Ať se podíváme téměř na jakoukoliv aktivitu v Norsku, počínaje studiem na univerzitách, přes způsob zaměstnávání, podnikání, daňové zatížení až po realitní trh, nemůže nám ujít jeden společný jmenovatel: extrémně vysoké vstupní náklady a pak relativní selanka pro ty, co se už etablovali. Například norský trh práce má velice specializované požadavky. Spousta oborů, na které v Česku stačí roční rekvalifikační kurs, zde lze vykonávat pouze po mnohaletém studiu a v případě řemesel ještě mnohaleté profesní praxi. Zatímco v Česku na to, aby člověk mohl pracovat jako elektrikář, stačí tři sta hodin, v Norsku pět let. Navíc v Norsku existují profesní sdružení, která dávají pozor na to, aby počet lidí vykonávající dané povolání nepřekročil určitou míru – jakési novodobé cechy. Výsledkem je, že daní odborníci jsou extrémně drazí, což dopadá hlavně na lidi s nízkým příjmem.
Tenhle, až by se dalo říci, korporativistický princip, znamená, že nelze jen tak konkurovat tím, že někoho podseknu cenou. Příklad: elektrikář musí mít auto s výbavou za zhruba dva miliony norských korun. Nemůže tedy nabízet výrazně nižší ceny, protože by se nevešel do nákladů, a to i když má udělat něco tak jednoduchého, jako vyměnit vypínač (to si v Norsku člověk sám udělat nesmí). Samozřejmě mě hned napadlo, jak by se dalo na takovém systému vydělat: člověk s osvědčením, že je elektrikář, by si mohl koupit sadu nářadí za pět stovek a dělat jen činnosti, na které to stačí, ale které si běžný člověk v Norsku nesmí dělat sám – a místo tisíc korun za hodinu si účtovat třeba jenom tři sta a i tak z toho mít zlatý důl. Vyměnit vypínač nebo zásuvku potřebuje každou chvíli někdo… Kdybych ale takhle chtěl podnikat, vyloučí mě profesní komora za nekalou konkurenci. As povoláním končím.
Nejinak je tomu v případě podnikání coby dodavatel, a to ať už výrobce, nebo obchodník. Norský trh, pokud jde o přístup ke koncovému zákazníkovi, je až neuvěřitelně konsolidován. Tak například jsou tu pouze tři řetězce supermarketů: Rema 1000, COOP a Norgesgruppen, pod kterou patří všechny ostatní značky supermarketů. Obdobně je to prakticky s čímkoliv dalším. Jste-li tedy dodavatel, který chce dostat cokoliv koncovému zákazníkovi, máte možnost se k němu dostat pouze přes tyhle velké řetězce. Protože řetězce vzájemně si konkurující (nebo spíš „konkurující“, protože to celé smrdí kartelem) jsou většinou dva, maximálně tři v celé zemi, mohou si klást podmínky, které jako malý nebo střední dodavatel naprosto nejste schopen splnit.
Realitní trh je opět kapitola sama pro sebe. Ceny nemovitostí vyrostly za posledních dvacet let pětinásobně, zatímco platy se pětinásobně nezvýšily ani omylem. Takže kdo si stačil pořídit hypotéku před patnácti dvaceti lety, je proti ostatním ve výrazné výhodě. Aby toho nebylo málo, stát se rozhodl, že zarazí růst cen nemovitostí tím, že zvýší požadavek minimálního kapitálu na patnáct procent, což v situaci, kdy pod dva miliony člověk nekoupí prakticky nic, znamená, že má-li typický plat kolem 450 – 500 tisíc norských korun (NOK) ročně hrubého, musí naspořit 350 tisíc NOK a to za situace, kdy za nájemní bydlení dává měsíčně více, než ti, kteří zálohu na hypotéku měli, platí za splátky. Protože osobní vlastnictví nemovitosti se v Norsku považuje za důležité, obce pomáhají skrze program zvaný Husbanken těm nejchudším s tím, aby si mohli bezúročně půjčit na základní kapitál. Jenže na to člověk s průměrným platem nikdy nedosáhne, protože není chudý dost. A chudý člověk, třebaže na to dosáhne, zase nedostane hypotéku natolik velkou, aby si mohl dovolit koupit i nějaký malý byt, se kterým navíc ještě má další výdaje – inkaso v Norsku stává poměrně dost peněz. Takže ten, kdo má rodiče, kteří mu mohou pomoci s povinným základním kapitálem, může neztratit zhruba pět let placení nájmu, které ten, kdo základní kapitál nemá, musí dát, a to i když vydělává velmi dobře. Aby toho nebylo málo, v norském daňovém systému je jedna doslova posvátná kráva: daňové odpisy za úroky z hypotéky. Takže ten, kdo je natolik etablovaný, že má minimálně 350 tisíc NOK někde na spořicím účtu, ještě navíc dostane úlevu na dani, kterou člověk, který se ještě neetabloval a žije v podnájmu, nedostane. Přitom řešení by bylo jednoduché: překlasifikovat v územním plánu pozemky na stavební parcely. V Norsku je místa dost, ale příliš mnoho „typických představitelů střední třídy“ je závislých na tom, že jejich majetek, který se za posledních dvacet let zhodnotil pětkrát, v té ceně také zůstane. Takže dnešní chudší, nebo neetablovaní mají zkrátka smůlu.
Andrej Ruščák
Expert na evropské právo a evropskou politiku. Pět let žil v Norsku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
