Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan obhájil před týdnem znovu svůj úřad, tentokrát proti vůdci relativně jednotné opozice Kemalu Kılıçdaroğluovi a bude vládnout minimálně dalších pět let. Poražení mluví o zmanipulovaných volbách, drtivá většina světa včetně Spojených států amerických, Číny, Ruska, zemí Evropské unie nevyjímaje Českou republiku ale jejich výsledky uznala a Erdoğan se může pustit do sestavování nové vlády a do dalších projektů, kterých má před sebou, jak alespoň říká, nespočet. Podrobné komentáře již byly napsané, a proto se nyní pojďme, s již alespoň krátkým časovým odstupem, podívat na to, co Erdoğanovo vítězství může znamenat pro Turecko, pro Evropu a pro svět.
1) Erdoğan – druhý/nový Atatürk
První dílčí titulek není nijak nadnesený. Staronový turecký prezident, zakladatel Strany spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi; AK Parti), jakkoli to dnes možná nevypadá, v politice začínal jako „kemalista“, tj. stoupenec zakladatele a duchovního otce turecké republiky Mustafy Kemala – Atatürka, který na přelomu desátých a dvacátých let minulého století vybudoval na troskách padlého sultanátu nový stát a změnil konzervativní tureckou společnost a celou zemi způsobem, jaký byl v té době ve světě nevídaný.
Jeho modernizační úsilí dalo republice jasný směr, a právě na něj Erdoğan v první fázi své politické kariéry (jako starosta Istanbulu a poté jako premiér) navazoval, jakkoli pocházel z prostředí, které mělo blíže spíš k islamistickým kruhům než ke světské atatürkovské republice.
Jako premiér, a hlavně jako první prezident republiky (od roku 2014) se stal Erdoğan pro mnoho Turků symbolem hospodářského boomu, rostoucího bohatství země i jejího vlivu nejen v blízkovýchodním (a středovýchodním) regionu (anebo, viděno jinou optikou, ve východním Středomoří) a také garantem „klidu a pořádku“ (viz například jeho boj proti „kurdskému nebezpečí“).
Fakt, že se tak dělo za cenu relativně tvrdého postupu proti politické opozici, většina země poměrně dlouho nerada akceptovala coby jakousi „daň za úspěch“. Skutečně tvrdé represe proti skutečným či údajným pučistům z léta 2016, ekonomická stagnace, inflace a nedávné zemětřesení ale obrazem úspěšného vládce poněkud otřásly a Erdoğan šel do letošních voleb sice s vírou ve vítězství, pro které ostatně pracoval, více či méně, „jeho“ turecký deep state, včetně, de facto, vládních médií, ale s patrným vnitřním napětím.
Vítězství, jak jsem již řekl, nezpochybněné oficiálně Západem, Erdoğana zjevně uklidnilo, dalo mu potřebnou legitimitu (ať si o ní opozice říká, co chce), a hlavně možnost začít pracovat na svém odkazu. Málo platné, prezidentovi je devětašedesát let, takže je čas na něj myslet.
Spravit, pokud možno, otřesené hospodářství, vrátit lidem důvěru ve stát po výše zmíněném zemětřesení, projevit (jistou) velkorysost k poraženým a pokusit se získat alespoň část z nich na svoji stranu (hlavně ve městech) a zvýšit sebevědomí Turků tím, že ze země skutečně udělá víc než jen regionální mocnost – takové budou Erdoğanovy hlavní úkoly. Pokud by se mu to podařilo, což není vyloučené, řada faktorů mu totiž „hraje do karet“, mohl by se druhým/novým Atatürkem opravdu stát. A právě o to mu půjde v následujících letech, jak říkal můj kamarád profesor Miroslav Bárta v nedávno natočeném podcastu Nový svět, především.
2) Erdoğan – vůdce nejen regionální mocnosti
Turecko má oficiálně kolem pětaosmdesáti milionů obyvatel, ve skutečnosti možná o něco více a poměrně rychle se blíží stovce. Už jen tím se řadí k regionálním, blízkovýchodním a středovýchodním mocnostem. Vzhledem k ještě nedávnému rychlému hospodářskému růstu a dynamice ekonomického vývoje obecně, nemluvě o postoji k rusko-ukrajinské válce (viz dále), tak může hrát a také hraje roli nejen regionální velmoci, což ukazuje hned v mnoha směrech – ve vztahu ke Kurdům a ke „Kurdistánu“, k válce v Sýrii, k Iráku, k Izraeli i k bývalým sovětským republikám – Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii, stejně jako k putinovskému Rusku a ke Spojeným státům americkým.
Bez Turecka je možné dělat politiku na Blízkém a Středním východě už teď jen stěží, a pokud se zemi pod Erdoğanovým vedením bude dařit, může být (vzhledem ke členství v NATO a k nejen geostrategické pozici na hranici s Evropskou unií) bez nadsázky světovým hráčem par excellence. V tomto ohledu by Erdoğan Atatürka v pomyslné soutěži dokonce i překonal. Pokud vám snad přijde, že o jeho „souboji“ s Atatürkem píšu až příliš, nenechte se mýlit – Erdoğan už moc jiných cílů než vyrovnat se zakladateli republiky a případně jej překonat nemá.
3) Erdoğan – mírotvorce
Ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou hraje Erdoğan svým způsobem riskantní, ale zatím efektivní hru. Evropa, zejména ta Evropa, jež stojí na straně napadané Ukrajiny, jej většinou vidí jako ruského spojence či potenciálního, anebo skrytého spojence, realita je ale složitější a méně jednoznačná.
Erdoğan má z řady důvodů pocit, že potřebuje s Ruskem, tj. s Vladimirem Putinem, dobře vyjít (o turecko-ruských vztazích by šel napsat dlouhý seriál), současně se ale necítí být ani v náznaku jeho vazalem, a stejně tak dobře ví, že Rusové/Putin rozumí pouze síle.
Skutečnost, že zástupci Ukrajiny podepsali v květnu letošního roku na výstavě letecké techniky Teknofest v Istanbulu tři nové smlouvy s tureckými výrobcem dronů Bayraktar, má v tomto ohledu velkou vypovídací hodnotu. Mnozí si navíc pamatují diplomatické ponížení, které Erdoğan „uštědřil“ Putinovi při nedávné vzájemné schůzce, kdy ho na sebe nechal čekat mnohem déle, než připouští státnická zdvořilost.
Ze všech těchto a z mnoha dalších důvodů se řada expertů domnívá, že by to mohlo být právě Erdoğanovo Turecko, které by se mohlo stát klíčovým mírotvorcem v rusko-ukrajinské válce. Uvidíme.
4) Erdoğan – (relativně) spolehlivý partner v NATO
Vzhledem k tomu, že Erdoğan nezachází s opozicí, jak jsem už řekl, v rukavičkách, je nezřídka kritizovaný západními, zejména evropskými politiky (byť nikoli, až na výjimky, těmi nejvyššími), médii a neziskovými organizacemi všeho druhu. Z tohoto důvodu i s ohledem na to, jak dvojakou hru hraje s Ruskem a s Ukrajinou (o vztazích Turecka s Kyprem nemluvě), se občas ozývají stesky, že je škoda, že je Turecko členem NATO.
Tyto emociální „šepoty a výkřiky“ jsou ve skutečnosti naprostým nepochopením geopolitiky a jejích zákonitostí. Samozřejmě, že je dobře, že je Turecko členem Severoatlantické aliance, protože ho to drží v „orbitu“ západního světa a, ať chce či nechce, drží ho to relativně „na uzdě“ při jednání s Ruskem, s Íránem i třeba, na druhé straně, s Izraelem. Pokud turecké členství v NATO do budoucna vydrží, jako že tomu věřím, bude to jen a jen dobře!
5) Erdoğan – (víceméně) vážený partner Evropské unie
Turecko má už dlouho podanou žádost o přijetí do Evropské unie, někdejších Evropských společenství, je dokonce vůbec nejstarším „čekatelem“ na členství. Erdoğan se v první fázi své vlády velmi snažil o to, aby žádost Ankary uspěla. V uplynulém desetiletí se ale ukázalo, že to není reálné (mimo jiné kvůli odhodlání některých členských států v čele s Rakouskem přijetí Turecka vetovat).
Erdoğan navíc, po mém soudu, přestal o členství ve strategickém slova smyslu sám usilovat, neboť mu mnohem více vyhovuje být „žadatelskou zemí“, která je s unií v těsném kontaktu a svým způsobem ji drží (primárně v otázce přistěhovalectví) „v šachu“, nemluvě o významu početných tureckých menšin v zemích západní Evropy (viz dále). Jak se vztah mezi Ankarou a Bruselem bude dále vyvíjet, teprve uvidíme, Erdoğan se ale nezdá být tím, kdo tahá v tomto vztahu/střetu za kratší konec provazu.
6) Erdoğan – „otec všech evropských Turků“
Jak jsem již napsal, Erdoğanovi se navzdory dlouhé době, kdy je u moci, a navzdory všem možným (oprávněným i neoprávněným) výtkám podařilo přesvědčit více než polovinu tureckých voličů, že bude i do budoucna jejich nejlepším možným vůdcem.
V již zmíněných západoevropských zemích, kde hrají turecké menšiny (na prvním místě ve Spolkové republice Německo) nikoli nevýznamnou roli, je pak jeho postavení naprosto neotřesitelné (ve volbách jej podpořila vysoká většina), což mu dává sílu a „politický drajv“ při jednáních s evropskými lídry (ať už se k tomu nevyjadřují, nebo to přímo popírají).
„Sultán“ Erdoğan, jak se mu (nejen) v Turecku, vážně a s úctou, ironicky, anebo s nenávistí přezdívá, zkrátka drží v rukou spoustu dobrých karet včetně trumfů, které může a nemusí vytáhnout, podle toho, jak se mu zachce a jak uzná za vhodné. Evropa jej proto bere a bude brát i nadále vážně, a to je přesně to, oč mu jde, mimo jiné i s ohledem na porovnávání se s již mnohokrát zmíněným Atatürkem.
To je, v tuto chvíli, všechno, co jsem pokládal za potřebné jako jakýsi „dovětek“ k nedávným volbám tureckého prezidenta říct. Teprve další vývoj ukáže, zda mé úvahy a má shrnutí odpovídají realitě, respektive jak moc jí odpovídají. To ale uvidíme až po čase, kdy se k tématu nepochybně vrátíme.
Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme