Hrdinu dnešního, již třináctého dílu seriálu o lídrech, kteří změnili Evropu, pokládá většina lidí, odborníků i veřejnosti, za největšího politika a státníka v moderních dějinách Velké Británie; třebaže přirozeně existují i ti, podle nichž na takové místo aspirovat nemůže. Podle některých, vesměs z řad radikální levice, se dokonce jedná o muže, jenž se do historie (nejen) své země zapsal „černým písmem“. Důležitá je nicméně realita, nikoli ideologicky pokřivené interpretace, a tato realita říká, že se sir Winston Churchill zasloužil o svoji zemi jako málokdo, pokud vůbec kdo. Připočteme-li k tomu, že na jeho bedrech závisela v jistý historický okamžik i budoucnost Západu jako celku, křesťanské západní civilizace, patří mezi těmi, kteří změnili osudy Evropy v dobrém slova smyslu, k těm největším.
Mladý muž a impérium, nad nímž slunce nezapadalo
Pocházel z rodiny „velkého Marlborougha“, přesněji řečeno Johna Churchilla, prvního vévody z Marlborough (1650–1722), politika a vojevůdce, jenž udělal závratnou kariéru za vlády anglického krále Viléma III. Oranžského (na trůnu v letech 1689–1702) a hlavně v době panování jeho nástupkyně, poslední stuartovské anglické a od roku 1707 britské královny Anny (na trůnu v letech 1702–1714).
Za vítězství v bitvě u Höchstädtu, kterou na Ostrovech znají jako bitvu u Blindheimu, respektive u Blenheimu, z 13. srpna 1704, ve které zásadně přispěl k vítězství nad armádami francouzského „krále Slunce“ Ludvíka XIV., jej královna povýšila na vévodu a nechala mu (spolu s „anglickým národem“) postavit palác Blenheim nedaleko Oxfordu, v němž coby vnuk sedmého vévody z Marlborough a coby syn politika Randolpha Churchilla, přišel 30. listopadu 1874 na svět „náš“ Winston Leonard Spencer-Churchill, obecně známý jako Winston Churchill.
Třebaže se v jeho dětství nezdálo, že by Winston disponoval nějakým mimořádným talentem – jak si představoval jeho ambiciózní otec, jenž patřil k významným osobnostem Konzervativní strany a zastával v osmdesátých letech 19. století několik postů ve vládách Jejího Veličenstva –, absolvoval nakonec Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu a dal se na vojenskou (a tak trochu novinářskou) dráhu.
Po pobytu na Kubě (1895) a v Britské Indii (1897), kde se mimo jiné účastnil bojů proti paštunským kmenům (a napsal o tom svoji první knížku), byl Churchill na podzim 1898 očitým svědkem známé bitvy u Ummdurmánu, ve které Britové rozdrtili mahdisty a o níž napsal rovněž dvojdílnou knihu Válka na řece (či Říční válka) – v té nemilosrdně kritizoval vrchního velitele armády lorda Kitchenera, jenž byl jedním z idolů pozdně viktoriánské Británie.
O dva roky později už Winstona Churchilla znala celá země.
V první části búrské války (1899–1902), ve které podceňovaní búrští „farmáři“ uštědřili Britům několik bolestných porážek, to byl právě jeho útěk z vězení v Pretorii (o němž zasílal zprávy), jenž nadchl nejen čtenáře listu Morning Post, pro který Churchill o válce psal, ale i všechny lidi v zemi, a udělal z něj zvláštního válečného hrdinu svého druhu.
Vítězství ve volbách do parlamentu za konzervativce v roce 1900 bylo pro Churchilla zaslouženou „odměnou“ i faktickým začátkem jeho dlouhé a fascinující politické kariéry, a to tím spíš, že mu to podařilo až na druhý pokus (v roce 1899 ještě neuspěl).
První lord Admirality, lord strážce Pokladu a „muž na odpis“
Čtenáře, kteří se o historii nezajímají hlouběji, možná překvapí, že Churchill v roce 1904 přestoupil od konzervativců/toryů k liberálům (zejména proto, že nesouhlasil s celní politikou konzervativců), takže jsou jeho první vládní angažmá spojena právě s nimi.
Již v roce 1908 zastával funkci ministra obchodu, o dva roky později byl ministrem vnitra a od roku 1911 prvním lordem Admirality, tedy ministrem námořnictva, což byl v Británii jeden z nejprestižnějších politických postů vůbec.
Churchill byl ministrem námořnictva i za Velké (první světové) války, kdy se pro něj i pro Británii nejednalo ani trochu o snadné časy. Operace Gallipoli na Dardanelách skončila pro dohodové spojence v čele s Brity nečekanou porážkou a velkým množstvím obětí a Churchill musel post šéfa Admirality opustit.
V roce 1917 se ale Winston Churchill stal znovu členem liberální vlády, vedené „velkým Velšanem“ Davidem Lloydem Georgem (1916–1922), tentokrát ve funkci ministra pro válečnou výzbroj a výstroj. A zůstal v ní i v následujících letech, ať už ji vedli liberálové či konzervativci, do jejichž řad se po čase vrátil.
Důležité bylo zejména jeho působení jako ministra financí ve vládě Stanleyho Baldwina (1924–1929), jakkoli i ono bylo a je pokládáno za poněkud kontroverzní, především s ohledem na návrat ke zlatému standardu libry, který Churchill navzdory početné opozici prosadil a které mělo na britskou ekonomiku, eufemisticky řečeno, nejednoznačný dopad.
Právě způsob, jakým Churchill vedl státní finance, a také jeho složitá, výbušná až konfliktní povaha, nemluvě o velkých ambicích, byly důvodem toho, proč jej šéfové Konzervativní strany, již zmíněný Stanley Baldwin a následně Neville Chamberlain, drželi ve třicátých letech mimo kabinet, takže se zdálo, že je jeho politická kariéra u konce.
Bylo tomu tak i proto, že Winston, if I may, ostře kritizoval politiku appeasementu (ustupování Adolfu Hitlerovi, Benitu Mussolinimu i japonským „rytířům bušida“ na Dálném východě) s tím, že je pouze otázkou času, kdy se tato politika obrátí proti Británii a Francii.
Jeho nemilosrdné odsouzení Mnichovské dohody tváří tvář premiéru Chamberlanovi v Dolní sněmovně („Mohli jste volit mezi bezectností a válkou. Zvolili jste bezectnost a budete mít válku.“) vstoupila do dějin, stejně jako jeho některé další výroky a projevy především z časů druhé světové války, ale nejen z ní.
Státník na schůzce s dějinami
Když politika appeasementu v roce 1939 totálně zkrachovala a když 1. září toho roku vpadla německá Wehrmacht do Polska, čímž začala výše zmíněná druhá světová válka v Evropě, musel potupený Chamberlain reorganizovat a tentokrát již, primárně pod tlakem veřejnosti, nemohl Churchilla při rekonstrukci kabinetu opomenout.
Návrat do funkce prvního lorda admirality byl pro Winstona nejen velikou osobní satisfakcí, ale i jakýmsi „předstupněm“ k jeho největšímu životnímu poslání. Skutečnost, že si námořníci na všech světových mořích radostně telegrafovali „Winston je zpátky!“ („Winston is back!), svědčila – bez ohledu na gallipolský nezdar – o jeho mimořádné popularitě.
Na jaře 1940, po katastrofální porážce spojenců ve Francii, Neville Chamberlain rezignoval a dlouholetý hlasitý odpůrce politiky appeasementu (jehož důsledkem vojenské porážky mimo jiné byly) byl Winston Churchill jedinou realistickou volbou premiéra.
Třebaže zpočátku neměl v Konzervativní straně vůbec snadnou pozici a jistý čas viselo jeho „premiérování“ na vlásku, dokázal nakonec svojí odvahou, rozhodností, neústupností, vůlí a schopností vyburcovat národ (viz jeho projevy známé jako „Krev, pot a slzy…“ a „Budeme bojovat na plážích…“) k tomu, že v nejkritičtějších chvílích odolal (s nezanedbatelnou americkou pomocí, nelze nepřipomenout) německému útoku (nejen v legendární letecké „bitvě o Británii“) a posléze stál na konci „nejstrašnější vojenské řeže v dějinách lidstva“ na straně vítězů.
Jakkoli se při tom dopustil řady omylů a jakkoli učinil některá rozhodnutí, jež měla tragické důsledky (například hladomor v Bengálsku v roce 1943), není nejmenších pochyb o tom, že to byl právě on, kdo zachránil Británii, Západ a celý civilizovaný svět před porážkou, jejíž důsledky by byly bez přehánění strašlivé.
O Churchillově státnické prozíravosti svědčí i to, že na jaře 1941 pochopil, ač celoživotní principiální antikomunista, nutnost spolupráce se Stalinovým Sovětským svazem („Kdyby Hitler napadl peklo, přinejmenším bych se pokusil říct něco pěkného o ďáblovi…,“ řekl v té souvislosti v parlamentu), bez níž by k porážce nacistického Německa došlo jen stěží.
Stejně důležitá byla i Churchillova spolupráce se Spojenými státy americkými, v jejichž čele stál za války další velký politik a státník Franklin Delano Roosevelt. Ačkoli měli oba muži na řadu věcí, včetně budoucnosti britského impéria, stalinismus a poválečné uspořádání světa, rozdílné názory, bylo to právě britsko-americko-sovětské spojenectví, které vedlo k tomu, že byly síly zla nakonec na hlavu poraženy.
Porážka, kterou navzdory vítězství ve válce a navzdory své mimořádné oblíbenosti utrpěl ve volbách v létě 1945 (voliči dali po deseti letech přednost labouristům, kteří se jim zdáli být zárukou toho, že se země nevrátí do chmurných meziválečných let, do onoho Morbid Age, jak meziválečnou éru výstižně nazval historik Richard Overy), Churchilla nezlomila.
Třebaže mu bylo již přes sedmdesát let, stanul v čele opozice a zůstal jejím vůdcem, byť prohrál (těsně) i volby v roce 1950. O rok později, v říjnu 1951, se ale po předčasných volbách do Downing Street číslo 10 vrátil a zůstal šéfem kabinetu, i přes zdravotní komplikace a vysoký věk, až do dubna 1955, kdy konečně odešel na zasloužený politický odpočinek.
Legenda a živoucí historie
Britové ale na Churchilla nezapomněli. Starý státník, voják a válečník a také skvělý spisovatel (za šestidílné Dějiny druhé světové války dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu, o dalších skvělých knihách nemluvě) jim už jen tím, že byl, připomínal to nejlepší z jejich moderních dějin, ty nejlepší vlastnosti „ostrovního národa“, což bylo o to důležitější, že poválečná léta, celá éra od roku 1945, nebyla pro Brity nijak snadná.
Ekonomické těžkosti a s nimi související ústup z pozice první světové mocnosti, nutnost akceptovat v rámci „zvláštního vztahu“ (Special Relationship) mezi oběma zeměmi „americký leadership“ a bipolární uspřádání světa – to všechno bylo pro Ostrovany velmi, velmi náročné.
Churchill ale se svými Brity zůstával, čas od času pronesl několik vět pro tisk, čas od času se podařilo pořídit jeho fotografii. Mnoha Britům se zdál jednoduše řečeno nesmrtelný, jako věčná připomínka časů, kdy Británie měla největší impérium na světě a „vládla vlnám“, zkrátka časů, jež se s odstupem času jevily být lepší a snazší, než ve skutečnosti byly.
Když Winston Churchill 24. ledna 1965 zemřel, truchlil pro něj bez nadsázky celý národ. Jeho státní pohřeb byl jednak poctou, jednak vyjádřením lásky (ne, nepřeháním) k muži, který pro svoji zemi tolik udělal.
Drtivá většina Britů chová Winstona Churchilla v úctě i dnes. Útoky politických aktivistů, radikálů všeho druhu a slabomyslných pomatenců, útočících čas od času na jeho odkaz (ne, že by nepotřeboval kritickou oponenturu, jako ostatně každý) a na jeho sochy, obrazy atd. (fanatické zejména levičácké obrazoborectví, spojené s různými hnutími, například BLM), na tom nemohou nic změnit.
Winston Churchill prostě bez diskuse byl velký muž, kterému máme být i my Češi za co vděční. Takových světových politiků je jako šafránu.
Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč
