Uvažuje-li člověk o oné příšerné prezidentské debatě z minulého týdne, nemůže si nepovšimnout jednoho detailu: kdyby v americké politice existovaly věkové limity, vypadalo by leccos jinak. Například tehdy, pokud by se všichni mocní lidé – soudci všech úrovní, senátoři, poslanci, prezidenti – museli o svých sedmdesátých narozeninách prostě odebrat do důchodu.
A stejné pravidlo by teď možná pomohlo státu Izrael, jelikož Benjamin Netanjahu oslavil sedmdesátku v roce 2019.
Stárnutí elit je téma, ke kterému se občas vracím (blog, magazín Reportér) nikoliv proto, že bych neměl o čem jiném psát, ale proto, že jej považuji za extrémně důležité a s plynutím času čím dál důležitější. Stereotyp boháče či tyrana, držícího se zuby-nehty u moci až do svého posledního dechu, je ve světové kultuře všudypřítomný. Dříve jej ale výrazně držela na uzdě přirozená úmrtnost, která byla ve věkových kategoriích nad 60 let už značná, a to i mezi elitami.
Nový problém
Antické demokracie nemusely příliš řešit otázku vysoké koncentrace starců ve vládních postech, protože vysloveně pokročilého věku se dožil málokdo. Totéž platilo i po většinu středověku a novověku. Toto je důvod, proč v daném směru nemáme zavedena žádná tradiční, staletími osvědčená pravidla. Po většinu času by nedávala smysl, stejně jako by nedávalo smysl kopat někde ve starém Římě protiletecké kryty.
(Poznámka stranou – historická demografie je složitá věc, kterou příliš mnoho lidí chápe jen zjednodušeně. Chceme-li si ale udělat představu o tom, jakého maximálního věku se dožívaly historické populace, dobrým zdrojem objektivních dat jsou antropologické studie ostatků z vykopaných pohřebišť. Přibližný dožitý věk se dá z koster celkem dobře poznat, a například na velkomoravském pohřebišti v Rajhradu (PDF) nebyl mezi 244 identifikovanými jedinci ani jeden člověk nad šedesát let. Ze 171 jedinců pohřbených zhruba tou samou dobou v Lumbeho zahradě na Pražském hradě (PDF), byli 3 muži a 16 žen nad 60 let – zde se patrně jednalo o elitu společnosti, která nebyla tolik ohrožována hladem a podobnými hrůzami, které k ranému středověku patřily stejně jako Bodie k Doylovi. I tak však obecně platí, že v dřívějších dobách byl běžný člověk rád i za tu padesátku.)
Ještě ve 20. století si medicína s valnou většinou chorob stáří poradit neuměla, a bylo jedno, zda jste byl milionář či třeba diktátor – rozhodující slovo měl vždycky Thanatos a jeho nevyzpytatelné rozmary. Takového Klementa Gottwalda, rudého tyrana s neomezenou mocí nad životy československých občanů, sestřelila v relativně mladém věku 57 let syfilitická výduť aorty, ke které by dnes ani nedošlo. Jednak by mu toho tripla zaléčili včas, jednak by se to aneuryzma dalo včas operovat.
Máme tendenci hledět na dvacáté století jako na modernu, a v podstatě je to pravda – lidstvo už svítilo elektřinou, štěpilo atom, létalo do kosmu a střílelo po sobě z kulometů. Jenže z hlediska biologie a na ni navázané medicíny to není tak úplně pravda. Bude to znít trochu provokativně, ale rok, řekněme, 1920 byl ještě z hlediska medicíny asi blíž k římské říši než k roku 2050, a ten přitom už není zas tak daleko; ty biologické obory se poslední dobou rozvíjejí šíleným, těžko uchopitelným tempem. Znám hned dvě dámy pracující na dětské onkologii, žádná z nich není stará, a obě konstatovaly, že za dobu jejich pracovní kariéry se poměry přežití a úmrtí mezi malými pacienty razantně posunuly směrem k lepšímu. Což je samozřejmě jedině dobře.
Tentýž efekt se projevuje i na opačném konci života. Dva největší zabijáci starého věku jsou rakovina a kardiovaskulární choroby, a oboje začíná mít lidstvo do značné míry pod kontrolou – aspoň pokud si tu léčbu můžete dovolit, a to ony ty politické elity obvykle mohou, i kdyby to byly elity v Kongu nebo v Pákistánu.
Se srdcem a cévami se dá dneska dělat mnohé, a co se různých malignit týče, hlavním problémem je přijít na ně včas – pokud se na ně včas přijde, většina nádorů se dá vyléčit. To je samozřejmě velké pokud, ale ten vědecký vývoj nestojí a různé chytré hlavy se zabývají otázkou detekce rakovinných procesů z běžného odběru krve. Ve Velké Británii rozjeli nedávno velký klinický pokus s takzvaným Galleriho testem, který má odchytávat stopy nádorů v krvi co nejdříve. Ještě nevíme, jak to dopadne; jde pořád ještě o poměrně časný prototyp technologie, na které pracuje řada dalších vědeckých týmů. Chcete-li si o ní přečíst více, příslušná klíčová slova jsou “multiple cancer early detection (MCED)”, a na rozdíl od legendárního Theranosu to vypadá funkčně, i když falešná pozitiva budou problémem. Toto je zrovna jedna z věcí, přes kterou je to strojové učení velmi dobré, a kde se té umělé inteligenci nevyplatí vysmívat.
Nevyhnutelné důsledky
Toto vše má ale nevyhnutelný důsledek v podobě toho, že na vrcholu politické pyramidy začíná přibývat lidí velmi pokročilého věku, a tento trend se jen tak nezastaví. Prostě se toho, na rozdíl od roku 1920, fyzicky dožijí. I u nás už máme nějaké ty první vlaštovky téhož trendu. Karel Schwarzenberg se ucházel o prezidentský úřad roku 2013 ve věku 76 let, a současný pražský primátor Bohuslav Svoboda má 80 let, přičemž mandát mu skončí v 83 letech (Jestlipak bude kandidovat znovu?) Všichni finalisté všech českých přímých prezidentských voleb měli přes šedesát let, a s jednou výjimkou byli výrazně blíže k sedmdesátce než k šedesátce (2013: Zeman 69, Schwarzenberg 76; 2018: Zeman 74, Drahoš 69; 2023: Pavel 61, Babiš 68). Průměrný věk české populace je přitom 43 let.
Proč je to problém? Ze dvou důvodů.
Prvním je obměna kádrů, respektive její zbrždění až zastavení. Osobně jsem přesvědčen o tom, že nejsilnější stránkou demokracie je schopnost odstavit lidi od moci včas, než z ní úplně zparchantí a zblbnou, a že by stálo za to posílit institucionální mechanismy, které tuto rotaci jednotlivců umožňují. Dokonce bych byl ještě pro radikálnější opatření, a to v podobě maximálního povoleného času v politice. Každý by prostě ve volených funkcích všeho druhu – od zastupitele obce až po prezidenta – směl strávit nejvýše 20 let svého života, přičemž souběh funkcí by se počítal 2x, aby ty hamižnější jedince přešla chuť sbírat úřady jako motýly. Ale to je asi moc radikální.
Pak je tu ten druhý důvod, a to je právě “problém Biden”: zatím nedokážeme zajistit, aby se člověk dožil té osmdesátky či devadesátky v plné duševní svěžesti. Někteří lidé mají v tomto ohledu štěstí na geny, ale nedá se s tím počítat. U mnoha nebezpečných povolání se také společnost brání tomu, aby je mohl vykonávat nezpůsobilý člověk – osmdesátiletého pilota nebo strojvůdce v praxi nepotkáte, ani výkon funkce soudce nad sedmdesát let věku není v ČR dovolen (byly snahy to zrušit). Proč je tedy umožněn v exekutivě, kde někteří jedinci disponují i velmi značnou mocí, a kde jejich rozhodnutí mají nepochybně aspoň podobnou váhu, jakou mají rozhodnutí soudců?
Testy způsobilosti pro politiky?
Pokud by se tato otázka měla řešit, přicházejí v úvahu jen dvě možná řešení: teoreticky spravedlivější, ale mnohem nákladnější a logisticky komplikovanější testy způsobilosti jako u řidičů a strojvůdců, nebo méně spravedlivá, ale jednoduchá a předvídatelná horní věková hranice. Její výhodou by byla skutečnost, že s datem narození nelze ve vyspělém světě moc fixlovat. Naproti tomu s testy způsobilosti, jejichž výkon bývá svěřen konkrétním lidem, lze fixlovat až do aleluja (vzpomeňte si jen na všechny ty odstíhané případy hromadného prodeje řidičáků), a ty odborníky lze vystavovat nátlaku, aby “ve jménu záchrany demokracie” rozhodli jinak, než jim velí vlastní profesní čest, “aspoň protentokrát”. Na rozdíl od lidí se záznamu v kalendáři nedá vyhrožovat, ba ani jej uplatit, a to je v dnešní podezřívavé době velká výhoda.
V praxi si bohužel neumím představit, že by takový ústavní dodatek prošel. Příliš mnoho lidí v politice už se blíží kritické hranici a je nepravděpodobné, že by nechali projít něco, co jde tak zásadně proti jejich zájmům.
Respektive jedno řešení si představit umím, ale byla by to pěkná prasárna, které se v Americe říká grandfathering: že by toto omezení začalo platit až pro jejich nástupce. Tímto způsobem prošla nejedna zásadní změna, ale kdykoliv si to uvědomíte, máte chuť vyhledat sprchu.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
