“Je to začátek konce Donalda Trumpa!” Tak přesně tato bojechtivá slova pronesl Bernie Sanders, uchazeč o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu, poté, kdy výrazně uspěl v primárkách v New Hampshire a kaukusu v zemědělské Iowě. Následné vítězství v Nevadě tomuto energickému staříkovi dodalo ještě více elánu, a tak se již nikterak nezdráhá vystupovat jako budoucí vyzyvatel Donalda Trumpa. Jakou váhu však tato slova mají? Dle mého nikterak velkou. Právě naopak! Spíše to vypadá na “začátek konce Demokratické strany” (jak ji známe) a jejího snu o zisku křesla v Bílém domě.
Volba Sanderse by bezpochyby pro stranu s mezkem ve znaku znamenala výrazné vnitřní rozštěpení a především odehnala nemalou část středových voličů. Sanders totiž prakticky celý svůj život platil za politického outsidera, jemuž nemohla přijít na chuť ani většina Demokratů (což je zřejmě důvod, proč dlouhá léta vystupoval jako “nezávislý”). Nikoli přitom bezdůvodně! Jeho na Ameriku výrazně levicové, až socialistické názory se zdaleka neshodovaly s vizí, jakou v 90. letech nastavil Bill Clinton – tedy středový a byznysu vcelku nakloněný přístup (tzv. New Democrats či Clinton Democrats). Berniemu však výrazně pomohla kampaň v roce 2016, kdy vůči neoblíbené a absolutně neautentické Hillary Clintonové působil i navzdory poměrně vysokému věku mnohem energičtějším a svěžejším dojmem. Minimálně se mohl opřít o poměrně konzistentní ideovou základnu, jež scházela nejen Hillary, ale svým způsobem ji postrádají i současní kandidáti typu Joe Bidena. Šedivý socialista má tedy slušně našlápnuto, nicméně je třeba připomenout, že když Demokratická strana zvolila opravdu levicového politika naposledy, dopadlo to pro ně katastrofálně.
Před téměř půl stoletím roku 1972 se totiž Demokraté, značně roztrpčeni politickými kroky prezidenta Richarda Nixona, rozhodli vsadit na dosti zvláštního koně. Do jejich hledáčku se dostal senátor z Jižní Dakoty George McGovern, jenž se Berniemu v mnohém podobal. Stejně jako on se totiž rozhodl vymezit vůči stranickému establishmentu a raději se spolehnout na roli levicových aktivistů, dobrovolníků a tzv. door-to-door campaign (kampaň ode dveří ke dveřím). Jeho politika se taktéž zaměřovala na vymýcení chudoby a omezení vlivu bohatých pomocí větších státních zásahů, zvýšení přerozdělování a zavedení nových druhů sociálních dávek. K tomu všemu McGovern přidal výrazný antimilitarismus, odrážející se v dlouhodobé ostré kritice války ve Vietnamu a návrzích na osekání obranného rozpočtu Spojených států. Nutno přitom říci, že se jednalo o programovou agendu, s níž se část Demokratů přeci jen poněkud hůře ztotožňovala.
A výsledek? Doslova “volební tsunami” Republikánů, tj. Richarda Nixona. Ten zvítězil ve 49 státech, přičemž McGovern dokázal zabodovat jen v malém Massachusetts a v hlavním městě (Washington D. C.) Republikán tak získal 520 hlasů volitelů oproti pouhým 17 pro demokratického kandidáta, přičemž s přihlédnutím k podílu voličských hlasů odevzdaných pro Nixona se jednalo o nejlepší výsledek Republikánské strany v historii (přes 60 %).
Demokraté z této prezidenstké volby vyšly doslova “zpráskáni”, když se jejich sázka na levicového reformátora ukázala jako naprosto fatální omyl. Člověk by proto předpokládal, že se tyto neblahé volby zapíší dosti silně do dějin strany a ta již “podruhé nevstoupí do stejné řeky”. Jenže historická pamět po pěti dekádách zřejmě není nejlepší a tak v čele demokratického peletonu stojí další proti establishmentu bojující socialista. Že by deja vu?
Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Katedře politologie a mezinárodních vztahů při FF ZČU. Publikuje na svém blogu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme