Levicový liberální aktivismus, zdá se mi, začíná vždy správnou myšlenkou, se kterou musí souhlasit všichni lidé dobré vůle, určitou parafrází slavného Churchillova výroku, všichni, kdo mají srdce. Jenomže myšlenka je pak rozpracovávána dál a dál až do takových extrémů, že s ní nakonec, zdá se mi, nemůže souhlasit nikdo, kdo má rozum.
Myšlenka ochrany přírody je krásná, navíc sebezáchovná a všichni chceme žít v čisté přírodě. Přece nám všem musí jít o společný domov a nikdo na světě nechceme ani utrpení lidí ani zvířat. Když Peter Singer v 70. letech napsal Animal Liberation!, pak alespoň v kapitolách popisujících kruté experimenty na zvířatech prováděných necitlivými kosmetickými firmami je čtenář naplněn dojetím i spravedlivým hněvem. Myšlenku, že přece nesmíme nechat zvířat zbytečně trpět, podepíše jistě každý člověk dobré vůle. Myšlenku pak Singer i jeho následovníci rozpracovávají dál a dál. Jejich filosofie ve zkratce spočívá v tom, že mezi člověkem a zvířetem není rozdílu a kdo je schopen cítit bolest, je osobou. Takže pokud si čtenář má vybrat mezi těžce postiženým dítětem a zdravým psem, má volit psa, protože pes má větší aktuální kapacitu, jinak je čtenář rasista, přesněji specieista. Žádné pokusy na zvířatech, ani v lékařství, pokud byste stejný pokus neudělali na člověku.
Kde končí dobré myšlenky..
Dalším krokem je Great Ape Project, snažící se prosadit práva lidoopů. Dalším krokem je snaha prosadit myšlenku, že protože jsme si vlastně rovni, měli bychom poskytnout autem sražené srnce první pomoc. Nebo pokud srazíte nechtě zajíce. Dýchání z úst do úst, nebo jak to říct. A dál. Protože jsme si rovni, poslední tabu, co ještě zbývá prolomit, je sex se zvířaty. Pokud je to pro oba neškodlivé a třeba ještě obohacující zkušenost, tak proč ne. Když Singer dostal vyznamenání v rodné Austrálii obdobné pasování do šlechtického stavu, kritici se ptali, zda je v pořádku, když tak vysoké vyznamenání dostane propagátor sexu se zvířaty.
Důležitá je geneze příběhu. Na počátku stojí ušlechtilá myšlenka, že musíme chránit přírodu a nedopustit zbytečné utrpení zvířat, myšlenka, se kterou musíme všichni lidé dobré vůle souhlasit. Končíme jinou myšlenkou. Člověk a zvíře jsou si zcela rovni, se všemi důsledky. A to ještě nemluvím o antinatalistech – je nás tu moc a aby mohly žít srnky, nemějme děti.
Jiným příběhem je snaha přijmout všechny ty, kteří se necítí ve svém těle. Tahle diagnóza opravdu existuje, jsem v mužském těle, ale celý život se cítím jako žena. Nebo naopak. A opravdu jsou případy, kdy je tato zkušenost traumatizující a není jiné cesty, než změna pohlaví. Řešením je hormonální a chirurgická změna MtF nebo FtM. Jistě všichni soucítíme s těmito nemocnými a snažíme se jim všestranně pomoci. Další rozpracování myšlenky vedené ušlechtilým záměrem všem rozšířit prostor lidských práv ovšem vede k tomu, že možnost operace nabízíme všem dospělým, kteří se necítí, pak adolescentům, kteří se necítí, a pak úplně všem, včetně dětí (a které dítě nikdy nenapadlo, jaké by to asi bylo, když bych byla chlapečkem nebo byl holčičkou?). Důsledek? Ve Švédsku mezi lety 2008 až 2018 nárůst genderové dysforie u dívek mezi třináctým a sedmnáctým rokem věku o 1 500%. Ve Velké Británii o 4000% – v roce 2009/10 to bylo 40 dívek, v roce 2017/2018 1806 dívek. Původně jistě dobrá myšlenka. Ovšem sdělovat dětem, že si pohlaví mohou samy určit a vybrat jako dnešní oblečení, dnes tak a zítra třeba zase jinak, je již odlišná myšlenka. A že pokud dospívání nepůjde v jednom těle, je možno se utéct do jiného, je již rovněž odlišná myšlenka od té původní, dobré.
Kde končí MeToo…
Všichni toužíme po svobodě. Nikdo nechceme žít podle toho, jak nám to nalinkovali rodiče nebo společnost. Chceme se osvobodit a být sami sebou. S těmito myšlenkami souhlasí každý. Pár z Toronta proto skrývá před okolím pohlaví svého čtyřměsíčního dítěte, aby se okolí k ní/němu nechovalo podle genderových stereotypů a aby si dítě mohlo případně samo vybrat nebo vyrůstalo v bezpohlavním (genderless) světě. Tohle ale už je opět jiný příběh.
Rovněž všichni toužíme po rovnoprávnosti a nikdo nechceme, aby ženy byly týrány, zesměšňovány či využívány jako sexuální objekt, a chceme se zasadit, aby tak již nikdy v budoucnu nebylo. Kdo by to nechtěl? Hnutí MeToo vzniklo jako spravedlivý protest. Ano, Harvey Wienstein. Časem ovšem řeka nabrala takový směr, že nejen Woody Allen, kterému soudy nikdy nic neprokázaly, nýbrž i řada špičkových vědců, o jejichž bezúhonnosti jsem pevně přesvědčen a kteří ostatně nikdy nebyli za nic odsouzeni, jsou zbavováni místa, jména a cti jednoduše proto, že si nějaká žena po dvaceti letech vzpomněla, nebo, zdá se mi, vzpomněla v uvozovkách. A to stačí. Žena ukáže a muž je sociálně ve velikých problémech, nebo sociálně mrtvý. Francisco Ayala například. Shodou okolností jej znám osobně a jeho příběh je flagrantní porušením jeho lidských práv. Konec MeToo je jistě jiný, než byl jeho začátek. Původně spravedlivý hněv je nyní střídán otázkou, zda bylo správné zajít až tak daleko.
Přijetí migrantů, kterým ve vlastní zemi hrozí hlad a nebezpečí je další dobrá, křesťanská, ušlechtilá myšlenka, se kterou musí všichni lidé dobré vůle souhlasit. Jednoho naše desetimilionová země určitě zvládne. Deset asi taky. Milión? Nebo dvacet miliónů nebo víc? A umíme oddělit ty politické od těch ekonomických a budeme pak ještě Češi? Sledování situace ve Švédsku a Francii a vlastně i v Německu a četba Douglase Murrayho a jeho Podivné smrti Evropy, kdy se bezpečnostní situace zcela nebo částečně v různých místech a různých časech vymkla kontrole, jsou přesně ty důsledky přestřelení původně ušlechtilého záměru.
Asistované reprodukce. Ano, jsou páry zoufale toužící po dítěti, adopce není pro všechny páry, adopce je heroické rozhodnutí, páry žijící i nežijící v náboženském kontextu vidí v AR jediné řešení své situace. Určitě všichni chceme pomoci zoufalým manželům. Ovšem situace, kdy sociální rodiče jsou dva muži, dítě porodí babička, která je matkou těhotenskou, geny poskytne teta, která je matkou biologickou, a matkou sociální ať je ten muž, co je synem babičky a co žije s dalším mužem, co je bratrem té tety a který je zároveň strýcem i otcem je již situace zcela jiná.
Kde končí boření mýtů…
A tak dále a tak podobně. Správná myšlenka. Zbořit mýty, strhnout masku maloměšťáctví a pokrytectví, poukázat na práva všech menšin, abychom zde všichni se mohli cítit šťastně a nediskriminovaně, kdo z nás, kdo máme srdce, by po tom netoužil?
Moc bych se ovšem přimlouval za to, aby nás v nadšení pro zlepšení situace a neustálé rozšiřování lidských práv neopustila ta druhá důležitá věc, totiž rozum. V opačném případě to totiž dopadne přesně tak, jak to právě dopadá.
Autor je katolický kněz, biolog a etik.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!