Rozhovor s dokumentaristkou Kateřinou Hrochovou o tom, kam se dnes kvůli chybějící legislativě dostal byznys s neplodností.
„Zvláště mě zaráží neetické chování některých lékařů. Musí vědět, že některé věci opravdu nefungují, a přesto je zcela bezostyšně nabízejí a nutí lidi platit peníze, které nemají a které si půjčují v bance,“
říká v rozhovoru pro Postoj.sk česká dokumentaristka Kateřina Hrochová
Teprve poté, co Česká televize odvysílala její dokument Reprodukce 2.0, se veřejnost dozvěděla, že reprodukční centra stále nabízejí neplodným párům metody, o kterých se dávno ví, že nemají na úspěšnost otěhotnění žádný vliv. A účtují si za to velké peníze. Na Slovensku je situace stejná a asistovaný hatching nebo embryoglue stále najdete v ceníku každého centra u nás.
Kateřina Hrochová zdůrazňuje, že není proti umělému oplodnění, ale jak říká, nemůže zůstat lhostejná k praktikám, které se v tomto oboru rozmohly. Povídali jsme si o tom, jak vznikaly filmy Reprodukce 2.0 a Darované děti, jak může umělé oplodnění ovlivnit zdraví a vztahy neplodných párů, ale také o tom, kam se dnes byznys s neplodností dostal.
Říkáte, že nejste proti asistované reprodukci, ale jste autorkou dokumentu, který odhaluje neetické jednání reprodukčních center. Co vás k tomu vedlo?
K tomuto tématu jsem se dostala v devadesátých letech. Vždycky mě zajímala témata, která jsou nová a jiná, a v té době zažívalo umělé oplodnění v České republice boom. Bylo u nás jedenáct klinik a nikdo pořádně nevěděl, co to vlastně umělé oplodnění je. Byl to zázrak, něco naprosto neuvěřitelného, že je možné mimotělně oplodnit ženu a mít díky tomu dítě.
První zpráva byla jen o tom, jak metoda funguje a co se při umělém oplodnění děje. Sledovala jsem práci laborantky, která jehlou pod mikroskopem vstřikovala spermie do vajíčka, přičemž spermiím odřezávala ocásky, aby se lépe usadily. Stála jsem vedle ní a ptala se, jestli si uvědomuje, že si hraje na Boha.
Myslela jsem to obrazně, nejsem věřící, ale ona vlastně svým výběrem určovala, které dítě se narodí. Se smíchem odpověděla, že si to vůbec nepřipouští. Byl to pro mě okamžik, který si pamatuji dodnes. Poté jsem již natáčela případy, které s tímto tématem kauzálně souvisely, a zaměřila jsem se na příběhy párů.
Páry, které podstupují umělé oplodnění, dnes řeší i dilema, co udělat se zmrazenými embryi, která zůstala v centru. Bylo tomu tak i tehdy?
Tehdy bylo třeba řešit jiné etické otázky, které souvisely především s tím, že se ženám vkládalo více embryí. Už tehdy si centra navzájem konkurovala. Aby mohla existovat a vydělávat, bylo už tehdy velmi nutné, aby měla dobré reference, aby se tam ty děti opravdu rodily.
Takže se starala o to, aby do děloh žen zaváděla více embryí, třeba čtyři, šest, osm, deset, což je dnes nemyslitelné. Ale tehdy se to dělo a nikdo to otevřeně nepřiznal, nicméně z počtu embryí, která se uchytila, bylo jasné, že jich rozhodně musí být víc než dvě.
To však mohlo ženu ohrozit na životě.
Natočila jsem příběh páru z Moravy – oba věřící -, kterému se uchytilo až šest embryí, což bylo neslučitelné se životem matky. Proto v určitém týdnu těhotenství provedli redukci, což znamenalo, že některá embrya usmrtili, i přes to, že se zdravě vyvíjela. Pro ten pár to byla naprosto šílená věc. Právě jejich příběh byl mým prvním ponorem pod hladinu tohoto procesu.
Proč jste se po letech vrátila k tomuto tématu?
Dlouho jsem ho měla v hlavě, protože jsme se s kolegou kameramanem bavili o jeho práci pro RTL, která natáčela reportáž o Němcích, kteří jezdí do Česka na umělé oplodnění, protože Německo ze zákona nemůže přijímat darované gamety. Popisoval mi, jak Němci jezdí na naše kliniky, které už tehdy patřily do svěřenských fondů pana Babiše, jak je to neuvěřitelně sofistikované a jak funguje reprodukční turistika.
Začala jsem přemýšlet, že by bylo dobré tohle natočit i o České republice a jak se dostat pod povrch tohoto tématu. Oslovila jsem producentku Rebeku Bartůňkovou a dramaturgyni Kateřinu Krobovou. A obě okamžitě vycítily důležitost tématu a jeho potenciál. Pak bylo třeba obstát před programovou radou České televize, kde je vždy velká konkurence dokumentů. Naštěstí to prošlo, a protože jsem původně novinářka, začala jsem objíždět kliniky a hledat možnosti, jak v nich natáčet.
Pustili vás na kliniku s fotoaparátem?
Měla jsem v úmyslu natáčet na dvou nebo třech klinikách, ale ukázalo se, že je to sci-fi. Nikdo z těch klinik mi nikdy přímo neřekl, že si nepřejí, abychom se jim podívali pod pokličku. První reakce byla taková nadšená, nás klinik je hodně, pojďme pročistit pole, oddělit zrno od plev. Ale vždycky to skončilo tak, že přestali zvedat telefony a přestali komunikovat.
Jak se vám tedy podařilo najít lidi, kteří vám na kameru říkali někdy až šokující věci?
Nejsem zvyklá používat tento nástroj, ale v tomto případě jsme zveřejnili výzvu v televizi. K našemu překvapení se nám sešlo neuvěřitelné množství odpovědí a reakcí, a dokonce jsme vyhlásili několik kol pro výběr příběhů, které jsme do dokumentu zařadili.
Podle čeho jste je vybírali?
Chtěla jsem ve filmu ukázat, jak to funguje ve skutečnosti. To se hodně podílelo na výběru lidí, aby se vzájemně doplňovali v tom, co popisují. Chtěla jsem do toho dostat dárcovský program, měli jsme tam dárkyně i příjemkyně, ale když jsme zjistili, kolik materiálu z toho vychází, navrhla jsem České televizi, abychom z toho udělali dva samostatné dokumenty, a tak vznikl film Darované děti.
Dále jsem chtěla do hlavního filmu dostat téma mužské neplodnosti a také téma diagnostiky a přístupu k mužům v centrech. Dokument mi vlastně odhalil spoustu věcí ve vztahu k reprodukci, které souvisejí s postavením mužů a žen v tomto procesu.
Co tím myslíte?
Ptám se mužů opakovaně a oni mi stále dokola potvrzují, že muž v ordinaci nikoho nezajímá, že je tam jen proto, aby odevzdal sperma. I když je žena zdravá a objektivně nemá problém, nepátrají po příčině, objektem jejich léčby je žena, ne muž.
Určitě existují centra, kde to dělají jinak. Setkala jsem se s tím v případě jednoho páru v Praze. Na druhou stranu jsem sama navedla dva páry k andrologovi, o kterém nikdy předtím neslyšeli a netušili, že se zabývá nemocemi mužských pohlavních orgánů a jejich léčbou, a ukázalo se, že příčina je skutečně na straně muže.
Má podstoupení umělého oplodnění vliv na vztah těchto partnerů?
Zapadá to do toho, na čem pracuji teď, na základě dokumentu spolupracuji s Kateřinou Krobovou na knize. V ní se vracíme k párům, které v dokumentu vystupovaly, a zabýváme se tím, co jim touha mít dítě dala a co vzala.
Z jejich příběhů se dozvídáme, že je to extrémní zásah do vztahu, i když to nakonec dopadne dobře. Vůbec se nemluví o tom, že se partnerský vztah těchto lidí změní. Podstupují velká muka, do toho se narodí dítě, které si tak moc přáli. Ale pak se také stane například to, že ačkoli jsou šťastní, že konečně mají dítě, nemají tolik času na sebe a vlastně se těší, až dítě vyroste a bude samostatnější.
V jednom příběhu z dokumentu to dokonce vedlo k těžkému rozvodu. Třetí zkušenost je, že to naopak tyto lidi velmi sblížilo a jsou opravdu šťastní. Čtvrtá zkušenost je, že tito lidé rezignují na umělé oplodnění a rozhodnou se pro adopci, která opravdu není jednoduchá.
Zajímavé je, že žádný z těch párů nás neodmítl, naopak jsou velmi rádi, že s nimi ty rozhovory děláme, a berou to tak trochu jako terapii. A často se při těch rozhovorech objeví něco, co o sobě ani nevěděli.
Zmínila jste diagnostiku, na Slovensku lékaři obvykle doporučují neplodným párům, aby nejprve navštívili centrum. Z rozhovorů s řadou žen vím, že od center očekávají, že zjistí, kde je problém, a případně otěhotní přirozenou cestou. Místo toho se dostanou rovnou do kolotoče procesu umělého oplodnění. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Úplně stejné. Jeden z těch párů to pojmenoval tak, že je to jako výrobní linka na auta. Vše podle nich probíhalo jako na výrobním pásu, dost často se měnili lékaři, někdy ani nepředali informace. Zjistili, že zaplatili desítky tisíc, a nejhorší bylo, že jim klinika tvrdila, že jsou mladí a zdraví a nic jim nebrání mít dítě.
Na klinice jsou však právě proto, že nemohou mít dítě. To, co jim tam říkají, je v naprostém rozporu s tím, s čím tam přicházejí, a zejména s tím, co následuje po jejich prvních návštěvách. Myslím, že zejména na diagnózu mužů se úplně zapomíná.
V jakém smyslu?
Mladé ženy chodí na gynekologické preventivní prohlídky, ale preventivní urologické prohlídky pro chlapce neexistují, což je velký problém. Může se u nich objevit varikokéla nebo jiná onemocnění. Měly by se zavést preventivní prohlídky pro muže.
Jsem matka tří chlapců a o některých z těchto věcí jsem se dozvěděla až při natáčení tohoto dokumentu, nikdy předtím jsem o tom neslyšela. Jak mi řekl androlog doktor Vladimír Kubíček, zanedbáváním této péče způsobujeme to, že muž může opustit tento svět mnohem dříve nebo že je pár neplodný.
Centra vůbec nehledají příčiny mužské neplodnosti?
To, že příčinou neplodnosti páru je muž, se často vůbec nezjistí, protože když přijdete na kliniku jako pár, udělají muži spermiogram a ženě klasické testy a zjistí se například, že muž má pomalejší spermie. Ale nepátrají po příčině, tak mi to popisovaly páry při natáčení dokumentu.
Doporučí mu vitamíny, cvičení, že by neměl mít sedavé zaměstnání, přehřívat se, saunovat se. Utratí stovky a tisíce korun za vitamíny, spermiogram se o něco zlepší, pak se zase zhorší, kolísá.
Mezitím žena obvykle podstoupí inseminaci. Většinou se to nepovede, což lékaři zpětně hodnotí tak, že je to jen první metoda. Ale to už se platí. Většinou to jde přes pojišťovnu, ale ve chvíli, kdy k IVF dochází v pozdějším věku, už platíte minimálně za léky. Ale stejně to nikdo pořádně nediagnostikuje.
Takže i když je na vině muž a žena je zdravá a plodná, vše zůstane na jejích bedrech?
Přesně tak. I když je žena zdravá a objektivně nemá problém, není to muž, kdo je příčinou, ale žena, která je předmětem léčby. To znamená, že se do ženy tlačí hormonální stimulanty a podstupuje všechny, i poměrně bolestivé procedury, které jsou marné a zbytečné, protože příčina a problém nejsou odstraněny.
Přitom jsem hovořila s několika páry, u nichž byly zjištěny problémy s varikokélou, což je žilní onemocnění, které se projevuje na varlatech mužů, že po léčbě pár přirozeně otěhotněl. Žádné umělé oplodnění nebylo potřeba.
Netvrdím, že se tak děje vždy, pokud je problém na straně muže, ani netvrdím, že umělé oplodnění je vždy špatným řešením. Ale hodně mi to vadí, protože lidé, kteří do centra přicházejí, jsou zranitelní, chtějí potomky, a proto jsou ovlivnitelní. A velmi mi vadí, že se jejich zranitelnosti zneužívá.
Čím prochází žena v reprodukčním centru?
Nevím, zda jste zažila ženu, která je v procesu hormonální stimulace. Je to opravdová síla a není snadné ji snášet. Především ženy přibírají na váze. Údajně se to už nestává, ale já jsem s takovými ženami mluvila. Také se u nich objevily například záněty ledvin. Prostě hormonální stimulace je pro tělo obrovský zásah.
Pak jsou ty ženy během stimulace hysterické, zní to pejorativně, ale opravdu mají obrovské výkyvy nálad, které se mění lusknutím prstu. V jednu chvíli je to usměvavá žena, v další chvíli je to plačící troska, která si připadá na celém světě úplně zbytečná, nemá důvod tu být, nikdo ji tu nechce, protože není schopná porodit dítě, nestojí za nic.
To se střídá a člověk v tom žije. Nemůže nic dělat, protože pokud je to optimální příběh, muž stojí při ženě, drží ji za ruku a utěšuje ji a ona mu pláče na rameni. Jsou muži, kteří to nevydrží, odejdou a žena je v tom sama. A teď si představte, že ta žena je v tom úplně zbytečně, protože nikdo nehledal problém na straně jejího partnera, to je hrozné.
A navíc se u ženy může vyvinout ovariální hyperstimulační syndrom, což znamená, že vaječníky přehnaně reagují na hormonální stimulaci, a to je velmi vážný stav, v extrémních případech je to pro ženu život ohrožující.
V dokumentu mě dojal příběh ženy, která říkala, že podstupuje stimulaci už sedmnáct let. Nechápu, jak je možné, že to lékaři dovolí. Neměly by i v centrech existovat hranice, kde by se mělo citlivě vysvětlit, že už toho bylo dost a že by neměli ohrožovat své zdraví?
Problém je v tom, že jako pacient můžete změnit kliniku a ty kliniky spolu nekomunikují. My jsme se s jednou paní spřátelili – oni taktéž měli problém s diagnostikou, nebyla dotažena do konce.
Ale máte pravdu, tam se promítá ta touha center toho pacienta nepustit. Aby z něj dostali nějaké peníze. Ale pak je tu druhá strana, kterou je již zmíněná pacientka, a zde naopak lékaři tvrdí, že ta žena je tak odhodlaná, že oni nemají šanci s tím nic udělat. Tahle paní byla extrémní případ, proto jsme si ji také vybrali.
Ale nedávno jsem mluvila se ženou, která se o dítě snažila osm let, a teprve na konci jejich cesty lékaři udělali genetické testy, které vyloučily, že by s partnerem mohli zplodit dítě, a pokud ano, bylo by těžce postižené. Ale zjistili to až po osmi letech, když změnili kliniku. Proč tyto testy neprovedli dříve?
Ve filmu zazněla také šokující informace, že metody jako asistovaný hatching a embryoglue, které centra nabízejí i na Slovensku za stovky eur jako něco, co zvýší pravděpodobnost otěhotnění, jsou neúčinné a centra o tom vědí už léta. Jak je možné, že se o tom veřejnost dozvěděla až z vašeho dokumentu?
Ani v České republice to do té doby nikdo nikomu neřekl. Na kameru mi to řekl doktor Štěpán Macháč, který je podle obchodního rejstříku zveřejněného na portálu Justice.cz vedle například Andreje Babiše jedním ze skutečných majitelů společnosti Futurelife, a. s., která provozuje reprodukční kliniky v České republice, na Slovensku, ve Velké Británii, Irsku, Itálii, Španělsku, Rumunsku a Nizozemsku. Je také předsedou sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP. Fascinovalo mě, že mi to skutečně řekl.
Rozhovor trval hodinu a půl, a když pan Macháč odcházel, byl zaskočen tím, na co všechno jsme se ho ptali a co vlastně řekl. Myslím si však, že pokud je někdo šéfem odborné společnosti a může něco změnit v oblasti, které velmi dobře rozumí, je praktik, ale také vlastně zastupuje ostatní, kdo jiný by to měl změnit? Položila jsem mu tuto otázku, ale z jeho odpovědi jsem pochopila, že tu nejsou od toho, aby informovali veřejnost.
Setkali jste se s mnoha příběhy. Který se vás dotkl nejvíce?
Zasáhlo mě zejména neetické chování některých lékařů. Musí vědět, že některé věci opravdu nefungují, a přesto je zcela bezostyšně nabízejí a nutí ty lidi, aby za ně platili peníze, které nemají a které si třeba musí i půjčit.
V jedné z ordinací, když jsem čekala na primáře, jsem si sedla do čekárny a hned naproti mně na stole ležely propagační materiály všeho druhu, včetně těch od bank, které mají připravený dopis, kde se píše: „Půjčíme vám na vaše vysněné dítě, a když si u nás vezmete půjčku, dáme vám jako bonus kočárek za dvacet tisíc korun“. To je podle mého názoru neetické. V lidech to vyvolává dojem, že celý proces je snadný, rychlý a že končí úspěchem.
Úspěch ale na konci vůbec nemusí být. Na konci může být dokonce dítě, které je nemocné. Pár si může nést ve své genetické výbavě problémy, které umělé oplodnění překoná, narodí se jim dítě, které by přirozenou cestou nevzniklo, a najednou se u dítěte projeví problémy, které v sobě pár nosil. Nebo se jim dítě po letech snažení vůbec nemusí podařit.
Je však možné nabídce center odolat, když takový pár vidí, že jiné páry jako oni se díky těmto centrům dočkaly vlastního dítěte?
To si netroufám říct, zvlášť ne jako někdo, kdo tento problém neměl a má tři děti, takže je to pro mě velmi těžké. Ale kdybych mohla, tak bych těm ženám poradila, aby se zastavily a řekly si, tak budeme šťastné jinak. Aby vzaly rozum do hrsti a šly třeba do adopce, do pěstounské péče, nebo zůstaly bezdětné. Některé páry to udělaly. Ale ne každý to dokáže a já naprosto chápu, že to není jednoduché rozhodnutí.
Ale poptávka po těchto službách je tak obrovská, že lékaři jako by zapomínali, co by mělo být cílem toho všeho. Cílem by mělo být ty lidi vyléčit. Je to továrna na děti, ale my nemůžeme vyrábět děti. A to říkám jako někdo, kdo není proti umělému oplodnění, ale myslím, že se musíme vrátit na začátek. Ale uvědomuji si, že už to asi nejde, je to tak velký byznys, je to tak velký byznys celosvětově, že už není cesty zpět.
Ale pořád si myslím, že je třeba prosazovat lepší legislativu, lepší kontrolu procesů v reprodukční medicíně. Musíme se ozvat, protože jen tak se může něco změnit.
Velmi kontroverzním tématem v procesu umělého oplodnění je dárcovství vajíček a spermií, kterému jste ve filmu také věnovali značnou pozornost. V současné době se v České republice chystají změny, které mají omezit počet dárců. Co si o plánovaných změnách myslíte?
U nás, stejně jako na Slovensku, je dárcovství spermií a vajíček anonymní, zatím je stále neomezený počet odběrů. V České republice však nyní plánujeme omezit počet odběrů na šest. Osobně si stále myslím, že je to příliš, bude to zatěžovat zdraví žen.
Darování vajíček může skončit tragicky. Přitom na vysokých školách visí inzeráty, které vyzývají studentky k darování vajíček, protože vědí, že ty holky potřebují peníze, a jdou do toho.
Mám příběh, kdy taková dívka šla darovat vajíčka, i když předem řekla lékaři, že mají v rodině rakovinu, že v rodině rakovina byla. Lékař to bagatelizoval, dívka podstoupila hormonální stimulaci a odběr vajíček, dostala rakovinu a zemřela. Byla velmi mladá, znám ten příběh osobně, nemám ho jen z doslechu.
V takových případech je velmi problematické prokázat souvislost mezi rakovinou a hormonální stimulací, všichni lékaři tvrdí, že to není prokázané. A my jsme zaznamenali čtyři nebo pět příběhů, kde se ta rakovina vyskytla, takže nevím.
Když jsem váš film představila slovenským čtenářům, objevily se i reakce, že to nemůže být úplně reálné, že nevěří, že by jedna zdravá žena šla darovat vajíčka několikrát, proč by to dělala. Jako by lidé, kteří nemají zkušenost s reprodukčními centry, ani nevěřili, že to tak opravdu probíhá.
Proč by to dělala? Kvůli penězům, to vůbec není altruismus! Vždycky všichni řeknou, že to dělají, aby pomohli, a jsou rádi, že pomohli, ale často tam jdou opravdu jen pro peníze. Dokud mohou a dokud jsou zdravé, některé ženy skutečně chodí darovat třeba každé tři měsíce.
I v mém dokumentu je jedna dárkyně, která daruje jako na běžícím pásu a darovala vajíčka už desetkrát. Domluvila jsem si natáčení s dárkyní, která darovala vajíčka deset let v kuse. Všechny ty roky darovala bez omezení.
Jak to vlastně funguje?
Pokud žena splňuje zdravotní a věkové požadavky, může přijít do centra a darovat vajíčka opakovaně. Centra mezi sebou nekomunikují, alespoň zatím ne. Nyní se nově, což je v Česku zcela čerstvá novinka, spouští registr dárkyň, který by měl pomoci sledovat dárkyně, které jsou nositelkami genetického onemocnění.
To je další dílčí téma toho všeho, které je neméně důležité, protože netestujeme všechny genetické choroby, které se mohou vyskytnout, testujeme jen omezený počet, protože ty testy jsou drahé.
Vedoucí lékař jednoho centra mi vyprávěl příběh ženy, po kterém jejich centrum zrušilo dárcovský program. Žena, která měla doma zdravou holčičku, k nim přišla darovat vajíčka. Po nějaké době jim začali volat z porodnic, že mají těhotné ženy, které mají darovaná vajíčka, identifikovali je jako pocházející od této dárkyně a ženám, které porodily chlapečky, se narodily děti slepé a hluché.
Tato žena byla nositelkou genetické choroby, která se přenášela pouze na chlapce. Paní darovala opakovaně a její vajíčka skončila také v zahraničí, tam se to nedalo úplně všechno dohledat. Je to velmi složitý problém, který se skrývá pod povrchem dárcovství.
Takže registr dárců, který v tuto chvíli v ČR vzniká, by mohl takovým případům zabránit?
Tento registr má sloužit k tomu, aby si jednotlivá centra vyměňovala informace, což by zabránilo tomu, aby dárci střídali centra a darovali bez omezení.
Pokud takový registr na Slovensku nemáte, v tuto chvíli nic nebrání tomu, aby žena objížděla kliniky po celé zemi a darovala jako na běžícím pásu.
Nedávno vyvolal bouřlivou debatu také dokumentární film One Father, One Thousand Children (Jeden otec, tisíc dětí) vysílaný na Netflixu o muži, který byl opakovaně dárcem spermatu na nejméně jedenácti nizozemských klinikách a je možné, že je otcem již více než stovky dětí. To by se ale klidně mohlo dít i na Slovensku.
Ale i u nás v ČR. Dříve bylo center méně a dárci, kteří vystupují v mém druhém dokumentu, darovali v Brně a darovali opakovaně. Těch center nebylo tolik, takže se tyto případy mohly týkat i klientů z Brna a okolí.
Myslím, že přijde doba, kdy páry, které budou chtít vstoupit do manželství, budou geneticky testovány. I když všichni říkají, že je to nemožné a že se to přehání, tak si myslím, že je to tak rozšířené a nekontrolované, že se opravdu může stát, že se dva sourozenci dají dohromady. Štve mě, že se tyto věci neřeší a jak říkáš, ani na Slovensku se s tím nic nedělá.
Změnilo se něco na klinikách po odvysílání vašeho filmu?
Dostala se ke mně informace od zaměstnance jedné kliniky, že se na něj dívali všichni zaměstnanci klinik i lékaři, kteří s ním spolupracují, a několik z nich, ne většina, ale někteří, kteří jsou ještě při smyslech a nejde jim jen o peníze, řekli, že jsme to popsali přesně tak, jak to je. A že se museli smát, jak přiznali, že používají metody, které jsou neúčinné. Ale zároveň mi řekli, že nikdo z té kliniky nepřipustí žádnou komunikaci navenek.
Po vysílání jsem čekala, co se bude dít z jejich strany. Nic se nestalo, nikdo se neozval. To je vlastně taková chytrá marketingová strategie, když dělají mrtvého brouka, protože vědí, že když něco řeknou, udělají filmu reklamu. Takže svorně mlčeli.
Také mi bylo řečeno, že po odvysílání dokumentu prý lidé chodili na kliniky a žádali o vrácení peněz za metody, které viděli v televizi a které byly neúčinné, přitom v centru byly propagovány jako velmi účinné. Takže to se tam na těch klinikách dělo, řešilo se to potichu, ale doufám, že s připravovanou knihou to téma znovu otevřu.
Na dokument jsem také našla kritiku, že jste se zabývali pouze negativními věcmi a že při umělém oplodnění se děje i mnoho dobrého.
Chtěla jsem odhalit věci, které jsou špatné. Ano, obdrželi jsme několik příběhů, které byly pozitivní, ale na tu neutrální výzvu – a my jsme si dali pozor, aby to vyznělo neutrálně – jsme dostali více příběhů, které byly špatnými zkušenostmi, než těch pozitivních.
Když jsem začala mluvit s lidmi, kteří mi psali, že jsou velmi šťastní, že mají dítě a nedají dopustit na umělé oplodnění, zjistila jsem, že cesta, kterou prošli, byla vlastně totožná s tou, kterou si prošli jiní lidé, kteří však měli například kritičtější myšlení, a pojmenovali to jinak. A že se jim děly stejné věci, jen to vnímali pozitivně, protože měli to dítě.
Ale na to, jakým způsobem se k němu dostali a kolik je to stálo nejen peněz, ale i zdraví, zapomněli. Já to chápu. Ale to, čím si prošli, nebylo v pořádku, stejně jako to nebylo v pořádku u párů, u kterých to dopadlo špatně.
Článek převzat z postoj.sk
Překlad: Redakce KN
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
