Hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář má za to, že ideální nástroj je odklad platby téměř všech daní (hlavní DPH) a pro řadu subjektů, jako jsou OSVČ a malé firmy vybrané daně na přechodnou dobu (třeba půl roku) úplně zrušit. Nejhorší, co může stát udělat, je pokud začne prvotní škodu přenášet na jiné – třeba na pronajímatele. Heslo „potravinové soběstačnosti“ zaplatí všichni domácí spotřebitelé dražšími a často méně kvalitními potravinami. A myšlení současné vlády podle něj kolísá mezi daňovým účetním a zastáncem velkopodnikatelů.
Na každé krizi někdo prodělá a někdo vydělá. Na německé hyperinflaci prodělal ten, kdo měl poctivě našetřeno a vydělal ten, kdo měl dluhy. Na srbské hyperinflaci a sankcích vydělal každý, kdo měl marky nebo bydlel u hranic odkud mohl pašovat benzín. Dá se už určit, kdo vydělá a kdo prodělá nyní?
Trochu zaměňujete krizi ve smyslu ekonomického propadu a téměř systémové poruchy jako je hyperinflace. Ekonomické krize a šoky přináší destrukci předchozího podnikání, ale tím otevírají prostor pro novou aktivitu. Obecně platí, že důležitá je adaptabilita na nové podmínky. Současný stav nouze a karanténní opatření určitě urychlí e-commerce, tedy aktivity, kterou se provádí přes internet. Vedle elektroniky velká část populace zjistí, že nakoupit přes internet může dnes už cokoliv – od elektroniky až po nedělní oběd, který vám služba přiveze až ke dveřím. Tento proces většího podílu e-commerce tu byl dlouhodobě, ale povaha omezení (zavřené obchody) to může posunout na jinou úroveň. Kdo určitě prodělá či utrží velké ztráty, jsou všichni ti, co pracují a podnikají v přeshraniční turistice a dopravě. Zde se ztráty budou smazávat velmi dlouho.
Hyperinflaci zatím nevidím jako největší riziko nejbližší doby. Kroky centrální banky a vlády zvyšují šanci, že inflace zůstane silná, možná po přechodném propadu i posílí. Tady je doporučení, že nejlépe inflaci odolávají hmotná aktiva a nejhorší na tom je hotovost.
Krize odhalila naši závislost na čínské výrobě (v tomto případě ochranných pomůcek). Všichni najednou tvrdí, že jsme to s outsorcováním výroby do Číny (po Jakešovsku řečeno) „trochu přehnali“. Je ale reálně možné tento trend alespoň u klíčových komodit zvrátit? Jednak jak určit, co je klíčová komodita (kdo by před čtvrt rokem řekl, že to budou roušky…) a jednak jak zařídit, aby se u nás vyráběly roušky, když jsou prostě v Číně levnější… Kde bude hranice třeba v potravinové soběstačnosti? Nebude to vyžadovat v konečném důsledku nějaký státní dirigismus ve smyslu „tolik brambor se musí vypěstovat v ČR!“?
Každý složitý a velký systém dokáže být v mnoha ohledech robustní, ale na některá rizika je až nečekaně křehký. Asi nejznámějším myslitelem v této problematice je Nassim Taleb. Tímto systémem může být globální a propojená ekonomika a společnost, kdy řada výrobků se skládá na jednom místě z dílů z celého světa. Narušení těchto řetězců v jednom bodě pak ochromí výrobu i na druhé straně světa. To stejné platí pro šíření snadno přenosných nemocí. Reakcí na to může být omezení globalizace, postavit nové hranice, ale to je vylití vaničky i s dítětem. Spíše je třeba hledat postupy, jak s různými riziky nakládat.
To není o tom, že stát má rezignovat na svoje hranice a jejich obranu, ale je nutné si uvědomit, že vše má své náklady. Globalizace, tedy globální dělba práce, přináší své výhody těm, kdo se jí zúčastní a přínosy všem spotřebitelům. Když uzavřu hranice, tak o tyto výhody přicházím.
Potravinová soběstačnost je ekonomický (=drahý) nesmysl, který občas vede k tak velké neefektivitě, že ekonomika není schopna zajisti ani ty základní potraviny. Heslo potravinová soběstačnost má několik rovin – jednak jsou to zásahy státu, tedy centrální plán, co se má pěstovat. Pak je to rozhodnutí, kdo a za jakou cenu to bude pěstovat, tedy jinými slovy dotace a různé státní zakázky. Nakonec heslo „potravinové soběstačnosti“ zaplatí všichni domácí spotřebitelé dražšími a často méně kvalitními potravinami.
Co teď ekonomicky? Podpořit krachující podnikatele a živnostníky? Nebo to nechat neviditelné ruce trhu s tím, že kdo není schopen přežít pár měsíců, nezaslouží si přežít vůbec?
Ekonomiku potká mohutný šok, kdy dochází a ještě dojde k velkému propadu aktivity. Hospodářská politika by měla pomoci se na tento šok se co nejvíce adaptovat, ale nemůže ho odmazat. Stát by měl být ke všem daňovým poplatníkům co nejvíce vstřícný a omezit jakoukoliv šikanu víc než jindy. Firmám a domácnostem začnou chybět příjmy kvůli přechodné ne-aktivitě a stát by jim měl pomoci tak, že teď jim nechá co nejvíce peněz, co mají. Tedy ideální nástroj je odklad platby téměř všech daní (hlavní DPH) a pro řadu subjektů, jako jsou OSVČ a malé firmy vybrané daně na přechodnou dobu (třeba půl roku) úplně zrušit. Jistou pomocí můžou být přechodné a zvýhodněné úvěry či státní garance.
Stát by svým nástroji měl všem pomoci, aby se pomyslně nadechli nad hladinou, či chvíli je tam i podržet, ale brzy je musí pustit a nechat plavat ve studené vodě. Všichni se musí přizpůsobit na nové podmínky a stát by tomu neměl bránit či to komplikovat. Ekonomická krize je bolestný proces, ale některým přináší nové příležitosti.
Nejhorší, co může stát udělat, je, pokud začne prvotní škodu přenášet na jiné, často nezasažené. Nápady jako odklad nájmu, odklad splátek úvěru apod. vede k poškození dalších subjektů v ekonomice. Pokud pronajímateli přestanou platit jeho nájemci, tak jemu vznikne škoda, protože i on má své výdaje – platí mzdy, energie, splátky úvěrů apod. Taková pomoc státu pak udělá víc škody a celou situaci jen zhorší.
Nedopadne současná situace tak, že drobní podnikatelé a živnostníci to prostě nepřežijí a staneme se zemí velkých podniků, které snáz dosáhnou na případnou státní podporu?
Zatím je tu velká snaha, aby hlavní pomoc směřovala malým a středním firmám. Velkou výhodou živnostníků a malých firem je jejich velká schopnost adaptace. Pokud jim stát neomezí jejich podnikání (byrokracie, překážky apod.), tak mohou být vítězem ony. Bohužel myšlení současné vlády kolísá mezi daňovým účetním a zastáncem velkopodnikatelů. Přitom zaměstnanost i bohatství v této zemí vytváří z větší části právě malé a střední firmy.
Egyptolog profesor Bárta, který se zabýval kolapsy civilizací, vždy tvrdil, že krize je i příležitostí. Třeba ke zjednodušení složitých rozhodovacích procesů, které v moderní byrokratické společnosti takřka znemožňují rozhodování. Už jsme to v malém viděli při Hamáčkových nákupech ochranných pomůcek, kdy obešel zákon o státních zakázkách. Mohlo by to mít nějaký dlouhodobý efekt v tomto směru? Nebo pandemie naopak povede k větší moci státu, jako to bývá po podobných krizích (především v případě války)?
Bohužel se bojím, že každá taková krize posledních sto let přináší jen vyšší zásahy státu. Stát není schopen zajistit ani ochranné pomůcky pro své zaměstnance, ale bude chtít si usurpovat právo rozhodovat o více věcech. Třeba o potravinové soběstačnosti, která pomůže hrstce, ale zaplatí to všichni.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!