavení procesu mentálního dospívání, až do dospělosti.

Když jde o sport…

Podnětný příspěvek přednesl i sportovní lékař MUDr. Jiří Dostál, vedoucí Centra sportovní medicíny, který shrnul současné trendy a přístup k transgender sportovcům v nejvyšších sportovních soutěžích světa. Uvedl, že ačkoliv jsou lékaři často ideově liberální, tak téma transgender osob ve sportu naráží na tvrdá data a lékařskou vědu, před kterými se nesmí zavírat oči. Nastínil tezi, že inkluze transgender osob ve sportu (především transžen, tedy biologických mužů do ženského sportu) je v přímém rozporu s právy žen, které si ve sportu nesnadně získaly férové postavení, jež jim dnes dává šanci na rovnou soutěž a úspěch. Zároveň zmínil, že Český svaz zatím nevydal žádné stanovisko či pravidlo k účasti transgender osob v profesionálních soutěžích, protože v ČR se zatím do nejvyšších sportovních pater transgender sportovci nedostali. Poukázal také na to, že Mezinárodní olympijský výbor deleguje tvoření takovýchto pravidel na jednotlivé sportovní federace, což považují odborníci za alibistické „přehazování si horké brambory”. Obecný trend je ale takový, že hlavním vodítkem toho, jestli sportovec patří do mužské či ženské kategorie je a bude, jakou pubertu si prošel.

Chlapecká puberta je totiž zcela odlišná od dívčí a zmiňoval výzkumy např. o svalové paměti, která je u chlapců a dívek zásadně jiná.

Jedním z prvních průkopníků tohoto přístupu byla světová asociace rugby, která zažívala to, že transgender rugbistky (tedy muži) v soutěžích mnohem závažněji zraňovali své ženské soupeřky, protože je markantní rozdíl v jejich síle i tělesné konstituci. Tato pravidla prý platí především pro dospělý sport a pro mládežnický/dětský se ještě tvoří. Nakonec zmínil, že veřejností někdy navrhované řešení, tedy vznik třetí sportovní kategorie transgenderů, do které by společně spadali všichni sportovci/sportovkyně identifikující se jako opačné pohlaví, není možný. Ke vzniku takové kategorie je podle sportovního práva nutná přibližně shodně velká populace sportovců jako je nyní v ženských a mužských kategoriích. To ale z logiky věci a statistiky transgender sportovců není možné.

Po půl hodině na změnu pohlaví!

Anonymizovanou kazuistiku svých dvou transgender klientů uvedla i adiktoložka a sociální pedagožka Mgr. Bc. Božena Havlová, která se podivovala nad tím, že se “původ” genderové dysforie  těchto klientů začal řešit až ve chvíli, kdy vyhledali pomoc při závislosti na alkoholu či jiných látkách. Nikoliv na předchozích stupních. Teorii o nedůsledné péči odborníků z řad některých sexuologů a psychiatrů potvrdil i další přednášející, Daniel Black, první český detranzitor (v 18 letech provedl tranzici z muže na ženu a po několika málo letech se vrátil do svého skutečného pohlaví). Ten představil svůj příběh, ve kterém poukázal na některá traumata z dětství, chybějícího otce a obecný odpor k mužství v rodině, jež ho společně s třicetiminutovou chybnou diagnostikou přivedl až k tranzici. Silným momentem bylo, když pan Black řekl, že to co před svou tranzicí potřeboval bylo, aby mu někdo odborně naslouchal a skutečně se hluboce zajímal o jím popisované problémy. Daniel Black je zakladatelem projektu Detranzice.cz a spolku Based Initiative, které si kladou za cíl ochranu ženských práv a pomoc lidem, jež vidí východisko svých problémů v tranzici, aniž by jim byla nabídnuta alternativa, bez nevratných poškození.

Na akci promluvila zástupkyně spolku konzervativních LGBT+ osob, Pluralis, Michelle Adlerová. Popsala dva převažující současné západní směry, kterými se především politická debata ve věci transgenderu ubírá a shrnula je jako “britskou” a “skotskou” cestu. Britská cesta je racionální a laicky řečeno podle paní Adlerové „háže zpátečku”, zavírá po tisících žalob ze strany rodičů transgender kliniky, britské ministerstvo školství vydalo nové směrnice, kde zakazuje vstup chlapců, kteří se identifikují jako děvčata do dívčích šaten a na dívčí toalety ve školách, doporučuje učitelům užívat preferované jméno svých transžáků, nikoliv však používat zájmena, která by odporovala jeho/jejímu biologickému pohlaví a podobně. Proti tomu skotská cesta zahrnuje kriminalizaci a postih osob, které se „necitlivě” vyjádří o transgender osobách (za necitlivé může být bráno i tvrzení, že existují pouze dvě pohlaví). Nebezpečí Adlerová shledává především v subjektivním hodnocení, co si trestněprávní postih zasluhuje.  V krajní formě můžete jít za obdobná vyjádření až na sedm let do skotského vězení. Česká republika je na rozcestí a podle Michelle Adlerové by naši zákonodárci neměli opakovat chyby, které se ukázaly u našich západních sousedů jako poškozující transgender minoritu, většinovou společnost, ale především svobodu slova a svědomí.

Video zdravici zaslal i pan Walt Heyer, jehož knihu Odvrácená tvář transgenderu jsme před časem vydali. Pan Heyer založil organizaci SexChangeRegret (Litujeme změny pohlaví), která sdružuje detranzitory z celého světa, mezi něž patří i on sám. Byl jedním z prvních amerických detranzitorů. Tranzici podstoupil ve svých 40 letech, tehdy jako manžel a otec dvou dětí. Žil 8 let jako transžena, svého rozhodnutí litoval a vydal se cestou detranzice zpět ke svému skutečnému pohlaví (ovšem s některými nevratnými poškozeními na svém těle).

Truc-konference za týden

Konference Ztráta identity?!, kde se palčivé téma genderové dysforie u dětí debatovalo jak s odborníky, tak s lidmi se zkušeností tranzice/detranzice, vyvolala obavy v řadách radikálních transgenderových aktivistů, protože přinesla značně odlišný pohled na danou tématiku než se oni snaží nastolovat v mainstreamu. A proto se nepřekvapivě, pod záštitou jejich největší ochránkyně, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové hned příští týden koná další konference v Poslanecké sněmovně na toto téma.

Bude probíhat ve středu 12. června a plánuje představit legislativní řešení úřední změny pohlaví po nedávném aktivistickém rozhodnutí Ústavního soudu, který k tomu zrušil podmínku sterilizace. Na konferenci vystoupí hned dva aktivisté ze spolku Transparent, který ve velkém inspiruje děti a mladé lidi, aby podstupovali tranzice. Na jeho představitele, který si říká Lenka Králová, je dokonce podáno trestní oznámení, protože doporučoval nezletilé osobě s poruchou autistického spektra opatřit si hormony bez lékařského předpisu.