1) Jádrem poslání církve je povinnost vydávat svědectví o pravdě, která vyplývá z evangelia a z Božího zákona. Pokud by církev utvrzovala člověka v bludu nebo zavírala oči nad jeho záhubou, zradila by svého Mistra, zradila by člověka i sebe. Protože „člověk je první a základní cestou církve, cestou, kterou stanovil sám Kristus“. Proto „není možné, aby jakákoliv hrozba, která se dotýká důstojnosti člověka a jeho života, nenalézala zároveň ohlas v nejhlubším nitru církve, nezasahovala ji v samém jádru víry ve vykupitelské vtělení Božího Syna a nezavazovala ji ještě více k onomu poslání“ (Jan Pavel II.: Redemptor hominis, Řím, 1979, č. 14; Evangelium vitae, Řím, 1995, č. 2, 3).
2) Toto učení je motivováno také stále platnou výzvou Pána Ježíše, aby mu člověk otevřel celé své srdce – bez předsudků a bázně ( Jan Pavel II.: Otevřete svá srdce Kristu, homilie při mši sv., Řím, 22. 10. 1978). Pouze On je schopen usmířit bolesti a osobní mravní rozervanost osob, které se ztotožňují s LGBT+ (angl. zkratka pro lesbičky, gaye, bisexuály, transsexuály). Pouze On je schopen přinést do jejich života pokoj a vnitřní harmonii. Především jim Pán Ježíš adresuje svá slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Klíčem k duchovnímu a morálnímu uzdravení jsou slova, která vyslovil na samém počátku své veřejné činnosti: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).
3) Při výkonu své služby je církev otevřená dialogu s každým „člověkem dobré vůle“, který hledá pravdu a stejně jako mladík v evangeliu se ptá: „Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život?“ (Lk 10,25). Vzorem takového postoje církve je dnes papež František, který se setkává s lidmi z LGBT+, podává jim ruku, vyjadřuje jim porozumění, ale zároveň neuhýbá od jasného učení církve o ideologii gender a o praktikách, které odporují přirozenosti a lidské důstojnosti, vyjádřených v jeho oficiálních dokumentech a synteticky představených v Katechizmu katolické církve ( č. 2357‒2359).
4) Výzvy, kterým čelí lidská společnost i církev, mají původ v tzv. „sexuální revoluci“, v jejích kulturních a morálních následcích. To, jak dnes chápeme lidskou sexualitu, je důsledkem odmítnutí tradiční morálky. Specifickým vyjádřením nového uchopení lidské sexuality je genderová ideologie a postoje osob LGBT+. Hlásají právo na sebeurčení pohlaví člověka bez ohledu na objektivní kritéria genomu člověka a jeho anatomii. Radikálně oddělují biologické pohlaví (sex) od sociálně-kulturního role (gender) a snaží se vytvořit „společnost bez odlišení pohlaví“ (srov. Kongregace pro katolickou výchovu: Jako muže a ženu je stvořil ‒ cestou dialogu o otázkách genderu ve výchově, Vatikán, 2019, č. 10). Zároveň dávají přednost sexuálním náklonnostem, které popírají komplementaritu mezi mužem a ženou, a tím samým podrývají jejich rodičovské povolání. Cílem jejich snah je právní zrovnoprávnění homosexuálních svazků s heterosexuálním manželstvím. Ve výsledku se lidská sexualita v průběhu tohoto procesu zbavuje svého osobního významu a hodnoty jako zvláštního daru, posvátného daru, jejž muži a ženě daroval sám Stvořitel.
Sexualita muže a ženy v křesťanské vizi člověka
5) Problémy se sexuální orientací a pohlavní identitou nejsou novým fenoménem. Tyto sklony jsou zaznamenány již ve zprávách z dávné minulosti. Doposud však nebyly zveřejňovány, natož propagovány. Členové LGBT+ vnímali svůj intimní život ryze soukromě. V současné době však svou přítomnost ve společnosti nejen veřejně manifestují, ale dokonce se domáhají splnění různých požadavků.
6) Při hodnocení požadavků komunity LGBT+, lidí prosazujících genderovou ideologii a radikální feminizmus, se křesťané odvolávají jak na racionální argumenty, tak na dílo Božího stvoření. Současná křesťanská antropologie oba tyto důvody líčí v personalistickém pohledu na člověka, jenž v sobě nese podobu Boha, který je racionální, svobodný a schopný lásky. Při hledání pravdivého smyslu života a objektivní pravdy, shodné se svědomím, je člověk schopný zachovat si svou identitu v solidárním i spravedlivém souladu s jinými osobami.
7) Oborem diskutujícím na téma filozofické a teologické antropologie, otevřené vědeckým poznatkům humanitních věd, je křesťanská antropologie, v jejímž rámci se, kromě otázky morálního dobra, stále kladou otázky o přirozenosti ženy a muže, o jejich rodinném povolání a vzájemné odpovědnosti, včetně té rodičovské. Současné diskuse o křesťanské etice poskytly příležitost zamyslet se nad tělesností člověka, včetně významu jeho sexuality. Podstata této diskuse je obsažena v učení církve vyjádřeném v mnoha dokumentech papežů a úřadů Svatého stolce.
8) Toto učení předpokládá, že v mnoha oblastech současných znalostí o člověku lze najít důležité prvky, které pomáhají integrovat lidskou sexualitu do struktury člověka. Označují přirozenost lidské osoby jako tělesně-duchovní jednotu, tedy jednotu všech sklonů duchovních i tělesných a všech ostatních vlastností, které jí umožňují dosáhnout svého cíle ( Jan Pavel II.: Veritatis splendor, č. 48). V tomto smyslu je sexualita základní složkou osobnosti člověka, způsobu jeho bytí a komunikace, včetně zkušeností a vyjádření lidské lásky (Jako muže a ženu je stvořil, č. 4).
9) I když jsou biologické, psychologické a sociální podmínky pro správné pochopení lidské sexuality nesmírně důležité, pro skutečné pochopení identity muže a ženy je nutné překonat materialisticko-naturalistické přístupy. Muž a žena potvrzují svou sexuální identitu ve vzájemném dialogu, ve společenství lásky, které jim dává účast na Boží tvůrčí lásce. Mužskost a ženskost jsou vzájemně se doplňující formy lidského osobního bytí. Odmítnutí této pravdy odporuje nejen křesťanské pravdě o stvoření muže a ženy Bohem, ale i jejich přirozenosti dané objektivními měřítky, od anatomické a funkční struktury těla, přes psychologické rysy, až po duchovnost.
10) Musí v zásadě vyvstávat postoj, který ignoruje biologické a psychologické prvky lidské sexuality. Podle genderové ideologie společnost vytvořila sexuální role, chování a atributy specifické pro ženy a muže. Sexuologové však zdůrazňují, že z deseti kritérií sexuality lze za související s pohlavím považovat pouze dvě: pohlaví psychologické (pocit příslušnosti k danému pohlaví) a společenské (určené na základě struktury vnějších pohlavních orgánů). Takto chápané pohlaví definuje příslušnost ke kategorii muže nebo ženy a určuje související sociální role.
12) Genetici, endokrinologové a neurologové poukazují na význam kritérií pohlaví související s biologickou strukturou člověka. V této souvislosti je chromozomální pohlaví určeno při oplodnění pohlavními chromozomy (žena XX, muž XY). Pohlavní orgány se objevují sedmý týden po oplodnění a jsou určeny pohlavními žlázami (vaječníky, varlata). Hormonální pohlaví určuje různé typy mužskosti a ženskosti, metabolické pohlaví určuje typ enzymatického systému nebo způsob fungování mozku vyplývající z typicky pohlavní diferenciace mozku (srov. Jako muže a ženu je stvořil, č. 24).
13) Shodná filozofická interpretace těchto skutečností ve struktuře člověka odporuje nejen ideologickým tvrzením o tzv. „neutrálním pohlaví“, zvaném někdy „třetí pohlaví“, ale zároveň potvrzuje pravdu, že rozdíl mezi mužem a ženou je podstatným rysem lidské existence. Kromě křesťanského personalizmu to potvrzují i ty filozofické proudy, které nepodléhají pokušení materialistického redukcionizmu (negace duchovní dimenze člověka) a idealizmu (negace pravdy o jeho tělesnosti). Oba tyto proudy nesprávně interpretují reprodukční účel sexuální touhy a její společný charakter.
14) Křesťanská antropologie integruje tělesné a duchovní prvky v pojetí lidské přirozenosti. Pojem přirozenosti v sobě nese pozitivní biologické a fyziologické struktury lidské sexuality spojené s jejím zráním a vývojem. Lidská přirozenost také svědčí o jistotě pohlaví ženy a muže, o smyslu jejich reprodukční schopnosti, o zvládnutí sexuální touhy a o schopnosti vzájemného posvěcení se v lásce (dávat sebe sama). Takto definovaná sexuální identita muže a ženy potvrzuje odpovědnost za svou vlastní mužskost a ženskost v komplementaritě manželství a v rodině, v souladu s řádně formovaným svědomím. Tímto způsobem je lidská sexualita zapsána do racionality, svobody a schopnosti člověka milovat.
15) V důsledku toho čelí žena a muž úloze racionální reflexe svého biologického pohlaví. Racionalita osoby umožňuje člověku objevit smysl sexuality při realizaci jeho životních cílů. Důkladná reflexe nemůže ignorovat komplementaritu sexuality na biologické, mentální a duchovní úrovni. Odhaluje také různé významy lásky (erotické, přátelské, povolané k posvěcování se), aniž by vylučovala rodičovskou funkci muže a ženy.
16) Ženy a muži jako svobodné osoby jsou vyzváni, aby řídili své vlastní sexuální vyjádření. To znamená, že mohou rozlišovat mezi tím, co je vášeň, a tím, co je hnací silou. Poté se odhalí rozdíl mezi žádostivostí a touhou, hnací silou a schopností sublimace, nemluvě o schopnosti integrovat vlastní sexualitu. Proces integrace je o to nezbytnější, čím více je dnes ovlivňován falešnými pohledy na sexualitu udržovanými strukturami hříchu, jako je například pornografie a prostituce.
17) Žena a muž jako osoby prožívají svou sexualitu ve společenském kontextu, jehož nejzákladnějším vyjádřením je pohlavní komplementarita. Pohlaví mužů a žen je seznamuje se souvislostmi, na základě kterých mohou dosáhnout nejvyššího posvěcení, avšak na druhé straně jsou také vystaveni vykořisťování, škodám a ponižování. Ve druhém případě může dojít ke stereotypnímu nerovnému zacházení, nebo dokonce k násilí vůči ženám a mužům. Osobní přístup ke vztahům mezi pohlavími proto zahrnuje respekt k jejich osobní důstojnosti a jejich právům, stejně jako spravedlnost sociálních a kulturních struktur a nadřazenost svědomí na základě pravdy o morálním dobru.
18) Interpretaci této pravdy rozvíjí církev v rámci teologie těla, která nejenže nemůže být opomenuta v diskusi s ideologií gender a LGBT+, ale měla by být zahrnuta zejména v morální teologii, katechetice, homiletice a katolické sociální nauce, jakož i ve výchově a pedagogice. Církev vidí muže a ženu v perspektivě vzájemného daru. „Tělo, které vyjadřuje ženskost a mužskost, zároveň odhaluje vzájemnost a společenství osob. Vyjadřuje je prostřednictvím daru jako základního pravidla osobní existence. Je to tělo, které svědčí o stvoření jako o podstatném obdarování a také svědčí o lásce jako zdroji, z něhož se tato obdarování a dar zrodily. Mužství a ženství, čili pohlaví, je prvotním znakem stvořeného obdarování a zároveň chápe člověka jako muže a ženu“ (Jan Pavel II: Teologie těla, Paulínky, Praha 2005, katecheze XIV).
Hnutí LGBT+ v demokratické společnosti
19) „Církev respektuje oprávněnou samostatnost demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či onoho institucionálního nebo ústavodárného řešení.“ (Jan Pavel II.: Centesimus annus, č. 47). Zároveň připomíná, že trvalá existence demokratické společnosti vyžaduje odkaz na univerzální morální principy, ve kterých je středem pravda o člověku. Bez této pravdy společnost snadno ztrácí smysl svého poslání, podléhá manipulacím různých idejí, které mají podobu módních ideologií, vede k dominanci většiny nad menšinou a silnějších nad slabšími. Tyto procesy ve svých důsledcích narušují mezilidské vztahy, harmonické soužití, a ničí dokonce právo na život slabých a bezbranných (srov. tamtéž, č. 44). Samotný demokratický systém, který těmto tendencím podléhá, „se stává skrytou totalitou“ (tamtéž, č. 46).
20) Křesťanství nepatří k ideologiím, které si kladou za cíl zotročení člověka, jeho ponížení a vnucení své pravdy. Během dvou tisíciletí ohlašování evangelia byla církev opakovaně svědkem toho, že je prorockým „znamením a záštitou transcendence lidské osoby“ (2. vatikánský koncil: Gaudium et spes, č. 76). V důsledku toho pravda o člověku, kterou církev učí, je zárukou jeho osobní důstojnosti a zároveň připomíná jeho svobodu, která je základem spravedlivého sociálního řádu. „Pravda a svoboda jsou totiž buď spojovány navzájem, nebo společně bídně zanikají“ (Jan Pavel II.: Fides et ratio, č. 90).
Podle výše uvedených důvodů se tedy církev na jednu stranu neobává hlásit k závazku bránit osobní důstojnost každého člověka, tedy i osob spojených s LGBT+, ale na druhou stranu se musí ze stejných důvodů chovat rezervovaně a v jednotlivých případech zaujmout jasný postoj k genderové ideologii nebo aktivitám LGBT+, které tuto pravdu o člověku popírají ve svých aktivitách a cílech.
21) V reakci na tento postoj, ať společnosti nebo církve, lidé spojení s LGBT+ mluví o diskriminaci nebo o homofobii a žádají jejich překonání. To platí také pro katolíky, kteří jsou nějakým způsobem v kontaktu s těmito skupinami. Tato diskriminace by měla spočívat v tzv. represivní „heterosexuální normativnosti“ tradičních komunit, protože je třeba překonat předsudek, že jenom svazek mezi mužem a ženou je uznávaný za manželství, a tak se těší speciálním právům a privilegiím. Tato „heterosexuální normativita“ je údajně hlavní příčinou utrpení osob, které prožívají svou sexuální jinakost, než jak se děje v tradičním manželství. Proto je za účelem vybudování spravedlivější společnosti – jak tvrdí – nutné legálně rozšířit chápání manželství a rodiny (srov. Deklarace Kongresu LGBT+ z 30. 3. 2019).
23) Tomuto cíli má sloužit také sexuální výchova dětí už od předškolního věku. I když některé postuláty lidí spojených s LGBT+, týkající se výchovy dětí, respektují základní hodnoty pro mezilidské společenství v heterosexuálním manželství, jako je láska, vzájemná úcta a smysl pro společenskou odpovědnost, většina navrhovaných prostředků, metod a cílů jde daleko za rámec opravdového dobra dětí a mládeže. Odpovědnou výchovu nelze sladit s tím, že budeme dětem poskytovat materiály odhalující lidskou intimitu a učit je potěšení „manipulovat“ s jejich sexualitou, a předčasně je seznamovat se sexuálními zkušenostmi. Navrhovaná výchova tak vede k sexualizaci dětí a dospívajících, k prolomení ochranné bariéry stydlivosti, k probouzení tělesné žádostivosti a k sexoholizmu (destruktivně ovlivňujícímu emoční sféru mladého člověka a vedoucímu k impulzivní masturbaci a těžko zvladatelné sexuální posedlosti), k předčasné sexuální iniciaci, těhotenství v mladistvém věku a interrupci, k používání antikoncepce a potratových prostředků, které ničí reprodukční oblast mladých děvčat a zatěžují otěhotnění v dospělosti, zvětšuje riziko pohlavního onemocnění a v důsledku je příčinou traumat mladých lidi i osobních dramat v dalším životě.
24) S ohledem na výše uvedené je třeba připomenout, že podle přirozeného práva mají právo na výchovu svých dětí pouze rodiče. Toto právo zaručuje Ústava Polské republiky: „Rodiče mají právo vychovávat své děti v souladu se svým přesvědčením. Toto vzdělávání by mělo zahrnovat úroveň vyspělosti dítěte, svobodu jeho svědomí a náboženského vyznání a jeho přesvědčení“ (č. 48, odst. 1; srov. Zákon o rodině a opatrovnictví, č. 96, §1). Četné mezinárodní dohody rovněž přiznávají rodičům a zákonným zástupcům právo rozhodovat o morální a náboženské výchově dětí (viz např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, č. 18.4; Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, č. 13.4; Listina základních práv Evropské unie, č. 14.3; Úmluva o právech dítěte, č. 18).
26) Církev si je vědoma důležité povinnosti sledovat výchovu dětí a mládeže ve všech činitelích, kteří se jí účastní. Proto se snaží vést dialog s rodinou, školou a státními orgány, s cílem vypracovat potřebné výchovné programy, které dětem a mladým lidem pomohou v procesu lidského a sexuálního dozrávání. Týká se to fází dozrávání v oblasti fyziologické i psychologické, včetně zdravého vztahu ke svému vlastnímu tělu (srov. Jako muže a ženu je stvořil, č. 39‒51; srov. František: Promluva o komplementárnosti mužů a žen, 17. 11. 2014). V těchto programech samozřejmě nesmí chybět priorita, že každý člověk je povolaný k životu lásky v manželství a rodině, nebo k životu zasvěcenému Bohu, nebo ke službě bližním ve společnosti.
28) Je žádoucí, aby jedním z okruhů připravujících tento dialog byly ideologií zbavené odpovědné vědecké studie psychologického, emocionálního, studijního a sexuálního vývoje dětí v měnících se kulturních a sociálních podmínkách, jakož i ochrana dětí před sexizmem v médiích dětem běžně dostupným (především internet, počítač, smartphone). S ohledem na rozvoj globální migrace pracovních sil a cestovního ruchu je rovněž vhodné provádět odpovědné studie o genderových otázkách, „které se patřičným způsobem snaží zjišťovat, jak je v různých kulturách chápána pohlavní odlišnost mezi mužem a ženou“ (Jako muže a ženu je stvořil, č. 6).
29) Někteří členové a příznivci hnutí LGBT+ sledují cíle odlišné od výše uvedených. Jejich prioritou není kulturní, právní a vzdělávací revoluce, ale působení proti násilí, mobbingu, stigmatizování a společenskému vyloučení, a to i z vlastní rodiny. Někdy se účastní „duhových pochodů“ i katolíci, aby upozornili na problémy osob LGBT+. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit, že zásada úcty ke každému člověku, včetně osob identifikujících se s LGBT+, je naprosto správná a demokratický právní stát je povinen dbát na to, aby žádné ze základních práv těchto osob, pokud nejsou v zjevném rozporu s lidskou přirozeností a společným dobrem (např. vztah mezi stejným pohlavím nebo adopce dětí tímto svazkem), nebylo porušováno. Jsou nepřijatelné jakékoli projevy fyzického nebo verbálního násilí a také všechny formy agresivního chování vůči osobám LGBT+. Stejně jako všichni ostatní občané, mohou tyto osoby v rámci zákona vznést své požadavky, která mají za cíl budování spravedlivější společnosti, a realizovat je prostřednictvím demokratických změn.
30) Současně s výše uvedenými právy LGBT+ osob je třeba zdůraznit legitimní očekávání společnosti jako celku, aby byla respektována práva i ostatních členů společnosti, zejména jejich náboženské cítění, morální zásady a zásady veřejného pořádku. Pozitivním přístupem členů společnosti je vyjádřena snaha vyhnout se sociálnímu napětí a vzájemná úcta k právu, a navíc snaha pomoci těm, kteří jsou otevřeni dialogu v objevování sociálně-politického rozměru osobní důstojnosti každé lidské bytosti, zejména důstojnosti chápané integrálně jako duchovně-tělesná jednota. Tato zásada se mimo jiné týká role, kterou by v procesu výchovy měla hrát rodina, škola a katecheze.
31) Povinnost respektovat osoby spojené s hnutím LGBT+ neznamená nekriticky přijímat jejich názory. Naopak, znamená to pečlivou analýzu a ověření ve světle objektivní pravdy o člověku, o lidské sexualitě a o principech společného dobra. Ideologie těchto hnutí je zatížena řadou chyb škodlivých pro společenský život. Jedná se například o obvinění druhých z ideologické nesnášenlivosti, za kterým stojí ideologie, jež popírá odlišnost a přirozenou komplementaritu muže a ženy, a přirozenost zužuje pouze na biologický řád, kulturní možnosti, sexuální pud nebo psychosexuální emocionalitu (srov. Jako muže a ženu je stvořil, č. 21, 23).
32) Rámec řádného respektu překračuje také legalizace vztahů mezi osobami stejného pohlaví. Jejich právní uznání z dlouhodobého hlediska vede k oslabení institutu manželství, což by ze strany státu představovalo vážné „porušení jeho povinnosti podporovat a chránit základní instituci společného dobra“ (Kongregace pro nauku víry: Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 2003, č. 6), kterou je manželství. Pouze svazek muže a ženy, v němž je plodná láska založena na komplementaritě pohlaví, je vhodným prostředím pro narození a výchovu dětí, a tedy základem zdravé společnosti. Z toho důvodu má zvláštní právní ochranu a řadu privilegií. Porušení tohoto základního předpokladu by vedlo k vážným změnám v sociální praxi, včetně vzdělávání a výchovy mladé generace. Citovaný dokument Kongregace pro nauku víry říká více: „Pokud by z tohoto úhlu pohledu bylo zákonné manželství mezi dvěma osobami rozdílného pohlaví považováno pouze za jednu z možných forem, jeho pojetí by doznalo radikální změny, což by mělo za následek vážnou újmu na veřejném zájmu“ (tamtéž, č. 8).
33) Polská biskupská konference ve svém stanovisku ze dne 13. 3. 2019 rovněž upozornila na závěry uvedené v tzv. Chartě LGBT+, které porušují zásady sociální spravedlnosti a ve jménu tzv. antidiskriminace mohou vést k diskriminaci lidí, kteří uvažují jinak. Mezi postuláty Charty je návrh zohlednit při přijímání do zaměstnání „homosexuální orientaci“ a „životní styl“. Firmy, které tyto zásady dodržují a jsou organizovány v „duhových sítích zaměstnanců“, by měly zajištěné přednostní zacházení od místních společností; podnikatelé podezřelí z intolerance by byli stigmatizováni a vyloučeni.
Polští biskupové opakují, že „možné zavedení výše uvedených praktik může způsobit významnou změnu ve fungování demokracie v naší zemi a vést k omezení práv dětí a rodičů, ale také práv všech občanů, včetně učitelů a zaměstnanců místní správy. Padla by tak svoboda projevu, včetně svobody výhrady svědomí, náboženská svoboda, svoboda výuky ve školách atd. Může to také vést k vážnému omezení ekonomické svobody, které by bylo podřízeno ideologickým názorům (Stanovisko Polské biskupské konference k tzv. Chartě LGBT+, 13. 3. 2019, č. 5)
34) Sexuální revoluce, která dnes pokračuje genderovou ideologií a hnutími LGBT+, představuje rostoucí hrozbu pro manželství a rodinu též v jiných dimenzích. Mezi stále častější projevy těchto hrozeb patří rozšířené přijímání antikoncepce, individualistické a sobecké chápání vlastní sexuality a narušení vazby mezi sjednocujícím a plodícím významem pohlavního styku. Tyto změny vedou k bagatelizaci svazku mezi mužem a ženou a ke spojení lásky s krátkodobým pocitem, bez nezbytnosti převzetí zodpovědnosti za druhou osobu a nově počatý život (František: Amoris laetitia, č. 39).
Tento vývoj je masivně povzbuzován médii, která oslabují citlivost vůči manželské nevěře a bagatelizují sexuální promiskuitu. Dostupnost pornografie a prostituce vede ke krizi věrné lásky a ke zhroucení kultury cudnosti. Tento smutný obraz je doplněn schváleným zabíjením nenarozených dětí.
35) Výše uvedené kulturní změny mají negativní dopad na osobní vyzrálost mužů a žen. Zkušenosti s rozvodem vlastních rodičů, vyrůstání v rodinách, kde chybí otec nebo matka, a zkušenosti se zneužíváním, jsou často zdrojem obtíží při dosahování zdravé sexuální identity. Mnoho lidí různého věku dnes prožívá vlastní sexualitu jako zdroj velkého utrpení a zranění.
36) Při výčtu negativních dopadů šíření ideologie genderu a LGBT+ nechceme popřít pozitivní změny v kultuře související s lidskou sexualitou. Je třeba, mimo jiné, věnovat pozornost ocenění její hodnoty z hlediska integrální osobní důstojnosti žen a mužů, jejímu významu v různých dimenzích společenského života, větší citlivosti k právům žen s důrazem na rovnost mezi muži a ženami (srov. Gn 1,26-27; Gn 2,18-25). Tato nová citlivost vyústila v konkrétní požadavky zaměřené na spravedlivější společnost. To platí pro snahu o stejný plat, o spravedlivou dělbu práce v rodině, ochranu před domácím násilím a obtěžováním. Díky hlubším znalostem vlastního těla a dynamice lidské reprodukce mohou manželé, zejména ženy, plánovat oplodnění tak, aby neohrožovalo jejich zdraví a zdraví narozeného dítěte a aby zodpovědné rodičovství zohlednilo jejich materiální možnosti a nekolidovalo s jejich zaměstnáním a společenským postavením, zvláště s těmi profesemi, které dosud byly pro ženy zapovězené.
37) Ovocem těchto pozitivních změn je také úcta a vděčnost ženám za jejich věrnost ženskému povolání, za jejich „vědomí, že jim Bůh svěřuje člověka“, díky kterému se společnost a církev těší svému růstu, a také za „realizaci různých forem afektivního, kulturního a duchovního mateřství, které mají neocenitelný vliv na rozvoj jednotlivé osoby a budoucnost společnosti“. Společnost a církev jim dluží zvláštní vděčnost za jejich „ženský genius“, který v každé situaci „zajišťuje citlivost vůči člověku: protože je člověkem“; to znamená, kdo obohacuje mezilidské vztahy o jejich zvláštní moudrost srdce, jemnost a citlivost k bezmocnosti nejslabších, bezmocnosti dítěte, osamělosti upoutaných na lůžko, handicapu postižených, bezmocnosti potřebných, únavě tvrdě pracujících, a za velkorysé „úsilí v různých oblastech vzdělávání: mateřské školy, školy, univerzity, pečovatelské domy, farnosti, sdružení a hnutí“ (srov. Pavel VI.: Humanae vitae, č. 10; Jan Pavel II.: Mulieris dignitatem, č. 30; Jako muže a ženu je stvořil, č. 17‒18).
38) S ohledem na výzvy, které vytváří genderová ideologie a hnutí LGBT+, a zejména s ohledem na obtíže, utrpení a duchovní slzy, jimž tito lidé čelí, je nutné vytvořit poradenská centra (také s pomocí církve nebo jejích struktur), která budou pomáhat lidem, kteří chtějí získat zpět své sexuální zdraví a přirozenou pohlavní orientaci. Tato zařízení mají smysl i tehdy, když se úplná sexuální transformace ukáže jako příliš obtížná, jelikož významně pomohou s vyrovnáváním se s psychosexuálními výzvami.
Postulát těchto poradenských center je v jasném rozporu s oficiálními názory kruhů LGBT+, s pozicemi považovanými za vědecké a také s tzv. „politickou korektností“. Nemůže se však ignorovat svědectví lidí, kteří si v určitém okamžiku uvědomili, že jejich odlišná sexualita není jakýmsi neodvolatelným výrokem nebo nezvratným zakódováním, ale symptomem zranění na různých úrovních jejich osobnosti, a proto si upřímně přáli léčit prožitou bolest, vynaložili dlouhé, někdy až hrdinské úsilí, a pomocí kompetentních osob získali zdravou identitu a duchovní harmonii, nebo alespoň dosáhli schopnosti žít v harmonii sami se sebou ve vnitřním míru.
Výše uvedená tvrzení nechtějí v konkrétních případech působit nové rány, nýbrž chtějí být pro všechny lidi hledající uzdravení důležitým světlem na začátku nového způsobu života a povzbuzením vydat se po této cestě.
Osoby LGBT+ v katolické církvi
39) Při reflexi nad fenoménem genderu i LGBT+ se objevují otázky ohledně náboženské identity, mravů a příslušnosti k církvi u osob, které se s těmito hnutími identifikují nebo je podporují. Všechny pozice v této věci by měly mít na paměti otcovskou lásku Boha, jež zahrnuje každého člověka, univerzální rozsah díla spásy Ježíše Krista, který „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“ (Mt 12,20) a který celým svým učením pokračuje skrze poslání církve.
Druhý vatikánský koncil připomíná, že „církev je v Kristu jakoby svátost, neboli znamení, a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, č. 1). Bůh zároveň „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (Sacrosanctum Concilium, č. 5; 1 Tim 2,4). Příslušnost ke komunitě LGBT+, identifikace s její ideologií a veřejná solidarita s ní nemusejí tedy automaticky vést k vyloučení ze společenství církve. Vazby s církví jsou přerušeny pouze oficiálním projevem vůle, který podle ustanovení církevního práva představuje akt odpadlictví, jehož důsledkem je kromě morální odpovědnosti také odpovědnost kanonická a trestní (CIC 751 a 1364, § 1).
40) Katolická církev z hlediska morálního hodnocení nemůže mlčet k genderové ideologii, k homosexualitě a transsexualitě v jejich různých podobách. V tomto hodnocení jednoznačně odmítá postoj ignorace pohlaví jako Božího daru, a pokud jde o homosexualitu a transsexualitu, rozlišuje mezi sklony a jejich vnitřním přijetím a jednáním. Tendence samy o sobě nevedou k morální vině. Na druhé straně je jasně negativně hodnoceno jejich přijetí, jejich šíření a chování, které vyjadřuje podřízenost těmto sklonům, tj. homosexuální akty a tak zvaná změna pohlaví. Z hlediska morálního hodnocení církev nevylučuje, že v určitých případech mohou existovat „okolnosti, které zmenšují nebo dokonce ruší vinu některého člověka“ (Kongregace pro nauku víry – List biskupům o pastoraci homosexuálních osob, 1986, č. 11). Bludné je však mínění, že jsou důsledkem vnitřního nucení, a proto zůstávají bez viny. „Ve skutečnosti je třeba přiznat i lidem s homosexuálními sklony základní svobodu, která charakterizuje lidskou bytost a která jí dává zvláštní důstojnost. Pro tuto svobodu stejně jako při každém odmítání zla, se jejich lidské úsilí, osvícené a podpořené Boží milostí, dokáže vyhnout homosexuální aktivitě“ (tamtéž).
41) S ohledem na výše uvedené morální hodnocení homosexuálních a transsexuálních praktik, osoby s těmito sklony, „jsou povolány žít v čistotě“, to znamená zdržet se homosexuálních aktů a zůstat ve stavu svobodném (KKC 2359). Tuto volbu musí doprovázet trvalé úsilí o překonání sexuálního nutkání. Základní pomocí k dosažení vítězství ducha a vůle je věrná modlitba, přijímání svátosti smíření a věrné následování cesty vedoucí k nadpřirozenému společenství s Bohem (srov. List biskupům o pastoraci homosexuálních osob, č. 12).
42) Přítomnost osob reprezentujících postoje charakteristické pro LGBT+ v církvi nepopírá její svatost, protože ona nachází svůj zdroj v osobě Ježíše Krista, který je v ní stále přítomný (srov. Lumen gentium, č. 7) a působením Ducha Svatého pokračuje v díle posvěcení a spásy člověka. Toto dílo církev realizuje nejen mezi svatými, ale také mezi lidmi hříšnými (srov. 1 Jan 1,8), podle příkladu Ježíše Krista, který „nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Z toho vyplývá, že dveře církve mají být otevřeny pro každého, kdo jimi chce vejít. Slova Pána Ježíše mají univerzální význam: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (Jan 8,7). V souladu s morální teologií a kanonickým právem žádný zpovědník nemůže odmítnout rozhřešení osobě, která projevuje upřímnou lítost za své hříchy a slibuje obrácení, a to i v případě, že nemá absolutní jistotu, že kajícník znovu nezhřeší.
43) Církev se neomezuje pouze na morální hodnocení diskutovaných praktik. Nejsou jí lhostejné ani problémy homosexuálních a transsexuálních lidí. Podle svých nejlepších schopností a nadpřirozených zdrojů, které má, chce těmto lidem pomoci pochopit podstatu hříchu a vyhnout se příležitostem hřešit. Proto vnímá důležitost zaměstnávat odborníky, laiky i duchovní, připravené poskytovat duchovní a terapeutickou pomoc lidem, kteří mají uvedené problémy v genderové sféře a takovou pomoc si přejí. Cílem individuální pastorační péče je pomoci těmto lidem plnit Boží vůli v jejich životech a spojit každé utrpení a obtíže, které mohou díky jejich situaci zakoušet, s obětí Kristova kříže (viz KKC 2358). Jak již bylo uvedeno, je žádoucí, aby v každé diecézi byli odborníci z oboru psychologie a sexuologie, kteří by byli schopni těmto osobám pomoci při zachovávání křesťanských mravních zásad.
45) Popis stvoření současně zdůrazňuje, že člověk ve své duchovní a tělesné celistvosti byl vybaven nezcizitelnou důstojností („Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.“ – Gn 1,27). Poukazuje také na neoddělitelné „pouto mezi rozumem a svobodnou vůlí se všemi tělesnými a smyslovými schopnostmi“. Tato důstojnost se tedy dělí mezi ducha a lidské tělo. To znamená, že s tělem nelze nikdy zacházet svévolně. Duchovní sféra také nemůže pasivně ustoupit nutkáním těla, která jsou v rozporu s jeho důstojností. Jinými slovy, člověk jako racionální a svobodná bytost, uznávající dar, smysl a morální hodnotu svého těla, by se měl neustále snažit překonávat toto nutkání a usilovat o dosažení vnitřní harmonie a jednoty mravních postojů „jako racionální řád, jímž je člověk od Stvořitele povolán, aby řídil a usměrňoval svůj život i své skutky a zvláště pak aby užíval své tělo plodně a smysluplně“ (Jan Pavel II.: Veritatis splendor, č. 50). Papež Benedikt XVI. varuje před opuštěním těchto snah a zdůrazňuje, že „tam, kde se svoboda činu stává svobodou sebetvoření, se nezbytně dospívá k popření samého Stvořitele. V důsledku toho je člověk jako Boží stvoření a jako obraz Boží znetvořen v podstatě svého bytí (Projev na setkání s kardinály a pracovníky římské kurie 21. 12. 2012).
46) Výše uvedené úvahy pomáhají lépe porozumět učení Starého a Nového zákona. Jasně to naznačuje manželství jakožto svazek mezi mužem a ženou. V celé biblické tradici se jedná o „evidentní a normativní realitu“. Zároveň neexistují žádné důkazy, které by kdy umožňovaly „svazek“ mezi osobami stejného pohlaví.
47) Některé moderní výklady učení Písma svatého na téma homosexuality uvádějí, že je to projev tehdejší kultury, „prostý odraz archaické, historicky podmíněné mentality“, a odmítají její morální význam pro moderního člověka. Tento problém vysvětluje Papežská biblická komise diskuzí o biblických textech zabývajících se tématem homosexuality. Představuje novou interpretaci starozákonní události zničení Sodomy, která byla tradičně chápána jako trest za hřích homosexuality jejích obyvatel.
Současná exegeze, která analyzuje tuto událost v širokém kontextu biblických textů odkazujících na „hřích Sodomy“, v něm vidí odsouzení hříšného chování obecně (srov. Iz 34,9) nebo nevěrnost Božímu zákonu (srov. Iz 1,10). Také Jeruzalém je přirovnáván k Sodomě (a Gomoře), protože jeho obyvatelé praktikují „cizoložství, zatvrzelost ve lži a podporu zločinců“ (srov. Jer 23,14). Ve světle jiných textů „hřích Sodomy“ spočívá v pýše (srov. Sir 16,8) nebo v „povýšenosti, blahobytu, smyslnosti a ve lhostejnosti vůči chudým a nešťastným“ (srov. Ez 16,49).
Dnešní výklad tedy uznává, že „biblická tradice, kterou podporovali proroci, dala Sodomě (a Gomoře) symbolický, ale obecný název pro zlé město (viz Dt 32; 32-34). Hřích jejích obyvatel „spočíval v porušení pohostinnosti, v nepřátelství a násilí vůči cizím lidem“. Nespojuje historii Sodomy s jevem homosexuality (Papežská biblická komise: Kdo je člověk, č. 187‒188).
49) V Novém zákoně se hřích homosexuality zjevně objevuje ve třech listech sv. Pavla apoštola – Řím 1,26-27; 1 Kor 6,9 a 1 Tim 1,10. V prvním případě sv. Pavel hovoří o homosexualitě žen a mužů, označuje takové jednání za nepřirozené, tedy v rozporu s pravdou o odlišnosti i pohlavní celistvosti muže a ženy zamýšlené Bohem při stvoření (srov. Řím 1,26-27: „Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost“).
V dalších dvou textech – 1 Kor 6,9 a 1 Tim 1,10 – sv. Pavel vyjmenovává homosexualitu v souboru hříchů, které před člověkem uzavírají cestu ke spáse (1 Kor 6,9-10: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení /ani změkčilí, ani ti, kteří smilní se stejným pohlavím/, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, utrhači, lupiči, nebudou mít účast v Božím království“), (srov. Kdo je člověk, č. 194‒195).
50) S ohledem na různé biblické a teologicko-morální výklady, které popírají morální zlo homosexuálního chování, církev připomíná, že její učení v této otázce je založeno na Božím slově, na živé apoštolské tradici a na přirozeném zákoně. Je tedy univerzální, neměnné v čase a prostoru a je neomylné. Toto učení je doprovázené pomocí Ducha Svatého (srov. Dei Verbum, č. 10, Kongregace pro nauku víry: Dopis biskupům katolické církve o pastoraci homosexuálů, č. 5).
51) Pokusy zpochybnit toto učení vedou k popření existence trvale definovaného pohlaví v povaze muže a ženy. Vedou také k devastaci smyslu základní buňky společenského života, rodiny: nejprve k devastaci manželství jako svazku muže a ženy, čili osob povolaných ke společenství v duchu i těle, a dále k povolání k vytvoření rodiny jako společenství rodičů a dětí, díky němuž se lidstvo rozvíjí na místní i všeobecné společenské úrovni, jakožto základní podmínce civilizačního a integrálního rozvoje člověka.
52) Zpochybnění biologicky definované sexuální podstaty člověka vede také k degeneraci lidského plození představujícího ovoce spojení muže a ženy, jako „ovoce manželství“ (srov. Kongregace pro nauku víry: Donum vitae a Dignitas personae, č. 6). V případě ženských nebo mužských homo-vztahů je přirozené spojení manželů jako výraz jejich lásky nahrazeno biotechnologickými postupy, které poškozují důstojnost dárců reprodukčních buněk a důstojnost dítěte (in vitro nebo náhradní matkou).
Výzkumy účinků umělého plození prováděné v mnoha vědeckých centrech po celém světě, prezentované v recenzovaných prestižních časopisech, jasně naznačují významné zvýšení rizika genetického zdraví matky a ještě výrazněji upozorňují na možné komplikace ve zdravém vývoji dítěte. Při tomto postupu jsou lidská embrya běžně ničena. Tváří v tvář šíření různých mylných názorů nebo nekompetentnímu zneužívání aristotelovsko-tomistických filozofických konceptů nám církev neustále připomíná, že „lidské embryo má právo na důstojnost osoby od samého počátku“ (tamtéž, č. 5).
53) Ve výše uvedeném kontextu nelze přehlédnout základní právo dítěte „být počato v lůně, být nošeno v lůně, narodit se a být vychováváno v manželství“ (Donum vitae, II, A), kdy „podle řádu stvoření jsou manželská láska mezi mužem a ženou a předávání života podřízeny jedno druhému“ (Amoris laetitia, č. 81). Právě v rodinném kontextu, skrze péči otce a matky, probíhá integrální lidská formace a dítě objevuje vlastní pohlavní identitu.
54) K naplnění povolání každého člověka, ať už v životě v celibátu, nebo v manželství a rodičovství, se nezbytně předpokládá schopnost ovládat se a žít v čistotě. Povolání žít v čistotě platí pro každého člověka, bez ohledu na jeho konkrétní povolání. „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti, a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti“ (1 Sol 4,3).
Tato schopnost potvrzuje dosažení osobní svobody, je nepostradatelnou podmínkou pro naplnění životního povolání a odpovědných vztahů s jinou osobou. V každém případě umožňuje darování sebe sama, což je výchozí bod pro překonání obtíží v sexuální sféře, stejně jako nepostradatelná podmínka pro naplnění kněžského nebo řeholního povolání v církvi. Jak je výše uvedeno, církev jednoznačně formuluje své učení o jednotlivých tendencích projevujících se u lidí, kteří se ztotožňují s LGBT+, nebo o postojích, které jsou konkrétním vyjádřením genderové ideologie.
Homosexuální osoby v církvi
55) Co se týče homosexuálního sklonu, ať mužů nebo žen, církev zdůrazňuje, „že zvláštní sklon homosexuální osoby, ačkoli není sám o sobě hříchem, přesto tvoří více nebo méně silnou tendenci k jednání z morálního hlediska vnitřně špatnému. To je důvod, proč musí být i sklon pokládán za objektivně nezřízený“ (List o pastoraci homosexuálních osob, č. 3). To neznamená, že za tuto tendenci jsou vždy zodpovědní homosexuálové, ale homosexuální činy ji obvykle prohlubují. Církev zároveň učí, že homosexuální činy jsou hříšné, protože „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené. Odporují přirozenému zákonu“ (KKC 2357; Persona humana 8).
Homosexuální osoby – kandidáti kněžství a řeholního života
56) S přihlédnutím k povaze a specifičnosti homosexuality a nepořádku, který s sebou přináší, Kongregace pro katolickou výchovu, Kongregace pro klérus a v poslední době papež František, doporučují nepřijímat do semináře a světit osoby, „které praktikují homosexualitu, vykazují hluboce zakořeněné homosexuální tendence nebo podporují tzv. gay kulturu. Takové osoby se nacházejí v situaci, která jim vážně brání mít správné vztahy k mužům a ženám“ (Kongregace pro katolickou výchovu: Instrukce o kritériích pro rozlišování povolání u osob s homosexuálními sklony v souvislosti s jejich přijetím do semináře a připuštěním ke svátosti svěcení, 2005; Kongregace pro klérus: Ratio Fundamentalis Institutionis Sacerdotalis, 2016, č. 199‒201).
57) Stejný postoj zastává papež František také ke kandidátům mužského i ženského řeholního života (srov. Siła powołania. O życiu konsekrowanym i poprawie relacji w Kościele. Poznań: Wydawnictwo Święty Wojciech 2018).
Homosexuální osoby a manželství
58) Církev nepopírá schopnost homosexuálních osob milovat lidské bytosti. Emocionální a sexuální zážitky však nelze srovnávat s manželskou láskou chápanou podle řádu stvoření a norem církevního práva, tj. s láskou, která je přirozeně komplementární, plodná a směřuje k probuzení nového života. To znamená, že je třeba, aby každé intimní sblížení vlastní manželskému svazku muže a ženy zachovalo současně význam spojivý (jednotu v lásce) a plodivý (Humanae vitae, č. 9, 12). Z výše uvedených důvodů nemůže církev uznávat vztahy osob stejného pohlaví a nemůže jim žehnat žádnou formulací.
59) Podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu „manželství je hlubokým společenstvím života a lásky mezi mužem a ženou“ (Gaudium et spes 48, srov. CIC 1055, § 1). Církevní právo zároveň vyžaduje, aby kandidáti manželství „byli schopni vykonávat základní manželské povinnosti“ (CIC 1095, § 3). Ve světle těchto předpisů homosexualita, jako hluboce zakořeněná náklonnost k osobě stejného pohlaví a zároveň nedostatek emočně-sexuální komplementarity mezi homosexuálními osobami, výrazně kontrastuje s výše uvedenou definicí manželství.
Navíc, pokud mají lidé s takovými sklony potíže s jejich uspořádáním, včetně doprovázejících emocí, tím větší výzvou je pro ně darovat sebe sama sexuálně odlišnému manželovi (včetně schopnosti sexuálního styku), a navázat s ním trvalé a nedílné osobní vztahy.
Heterosexuální vztah „vynucený“ homosexuální osobou není schopen člověka, jak zdůrazňují někteří odborníci, od těchto sklonů osvobodit, naopak je může dokonce prohloubit a přivést k manželské nevěře. V důsledku toho Římská rota pravidelně zastává názor, že hluboce zakořeněná homosexualita je jednou z příčin neschopnosti uzavřít manželství. Základem pro tato stanoviska a rozsudky je zejména kán. 1095, č. 3 Kodexu kanonického práva.
Děti žijící v homosexuálních vztazích
60) Církev se zásadně staví proti adopci dětí osobami žijícími v homosexuálních vztazích (mužských i ženských), včetně těch, u nichž jedna osoba změnila pohlaví (transsexuální osoba). Vyjádřením své námitky hájí důstojnost, práva a duševní potřeby každého dítěte, protože jeho harmonický rozvoj, včetně výchovy k uvědomění si pravého obrazu manželství a rodiny, vyžaduje otce a matku.
61) Jak už bylo zdůrazněno výše, žena žijící ve vztahu s osobou stejného pohlaví může otěhotnět a porodit dítě pomocí gamet odebraných za souhlasu muže nebo spermatické banky. Nelze a priori vyloučit, že tomuto dítěti může být zaručena náboženská výchova a že mu bude udělen svatý křest. Do knihy křtů však za žádných okolností nemohou být jako rodiče tohoto dítěte zapsány dvě ženy. Není-li dárce spermií znám, zůstává místo otce prázdné (Papežská rada pro legislativní texty Opinion of Pontifical Council regarding the admission of two non-Catholics as witnesses to baptism and the annotation of persons of the same sex and the so-called „transgender persons“ as parents in the baptismal register. Prot. N. 15986/2017. Vatican, 15. 11. 2017).
Transsexuálové v církevní komunitě
62) Přítomnost transsexuálů (transgender, transvestita) v církevní komunitě znamená zohlednění jejich problémů s genderovou sebeidentifikací. To se nejčastěji týká transsexuálů a transvestitů. První skupina je charakterizována rozporem mezi genetickou a anatomickou strukturou těla a povědomím o pohlaví. Tento rozdíl je spojen s touhou (různě závažnou) „změnit pohlaví“, a to jak z hlediska jeho společenského přijetí, záznamu, oblékání, chování a výkonu specifických rolí (někdy pouze v této dimenzi), tak i v hormonální a chirurgické dimenzi, včetně změny pohlavních orgánů (na anatomické úrovni).
63) Vzhledem k objektivnímu kritériu pohlaví muže, kterým je jeho genetika (XX žena, XY muž), církev zaujímá stanovisko, že hormonální i chirurgické zákroky v sexuální sféře pohlaví ve skutečnosti nemění. Takové praktiky jsou považovány pouze za akt zmrzačení osoby. Obdobně církev hodnotí občansko-právní postup ohledně „změny pohlaví“ v matrice či vynechání pohlaví v rodném listě.
Svátosti a osoby LGBT+
64) Církev neodpírá transsexuálům právo na příslušnost k církvi, a proto jim neodmítá křest ani jiné svátosti, pokud splňují základní podmínky pro jejich platné a spravedlivé přijetí. Církev však při udělování svátostí nemůže souhlasit, pokud by byly udělované v rozporu s pravdou v souvislosti s pohlavím. Týká se to zvláště svátosti křtu, kněžského svěcení a manželství, jak je uvedeno níže. Pro jejich platné udělení je rozhodující pohlaví genetické, nikoli subjektivní sebeurčení.
Svátost křtu
65) Církev shodně s oficiálním učením a tradicí odmítá genderovou ideologií diktované odkládání křtu až na dobu, kdy dítě samo určí své pohlaví. Pokud jsou splněny kanonické podmínky, církev křtí malé dítě, které si stále neuvědomuje své pohlaví, s přihlédnutím k jeho genetickému pohlaví.
66) Církev nemůže souhlasit s tím, aby dítě při křtu bylo pojmenováno neslučitelně s jeho genetickým pohlavím. Rovněž nemůže přijmout úmysl neurčit při zápisu do farních matrik pohlaví dítěte (např. v očekávání, až si časem samo dítě určí svoje pohlaví), i kdyby to bylo takto uvedeno ve státních dokumentech.
67) Církev neodmítá křest dospělému, který v minulosti jakýmkoli způsobem z vůle svých rodičů nebo z vlastní volby provedl tzv. „změnu pohlaví“. V praxi to implicitně znamená, že osoba připravující se na křest získá během katechumenátu nový pohled na „změnu“ svého pohlaví. Je třeba mít na paměti, že chirurgická změna genitálií je nevratná, a proto upřímná lítost (nad touto situací) by měla být považována za dostatečnou a neměla by být zdrojem příkoří nebo obtíží v náboženské praxi, včetně přístupu ke svátostem, pokud jejich platnost nesouvisí s pohlavím.
Vezmeme-li v úvahu situace, v nichž hraje sociální poctivost důležitou roli kvůli morálním důsledkům, měli by se tito lidé vyhnout nejasnostem ohledně jejich pohlaví (např. záměr oženit se s osobou, která si neuvědomuje skutečné pohlaví transsexuála). Z výše uvedených důvodů by tyto osoby měly při křtu také dostávat jméno podle svého genetického pohlaví a toto jméno by mělo být zaznamenáno v knize pokřtěných. Navíc podle předpisu obsaženého v kán. 863 CIC by kněz, který připravuje takovou osobu ke křtu, měl o této skutečnosti informovat svého diecézního biskupa (protože se jedná o křest dospělého).
68) Církev nemůže souhlasit se zapsáním pohlaví do farních záznamů, pokud neodpovídá genetickým kritériím; stejně tak je tomu u změny pohlaví, pokud neodpovídá genetickým kritériím. Dále nemůže změnit pohlaví dítěte nebo dospělého spolu s křestním jménem ve farních záznamech, když tato osoba změnila pohlaví ve státních dokumentech nebo podstoupila operaci. Pokud je to možné, měla by být tato skutečnost zaznamenána pouze „v poznámkách“, a to zadáním názvu občanského dokumentu, jeho čísla a data vydání.
69) Podle stanoviska Kongregace pro nauku víry transsexuální osoba veřejně vystupuje v rozporu s křesťanskou morálkou. Transsexuální osoba tedy nemůže s ohledem na roli, kterou kmotři ve vztahu k osobě přijímající křest mají, tuto funkci vykonávat. Takové rozhodnutí tuto osobu nediskriminuje, ale pouze naznačuje objektivní nedostatek požadavků, které jsou nezbytné pro splnění tohoto úkolu.
Svátost svěcení
70) Žena, která „přijala“ mužské pohlaví, ať už v záznamu nebo chirurgicky, nemůže přijmout svěcení v žádném ze tří stupňů (diakonát, svátost kněžství, biskupské svěcení). Podle katolické nauky „svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž (CIC 1024; Jan Pavel II.: Ordinatio sacerdotalis, 1994, č. 1 až 4). Podle učení církve záznam nebo chirurgická „změna“ pohlaví ženských pohlavních orgánů na pohlaví mužské, nemění pohlavní identitu ženy, jak je definována na genetické úrovni. Podle kanonického práva je na ženu, která by se pokusila o vysvěcení, a na biskupa světitele, uložena exkomunikace latae sententiae, z níž je prominutí vyhrazeno Svatému stolci (Všeobecný dekret Kongregace pro nauku víry o zločinu, který se týká pokusu o svátostné svěcení ženy, 2007)
71) Ani muž, který „přijal“ ženské pohlaví, nemůže přijmout svěcení. Ačkoliv takový zásah nemění jeho skutečné pohlaví, veřejné prohlášení o jeho změně pohlaví na pohlaví ženské je vážnou překážkou, protože by uvedlo věřící v nejistotu, jakého pohlaví tedy kandidát je (z dlouhodobého hlediska kněz), a způsobilo pochybnosti o platnosti jeho svěcení a o jeho funkci. Další překážkou je nedostatek správné sebeidentifikace s jeho mužským pohlavím a nedostatek pozitivního přístupu k němu, což odhaluje sexuální labilitu a v budoucnu vyvolává velkou nejistotu ohledně postoje k vlastní sexualitě (Kongregace pro nauku víry: Nota dotycząca skutków kanonicznych transseksualizmu w odniesieniu do małżeństwa i kapłaństwa, adresováno primasovi Polska kard. Józefu Glempovi, 2002).
Z výše uvedené překážky lze získat výjimku (dispens), ale v případě chirurgické změny pohlaví je nemožné, aby zmrzačený muž obdržel výjimku z výše uvedených důvodů. Takovou výjimku lze poskytnout chirurgovi, který takové operace prováděl (jako pachatele zmrzačení), pokud by chtěl později přijmout svěcení.
Manželství
73) Církev nemůže souhlasit se sňatkem transsexuálních lidí, kteří „změnili“ své pohlaví. Podle kanonické a katechetické definice je manželství svazkem – smlouvou – mezi mužem a ženou. Zahrnuje společenství celého jejich života a je ze své podstaty otevřené narození a výchově potomků (CIC 1055, § 1; 1057, § 2; KKC 1601, 1652; Humanae vitae, č. 9; Familiaris consortio, č. 29). Jako výchozí bod by měl mít svazek manželství také dostatečné důvody k vytvoření trvalého a harmonického svazku, který zahrnuje sféru ducha a těla. Vytvoření takového společenství znamená schopnost ovládat vlastní sexualitu. Kongregace pro nauku víry uvádí: „Zákaz manželství se stává absolutním u transsexuála, který podstoupil takzvanou operaci změny pohlaví, která sice může obnovit určitý stav emocionálního klidu, avšak není schopna dosáhnout hloubky psychologické patologie, a ve skutečnosti ani nemění pohlaví, nanejvýš jeho vnější vzhled. V případě již uzavřeného manželství, v němž jeden z manželů odhalí přítomnost popsané psychologické anomálie, by mělo být zahájeno řízení o prohlášení neplatnosti manželství při dodržení kánonů 1674‒1675 Kodexu kanonického práva (Kongregace pro nauku víry: Nota dotycząca skutków kanonicznych transseksualizmu w odniesieniu do małżeństwa i kapłaństwa).
74) Existuje-li silná transsexuální posedlost, měl by příslušný ordinář po zjištění této skutečnosti zabránit slavení svátosti manželství, dokud si nebude jistý, že tato překážka byla odstraněna. Mírnější případy, které se vyskytují pouze okrajově, a to když transsexuální osoba prokáže zvládnutí této dispozice, by měly být řešeny s rozvahou. Předpokládají konzultace s odborníkem v oblasti sexuologie a psychologie. Základním kritériem zůstává schopnost plnit manželské a rodinné závazky.
Církev o postoji k LBGT+ v souvislosti se sexuální výchovou dětí a mládeže
76) V návaznosti na učení Druhého vatikánského koncilu papež František znovu opakuje potřebu „pozitivní a moudré sexuální výchovy“ dětí a mladých lidí. Měla by být přizpůsobena věku dětí a zároveň by měla využívat „pokrok v psychologii, pedagogice a výchově. Sexualitě, zdůrazňuje papež, je možné porozumět jedině v kontextu výchovy k lásce, k darování sebe sama (2. vatikánský koncil: Gravissimum educationis, č. 1; Amoris laetitia č. 280‒286; srov. Jako muže a ženu je stvořil, č. 19‒21).
Manželství a rodina jako klíčové hodnoty sexuální výchovy
77) Sexuální výchovou se někdy rozumí informování o lidské sexualitě, pohlavním styku, o metodách prevence těhotenství a o předcházení pohlavně přenosným chorobám, jako by šlo pouze o hygienu. Avšak účelem dobře pochopené sexuální výchovy je připravit děti a mládež na to, aby v budoucnu byly schopné uzavřít manželství a vybudovat trvalou, stabilní a šťastnou rodinu.
78) K dosažení tohoto cíle je nutné u dětí a mladých lidí vytvořit hluboké přesvědčení o hodnotě lásky manželské, otcovské a mateřské, a obecně o nezastupitelné hodnotě lásky v rodině. Taková láska vyžaduje úsilí a odhodlání. Srozumitelná sexuální výchova by měla u dětí a dospívajících posílit přesvědčení, že správným směřováním sexuální aktivity je manželství a děti v něm narozené, pro něž je třeba v rodině vytvářet prostředí lásky, která je darem a požehnáním.
79) K dosažení tohoto cíle je nezbytné pomáhat dětem a dospívajícím v sebeovládání, aby dokázali ovládat i sexuální impulzy, které tak budou podřízené hodnotě manželské lásky. Díky této vnitřní síle mohou být mladí lidé schopni povýšit dobro manželství, rodiny a dětí nad sílu okamžitého a prchavého potěšení.
Rodina jako přirozené prostředí pro sexuální výchovu
80) Základní metodou sexuální výchovy je účast dítěte na rodinném životě a svědectví o vzájemné manželské lásce jeho rodičů. „Rodinné prostředí je ve skutečnosti normálním a běžným místem pro formování dětí a mladých lidí při získávání a praktikování ctností lásky, střídmosti, odvahy a čistoty (cudnosti). Jako domácí církev je rodina skutečně školou bohatství v lidskosti“ (Papežská rada pro rodinu: Lidská sexualita: pravda a význam, 1995, č. 48; srov. Familiaris consortio, č. 39, 51‒54).
81) Dítěti nevystačí „individuální láska“ otce a matky. Potřebuje nejen lásku oddělenou, každého z nich, ale také účast na jejich vzájemné, komplementární lásce. Tak rozpoznává sebe samo jako sexuální bytost, ať jako muže nebo ženu. Později buduje koncept manželské a rodinné lásky, mužství a otcovství, ženství a mateřství, vycházející z pozorovaného milostného svazku mezi otcem a matkou. Tím se rozvíjí vědomí dítěte, že jeho život je ovocem lásky mezi otcem a matkou, a to je pro ně nejdůležitější „informací“, „dobrou zprávou“ sexuální výchovy i svědectvím o krásném daru lidské sexuality.
82) Nedostatek výše uvedeného kontextu v sexuálním vývoji dítěte, např. v důsledku rozvodu nebo možné adopce dítěte párem stejného pohlaví, s sebou nese nejen riziko narušení jeho povědomí o povaze manželství a rodiny, ale také vážné narušení obrazu jeho vlastní sexuality.
83) Pokud dítěti chybí zkušenost vzájemné lásky rodičů, pak se mu sexualita může jevit jako „síla“ nebo zkušenost mimo milující vztah. Když se ve vědomí dítěte lidská sexualita nespojuje s prožíváním lásky, blízkosti, oběti a vzájemné oddanosti, pak se může spojit s pocity úzkosti, nezdravé těkavosti, chorobného pocitu viny nebo s koncentrací na sebe.
84) Rodiče se často necítí připraveni doprovázet své dítě v jeho psychosexuálním vývoji. V mnoha rodinách je tato oblast tabu. Děti, které mají nesmělé otázky, jsou ignorovány mlčením nebo se jim dostane špatného výkladu. Takové dítě poté hledá další zdroj informací. Tuto situaci často využívají nepoctiví lidé nebo demoralizované prostředí, které z toho profituje a působí pohoršení. Mnozí tak místo toho, aby napomáhali rozvíjet správný postoj k sexualitě, „zneužívají lidskou slabost, díky níž se mladý člověk stává ještě zranitelnějším, bezbrannějším a slabším“ (Jan Pavel II.: List rodinám, 1994, č. 13).
85) Opomenutí rodičů v oblasti sexuální výchovy mohou využít také státní orgány a různé organizace, včetně organizací mezinárodního charakteru, které se nestarají o morální dobro dětí a snaží se prosadit model demoralizující výchovy, jenž je v rozporu s přesvědčením rodičů. Tyto pokusy o převzetí práv rodičů státem nebo organizacemi jsou vždy zneužíváním a formou násilí. Otcové a matky mají právo chránit své děti před takovým zneužíváním. Mají také „právo a povinnost podporovat dobro svých dětí a požadovat, aby úřady uzákonily preventivní práva proti zneužívání a deformaci vnímavosti dětí a mládeže“ (Lidská sexualita: pravda a význam, č. 45).
Integrovaný pohled na člověka
86) Lidská sexualita zahrnuje všechny dimenze lidské osobnosti: fyzickou, mentální, emocionální, duchovní a morální. Neomezuje se tedy pouze na genitální aktivitu. Adekvátní sexuální výchova musí brát v úvahu všechny výše uvedené dimenze a jejím důležitým cílem je seznámit žáky s procesem kombinování emočních a fyzických zážitků s láskou a odpovědností k sobě samým a k těm, s nimiž navazují přátelství a milostný vztah. V souladu s předchozími komentáři musí obsah poskytnutý k tomuto tématu zohlednit vnímavost dítěte a stupeň jeho psychosomatického vývoje.
87) Lidská sexualita ze své podstaty buduje vztahy na emocionální, duchovní a tělesné úrovni. Je proto nezbytně nutné, aby lidé zapojení do procesu vzdělávání v sexuální výchově měli nejen dobrou znalost lidské fyziologie a psychologie, ale také morálky a duchovnosti. Vychovatel, který nemá odpovídající kompetence nebo není schopen respektovat věkovou a morální vnímavost žáků, je může znepokojit nebo dokonce demoralizovat tam, kde je měl uklidnit a rozvíjet v nich mravní citlivost; nebo je naopak může zbytečně odradit od vědomí zodpovědnosti a od odhalení hodnot lidské sexuality.
Výchova k čistotě
88) Sexuální výchova by měla být školou čistoty (cudnosti). Vhodným místem pro takovou dimenzi sexuální výchovy je rodina. „Tady se setkávají (…) sociální vzorce, přirozený stud a touha zapsaná v lidském těle“. Právě v rodině „čistota mysli a těla pomáhá rozvíjet opravdovou úctu k sobě samému a současně umožňuje respektovat ostatní“ (Lidská sexualita: pravda a význam, č. 17). Sexuální čistota plyne z lásky a slouží lásce. Je to láska, která je zdrojem čistoty, a čistota zase vede k rozvoji lásky. Adekvátní výchova k čistotě zdůrazňuje potřebu ovládat se. K dosažení takového postoje je nezbytné rozvíjet ctnost skromnosti, sebeovládání a úctu k sobě samému i k ostatním (srov. Kongregace pro katolickou výchovu: Směrnice sexuální výchovy, 1983, č. 35).
89) Papež František zdůrazňuje, že „taková sexuální výchova má velkou hodnotu a podporuje zdravou skromnost. Je to přirozená obrana člověka, který chrání své nitro a vyhýbá se přeměně na pouhý předmět. Bez skromnosti můžeme snížit své vnímání a sexualitu na závislost, která se zaměřuje pouze na genitálie, na závislost, která narušuje naši schopnost milovat“ (Amoris laetitia, č. 282).
90) Rovněž by se nemělo zapomínat, že skutečná čistota není jen výsledkem osobního úsilí, úsilí rodičů a pedagogů, ale také darem Boží milosti, osobní askeze a pravidelného přijímání svátosti smíření. Při integrální výchově k čistotě je třeba mít na mysli, že vede k rozvoji nadpřirozeného života.
Ochrana před morální zkažeností
91) Sexuální výchova souvisí s formováním svědomí. Zralému morálnímu úsudku se člověk učí zkoumáním svědomí, svátostí smíření a osobní modlitbou. Systematické ignorování hlasu svědomí ve věcech lásky a sexuality vede k mravnímu úpadku, který ničí osobní uspořádání a stává se zdrojem sobectví a křivd způsobených sobě i jiným.
92) V procesu sexuální výchovy je nutné vnímat lidskou zranitelnost v sexuální sféře. Kromě zvýšeného zájmu o náboženskou formaci dětí by proto rodiče a vychovatelé měli děti a mladé učit také správnému rozlišování a morální odpovědnosti, aby si „zachovali nezbytnou obezřetnost při posuzování své subjektivní odpovědnosti“ (Směrnice sexuální výchovy, č. 99). Mladé lidi, podlehnuvší tělesným slabostem, je třeba povzbuzovat v tom, že je důležité se těmto slabostem vzepřít, aby sebeovládáním dosáhli čistoty.
93) Mladí lidé často nesou obrovské břemeno vnitřních problémů a konfliktů souvisejících s jejich psychosexuálním zráním. Pokud nemají dostatek důvěry ve své rodiče, aby s nimi mohli o svých problémech mluvit, hledají pomoc u vrstevníků, u nahodilých osob, na internetu nebo v jiných médiích, kde často narážejí na dotěrnou nabídku pornografie a povzbuzování k nemorálnímu životu, což potom může vést k chaosu a závislosti.
94) Sexuální výchova musí být zaměřena na ochranu dítěte před těmito formami zkaženosti a sexuálního zneužívání. Základem takovéto obrany dítěte je posilování důvěry k rodičům, vzájemné porozumění a vedení otevřeného dialogu, v němž dítě sděluje to, co vzbuzuje jeho zvědavost a co jej znepokojuje. Rodiče pak mohou dohlížet na psychosexuální vývoj dítěte. Nezdravý zájem o sexuální sféru projevují ty děti, které se nevyvíjejí v ovzduší bezpečí a důvěry a nemají příležitost klást otázky, jež je trápí, nemohou vyjádřit své úzkosti a obavy, a v důsledku toho nemají bezpečný přístup ke spolehlivým informacím uspokojujícím jejich zvědavost.
Tváří v tvář obtížím dospívání
95) Mnoho dospívajících dramatizuje své sexuální pocity. Prožívají je s úzkostí, zakoušejí vinu a strach. Sexuální obavy spojené s nadměrnou zvědavostí někdy mladé lidi tlačí k nezralým pokusům a sexuálním zkušenostem, aby si jimi potvrdili svoji mužskost nebo ženskost, nebo vedou k hédonizmu a sebeuspokojení. Mladý člověk tedy potřebuje dobrou radu a podporu, aby přijal vlastní sexualitu jako krásný dar a důležitý úkol. Měl by v rodině a ve škole dostat takovou podporu, která mu bude pomáhat k odpovědnému přístupu v sexuální oblasti a v případě potíží ho bude povzbuzovat k hledání vhodné pomoci. Dobrá sexuální výchova proto představuje významnou pomoc pro mladé lidi, aby byli schopni odstranit strachy a úzkosti související s psychosociálním vývojem.
Sexuální výchova přiměřená vývojovému stupni
96) V sexuální výchově je třeba brát v úvahu konkrétní etapy psychosexuálního vývoje dětí a dospívajících. Rodiče a pedagogové (včetně katechetů) by měli sledovat jejich vnímavost a vývojové potřeby. Při individuální sexuální výchově v rodině dítě dává samo – nejčastěji prostřednictvím otázek – jasné signály o informacích, které potřebuje znát v dané vývojové fázi. Důvěra mezi rodiči a dítětem umožňuje, že se jich dítě může na to, co u něj vzbudilo zájem, zeptat.
97) Znalosti o lidské sexualitě by se měly rozvíjet v souladu s intelektuálním a emocionálním růstem žáků. Člověk nikdy nesmí vnucovat dětem a dospívajícím takový obsah a chování, které by bylo nevhodné v dané fázi psychosexuálního vývoje.
Rodina a škola v sexuální výchově
99) Rodiče mohou zodpovědně plnit poslání ohledně sexuální výchovy, pokud jsou na to připraveni. Je proto žádoucí, aby odpovědné církevní struktury (farnost, diecéze) nebo také sekulární struktury, které sdílejí křesťanskou morálku, organizovaly pro rodiče přípravné kurzy vedené důvěryhodnými odborníky, psychology, pedagogy a sexuology.
100) Učitelé předmětu Výchova k rodinnému životu a případně lektoři pozvaní školou, nesmí dětem poskytovat informace a rady, které by byly v rozporu s morálními zásadami, jež vyznávají rodiče jejich žáků a které také ze strany školy očekávají. Toto vyučování by mělo být vzhledem k dětem laděno pozitivně, konáno ve spolupráci s rodinami a nesmí budit pohoršení.
101) Důležitou vlastností osoby provádějící vzdělávání pro rodinný život (učitel, katecheta) je schopnost vzbuzovat důvěru. Právě tato důvěra inspiruje děti a dospívající k odvaze otevřeně hovořit o problémech souvisejících s lidskou sexualitou, a to jak během vyučovací hodiny, tak při individuálních rozhovorech. Důvěra je také základem pozitivního přístupu dětí k obsahu, který je jim sdělován. Osoba provádějící výuku by měla zaujmout pozici vychovatele dětí a mládeže, a plně spolupracovat s rodiči svěřených žáků.
Katecheze a sexuální výchova dětí
102) Katecheze hraje důležitou roli v sexuální výchově dětí a mladých lidí. Katecheté, kteří ji vedou, nemají nahrazovat roli rodičů, ale jejich poslání by mělo být založeno na principu subsidiarity, což znamená ‒ jak již bylo zdůrazněno, že „všichni ostatní účastníci výchovného procesu mohou jednat jen jménem rodičů, s jejich souhlasem a do určité míry dokonce s jejich pověřením“ (Jako muže a ženu je stvořil, č. 46). Účelem jejich spolupráce je doprovázet dítě ve vzdělávacím procesu z hlediska jeho sexuality, přiměřeně jeho věku a vývoji. Tato formace je integrována do morálního vzdělávání, jež začleňuje víru a představení křesťanské dokonalosti v osobě Ježíše Krista.
Proto tato katecheze není jednou z mnoha teorií lidského chování. Označuje povahu a povolání člověka od prvních let života, tajemství jeho stvoření a důstojnost, která zahrnuje i jeho tělo, vnitřní jednotu jeho duchovních, biologických, psychoemocionálních a sociálních rozměrů, stejně jako krásu a účelnost být pohlavní osobou – ženou nebo mužem. Tato katecheze si zároveň klade za cíl ukázat skutečný model realizace své vlastní lidskosti jako dívky nebo chlapce, a nakonec jako ženy nebo muže, a to praktikováním lásky a sebeobětováním v osobním společenství celého života (manželství), nebo v životě bez manželství zasvěceném Bohu a církvi. Základní osnova katecheze rovněž poukazuje na výchovu k čistotě a péči o ni.
Program katecheze by měl rovněž zohlednit postoje církve vůči homosexuálním osobám, aniž by však bylo ignorováno morální hodnocení takového chování Gravissimum educationis, č. 1; Jan Pavel II: Catechesi tradendae, 1979, č. 38, Podstawa programowa katechezy Kościoła katolickiego w Polsce. Częstochowa: Edycja Świętego Pawła 2018, s. 71, 113).
Proti zneužívání na hodinách sexuální výchovy
103) Papežská rada pro rodinu důrazně varuje, že ani dětem, ani mladistvým kteréhokoli věku nesmí být předkládán žádný materiál erotické povahy, ani individuálně, ani ve skupině. Tato zásada slušnosti má chránit ctnost křesťanské čistoty (Lidská sexualita: pravda a význam, č. 126). Stejný princip platí pro všechny formy zapojení dětí a mladých lidí do sexuální výchovy, a zvláštním způsobem v katechezi. Nikdo nesmí být žádným způsobem podporován k jakémukoli jednání, které by mohlo objektivně urážet slušnost nebo by neměl být žádným způsobem podporován k jakémukoli chování nebo jednání, které by mohlo objektivně urazit skromnost, podnítit nečistotu nebo subjektivně poškodit osobní citlivost, skromnost, stud a smysl pro soukromí (srov. tamtéž, č. 127).
104) Zneužívání sexuální výchovy dětí se děje také např. zaměřením jejich pozornosti na antikoncepci a „ochranu“ před následky pohlavního styku. Formování mladých lidí k potřebě „chránit se“ ve skutečnosti podkopává jejich schopnost vstoupit do skutečně lidské, plné, věrné a plodné lásky (Humanae vitae, č. 9). Láska, která je výlučným a úplným darem sebe sama v manželském společenství, je skutečně bezpečná, a cestou k ní je moudrá a integrální sexuální výchova založená na mravním řádu. Žádné opatření nemůže učinit sexuální aktivitu „bezpečnou“, pokud je život mladého člověka řízen sexuální promiskuitou a přesvědčením, že kondom je účinný při prevenci početí nebo infekce. Papež František rovněž upozorňuje na negativní konotaci slova „ochrana“. „Tyto výrazy učí zápornému postoji k přirozenému plodivému cíli sexuality“ (Amoris laetitia, č. 283). Je to výraz „narcistické agresivity“ zbavené jakékoli laskavosti vůči novému životu (tamtéž).
105) Současné církevní učení o lidské sexualitě hájí její mravní principy založené na přirozeném zákoně a Božím zjevení. Zároveň ukazuje lidskost sexuality, jež člověka obohacuje a činí odpovědným za tento dar, kterým Bůh Stvořitel povolal člověka, aby jeho prostřednictvím mohl šířit lásku a plodnost.
***
https://episkopat.pl/wp-content/uploads/2020/08/Stanowisko-Konferencji-Episkopatu-Polski-w-kwestii-LGBT.pdf
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
