Máloco ilustruje surovost dnešního západního dobra lépe než program asistovaných sebevražd v Kanadě. Do chodu se dostal klasickým způsobem – žena trpící nevyléčitelnou roztroušenou sklerózou zažalovala stát, že ji neumožňováním asistované sebevraždy diskriminuje.
Kdo by necítil soucit s takovým osudem? Nejvyšší soud se postavil na její stranu a nařídil změnu zákona. Konečně už nevyléčitelně nemocní nebudou muset zbytečně trpět.
Kupodivu, jak se program rozběhl, začala se vstupní kritéria pomalu rozvolňovat. Existence nevyléčitelné choroby už dávno není nutná podmínka. Momentálně stačí, když prohlásíte, že váš život vám způsobuje nesnesitelné utrpení a dva lékaři vám to podepíší.
Háček takového přístupu se v poslední době ukázal u dvou mužů, obou po padesátce, kde hlavním zdrojem touhy po konci života bylo – kromě nějaké běžné chronické nemoci – hlavně to, že jsou chudí a hrozilo jim, že přijdou o střechu nad hlavou.
Několik opravdu vážně nemocných pacientů si na druhou stranu veřejně stěžovalo, že lékaři ztrácejí zájem o jejich léčení a že jim zástupci nemocnic s vytrvalou úporností podsouvají sebevraždu jako nejlepší řešení.
Celkem nepřekvapivé, protože pojišťovny si hlídají peníze a podle studie ušetří jedna asistovaná sebevražda zdravotnímu systému zhruba 60 000 dolarů (patrně kanadských, pozn. red.).
V téhle logice bychom mohli Linky důvěry nahradit automatickou nahranou odpovědí: „Tak už nekecej a skoč.“
Konání dobra, zaštítěné verbálním bojem proti diskriminaci a za lidská práva, se ovšem nedá zastavit zpátečnickým zapšklým zlem. Od příštího roku se do programu dobrovolné eutanazie budou moci v Kanadě přihlásit i mentálně postižení…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme.