O dynamice jednotlivých náboženství nesvědčí pouze čísla. Neméně výmluvně působí ostatní kulturní změny. Rostoucí blahobyt, hédonismus a konzumní způsob života jsou pro křesťanství mnohem ničivější než islám. Dalším prvkem, jenž urychluje úpadek církve, je nová doktrína náboženské svobody a rezignace z reálného vlivu na stát. Zatímco se staré křesťanské státy, zvlášť ty katolické, radikálně vzdávají vlastního dědictví a ostentativně opouštějí dříve vyznávané principy, země obývané muslimy se rostoucí měrou řídí principy islámu.
Kdysi v podstatě katolické Rakousko nedávno přiznalo homosexuálním párům neomezené právo k výchově dětí; kdysi v zásadě světské Turecko má dnes islámského prezidenta a stále silněji zdůrazňuje svou náboženskou identitu. V době, kdy státy s výlučně nebo převážně muslimským obyvatelstvem přizpůsobují své právo principům šariátu, učí katolická církev, že stát nesmí podporovat žádné z náboženství, neboť platí svoboda vyznání. Církev se sama stáhla z veřejného prostoru, sama prohlásila, že stát nemá v oblasti náboženství žádné pravomoci, a pozbyla tudíž všech možností nátlaku na islámské režimy. Papežové, kardinálové a arcibiskupové mohou v OSN nebo na jiných ctěných fórech pronášet vzletné projevy, mohou do úmoru opakovat, že náboženská svoboda znamená nejvyšší hodnotu, mohou za to dokonce občas sklízet potlesk, avšak tím vše končí. Na obranu oné údajně nejvyšší hodnoty nikdo ani nehne prstem. Na světě už není státu, jenž by oficiálně uznával katolické vyznání za pravdivé, ctil jeho mimořádný status, a tudíž považoval za svou povinnost vyvíjet politický tlak na vlády, které křesťany pronásledují. Na světě neexistuje žádná vláda, jež by dokázala využít své síly a vymáhat jejím prostřednictvím na muslimech dodržování práv křesťanských menšin. Nikdo zkrátka nemá zájem. Jistě, do řečnění a hlásání patetických banalit se hrnou všichni, když je však potřeba skutečně riskovat, pohrozit užitím síly, vyvinout opravdový nátlak, nemůže už církev počítat s nikým, jak to bývalo před lety. Ohlásila náboženskou svobodu, zbavila stát povinnosti dbát o křesťanství, čímž otevřela dveře islámu. Podle koncilní nauky, již téměř všechna média tolik vychvalují, nemají přece katolíci pražádné právo stavět se proti vzniku a rozvoji nových muslimských komunit. Nemohou také protestovat proti výstavbě nových mešit ani proti stále vyšším minaretům, ani proti zpěvu muezzinů. Veřejné provozování náboženských praktik přece souvisí s lidskou důstojností, nezávisle na tom, o jaké náboženství jde. Nelze je tudíž omezovat.
Říkám si, že islamizace státu by pro katolíky alespoň v jednom znamenala přínos: někdo by je konečně hájil před rouháním. Nyní musí v mnoha zemích vlastně naprosto bezradně přihlížet zesměšňování všeho, co je jim nejdražší. Dokonce se na tom sami podílejí. Příkladem budiž příběh francouzských jezuitů, kteří na znamení solidarity s oběťmi muslimského útoku na redakci Charlie Hebdo otiskli v časopise Etudes několik nesmírně urážlivých antikřesťanských karikatur. Ač to zní neuvěřitelně, je to tak. Jedna zobrazuje Ježíše Krista přibitého na kříži, jak prosí katolický klér, ať mu vytrhnou hřeby, že se osobně zúčastní konkláve. Na jiné figuruje papež Benedikt XVI. v homosexuálním objetí s vojákem Švýcarské gardy. A papež říká: „Konečně na svobodě.“ Obrázek měl ilustrovat odstoupení Svatého otce. Další dvě představují papeže Františka v nestoudných pózách. Ani francouzští jezuité však nešli do krajnosti – přece jen ušetřili své čtenáře pohledu na obrázek radostně souložící Trojice svaté.
Opakuji, že nešlo o ojedinělý výstřelek. Nejde o to, že ten či onen jeziuta zešílel, nebo že jinak prestižní časopis Etudes chtěl vyvolat skandál. Oni mniši, podobně jako mnozí laikové, jsou v takové míře vystaveni dlouhodobému mediálnímu tlaku, že už postrádají jakoukoliv schopnost chápat, zda se už nedopouštějí rouhání. Veřejná sféra je prostorem naprosté svobody, všechno svaté odsud bylo vytěsněno, zmizelo, pozbylo významu. Pokud lze někde zachytit jakési stopy po Bohu, tedy výlučně v lidském nitru. Na veřejnosti, v politické či společenské oblasti se Bůh už nesmí vyskytovat, nemá tam žádná práva, nelze Jej tudíž ani urazit. Urazit samozřejmě lze lidské city. Pokud však na jednu misku vah položíme hodnotu, jakou mají city, a na druhou právo člověka na seberealizaci, je výsledek předem jasný. Lidská důstojnost se stala hodnotou nejvyšší. Musíme ji ctít i za předpokladu, že z ní plyne nutnost vysmívat se nějakým náboženským představám a degradovat je. Pokud to někoho zraňuje, ať se nedívá. Stejně jako je s lidskou důstojností neslučitelné omezování náboženských praktik, brání nám také v tom, abychom kohokoliv omezovali v jeho sebevyjádření.
Když jsem byl před nějakou dobou v Gruzii, vy dal jsem se v Batumi do mešity. Jedné z mnoha, nebyla nijak zvláštní – nádvoří, voda pro rituální omývání, police na boty. Stanul jsem trochu stranou, právě začínaly modlitby, místní muslimové se ukláněli a opakovali imámova slova, obráceni k mihrábu. Ticho, strohost, naprostá poslušnost vůči onomu tajemnému Bohu, jehož – na rozdíl od katolických chrámů, včetně těch nových – nepřibližovaly obrazy světců, sochy, kříže. Alláh byl těmto lidem naprosto vzdálen a oni mu byli naprosto oddaní. Ptal jsem se sám sebe, zda hlavním důvodem dějinného vítězství islámu není skutečnost, že umožňuje svým vyznavačům nalézat v tomto světě Boží nekonečnost a vznešenost? Zda naopak největší, dějinnou chybu křesťanství nepředstavuje humanizace Boha, radikální pozdvižení člověka? Znemožnění skutečné adorace, pakliže to, co je božské, se mísí s tím, co je lidské? Neproměnilo se cosi, co mělo být lékem – uznání hodnoty člověka – v léčku a zdroj rozkladu? Jistě, znám dobře různé, všeobecně uznávané interpretace rozvoje islámu. Není však nejhlubším zdrojem, nejzávažnější příčinou takového a ne jiného vývoje událostí to, že církev zapomněla na něco, na co muslimové nezapomněli – na základní lidskou povinnost uctívat Boha a být poslušen Jeho vůle? Myslím, že ano, a proto nemůže v popisu západní expanze islámu chybět vyprávění o tom, jak došlo k neutralizaci a k sebezáhubě křesťanství.
Úryvek pochází k knihy Džihád a sebevražda Západu od polského spisovatele a publicisty Pawla Lisického. Vydalo jí v roce 2020 nakladatelství Volvox Globator. Koupit jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!