Chceme-li pochopit, proč je Norsko dnes takové, jaké je, je absolutně klíčové pochopit podstatu poválečných let. V prvních svobodných volbách po konci okupace v roce 1945 získala Dělnická strana (Arbeiderpartiet) absolutní většinu 76 křesel ve stopadesátičlenném Stortingu (parlamentu). Ta samá Dělnická strana byla přitom ještě ve dvacátých letech součástí Kominterny a byla vyloučena pro její nesouhlas se Stalinem; s Kominternou se tedy nerozloučila sama.
Ti lidé, kteří v roce 1945 získali moc skrze tuto stranu, včetně samotného premiéra Einara Gerhardsena, byli tvrdí komunisté; sám Gerhardsen, ještě než vstoupil do Dělnické strany (tou dobou stále v Kominterně) v roce 1923 byl ve vedení Norského komunistického svazu mládeže. Ano, odmítali stalinistické metody, diktaturu proletariátu, vedoucí úlohu strany a násilné znárodňování. Ovšem cíl měli stejný: zrod Nového člověka, plánovanou ekonomiku, sociální inženýrství (tak se sami vyjadřovali) a vytvoření státu, který naplní Marxovu myšlenku „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.
Komunismus bez stalinismu
Jaký byl program Dělnické strany? „Smíšená ekonomika“, tedy taková, která nezruší soukromé vlastnictví jako se dělo ve východním bloku, ale která zároveň propojí stát, zaměstnavatele a odbory (zaměstnance) v jeden celek. Industrializace pod taktovkou státu – v Norsku bylo před rokem 1945 velmi málo průmyslu a plánem socialistů (úspěšně zrealizovaným), bylo založit státní podniky, které by měly monopolní postavení ve svých odvětvích. Zřídit sociální stát, který by držel sociální rozdíly na minimu a zajišťoval tak v praxi myšlenku „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Vyrovnat se s okupací a vytvořit idealistickou, až utopickou společnost, ve které se všichni budou mít rádi a ve které bude panovat shoda na tom, že „cesta zpět nevede“ a je potřeba každým krokem zajistit větší inkluzi, větší rovnostářství a ve které individualismus nebyl vítán (byl označován jako „egoismus“).
Mezi lety 1945 a 1961 platilo, že Dělnická strana rovná se norský stát a norský stát rovná se dělnická strana. A i poté byla Dělnická strana velmi výrazně dominantní a vyhrála každé volby až dodnes. Během šedesátých let pak došlo ke generační obměně, kvůli které došlo k postupným, leč zásadním změnám v opozičních politických stranách, ve směru podpory stávajícího směru; strany se začaly lišit pouze metodami, jak onoho idealistického cíle dosáhnout. To je důvod, proč vznikla Fremskrittspartiet, tedy Strana pokroku – jako protestní hnutí proti této neformální, leč velice reálné „Národní frontě“, a to byl i důvod, proč až do minulých voleb s FrP nechtěl nikdo nic mít, byť zástupné důvody se pokaždé nějaké našly.
Norsko je sice formálně demokratickou zemí, ale ve skutečnosti občan nemá moc možností ovlivnit směřování země, protože celá politická scéna – z parlamentních stran pouze s výjimkou FrP – souhlasí ve věci, jak má vypadat stát, společnost a k čemu se má směřovat. Liší se například tím, jak nastavit daňový systém, čemu dát větší a čemu menší prioritu, ale směr, nastolený Dělnickou stranou v roce 1945, jinak zpochybňován není. Došlo k jakési povinné jednotě společnosti, kde „láska k bližnímu“ nemá sloužit bližnímu, ale celonárodnímu „bratrství“. Cynici v Norsku to označují za snillisme, termín, který se jen těžko překládá. Snill znamená „milý“; snillisme je pak to, co se stane, když samo bytí milým povýšíte na politický manifest. Problém je, že v takové společnosti se dá potom těžko protestovat nebo nesouhlasit, protože kdo nesouhlasí, přestává být „milý“ a přestává tak účastnit v této „kolektivní harmonii“, což se těm, kteří její iluzi udržovat chtějí, samozřejmě nelíbí.
Ostrůvky zapomnění
Protože v Norsku však nikdy nedošlo po roce 1945 k revoluci a tato změna, třebaže řízená shora, byla postupná, stále zůstala tu a tam místa, kde „žijí staré časy“. Kde je velká pravděpodobnost, že potkáte Nory, jací byli před válkou a kde se udržuje jakási „bublina času“, která zatím odolává tlaku „drtivé většiny“ (je vtipné sledovat, jak se tento bolševický termín hodí). Protože tohle „staré Norsko“ je Norsko, které mám rád a za nímž jsem sem přijel, snažím se ho vyhledávat, jak je to jen možné. S výsledky toho hledání bych se s čtenáři rád podělil, protože tak, jak je „nové Norsko“ ať už nejprve socialisticky, tak poté zbohatlicky (týká se ropného boomu a těch, kteří na něm profitovali) v mnohém umělé, povrchní a divné, to „staré Norsko“ je velmi sympatické. Zde je seznam míst, kde se se „starým Norskem“ dá potkat: Bergen, Kraj Trøndelag (severní i jižní), Kirkens Bymisjon – charitativní organizace spadající pod norskou luteránskou církev, Rotary Club a Lions Club, Klasické pěvecké sbory, jakékoliv prostředí, které je dostatečně „buržoazní“, ale není typicky zbohatlické, (takže opera ano, golf ne) a nakonec prakticky všechny norské komunity v USA.
Andrej Ruščák
Autor je odborník na evropské právo. Pět let žil s rodinou v Norsku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!