Od vyhlášení nálezu Ústavního soudu, jímž seznal některé parametry volebního zákona pro sněmovní volby za protiústavní, uplynul již více než měsíc. V rámci návrhů, jak volební zákon pozměnit, se dle očekávání projevila různorodá tvořivost zákonodárců, jejíž základní vlastností často bývá věc ještě zhoršit. I když ještě s jistotou nevíme, podle kterých pravidel budeme přesně na podzim volit, tento předpoklad se podle některých zpráv začíná projevovat ve varintách obsazování poslaneckých mandátů ve druhém skrutiniu.
V rámci druhého skrutinia se jednotlivým stranám rozdělují mandáty, které se nepodařilo stranám přidělit v rámci jednotlivých volebních krajů. To se stane tak, že k rozdělení poslaneckých mandátů se použije tzv. volební kvóta, kdy se celkový počet platných odevzdaných voličských hlasů vydělí počtem volených členů sněmovny (Hareova kvóta), příp. zvýšeným o číslo jedna, dva či ještě jinak modifikovaným. Dosažením takto získané výše počtu voličských hlasů v některém z voličských krajů v něm získává strana jistotu zisku poslaneckého mandátu. Jelikož se ale takto ve volebních krajích nepodaří rozdělit stranám všechny mandáty, přichází na celostátní úrovni na řadu druhé skrutinium, tedy druhá fáze rozdělování mandátů.
Všechno tu už bylo…
Druhé (a i třetí) skrutinium bylo zakotveno ve volebních zákonech pro parlamentní volby v prvorepublikovém období, v roce 1946 a v devadesátých letech minulého století. Kruciální otázkou s ním se pojícím je, kterým kandidátům tyto mandáty přidělit, když se již nerozdělují v jednotlivých volebních krajích. Stanovit automatický mechanismus, že jej získají první náhradníci v krajích s nejvyššími zbytky hlasů, tedy bez jakéhokoliv vměšování vedení jednotlivých stran, či to plně nechat na autonomním rozhodnutí jednotlivých stran? V médiích se pro druhou variantu vyslovil již šéf komunistů Vojtěch Filip či nově sněmovní matador z ODS Marek Benda. Přesně takto fungovalo druhé skrutinium i v minulosti a třeba rovnou říci, že do těchto dob bychom se již vracet neměli. Vedení stran tehdy pro druhé skrutinium sestavovalo z několika nezvolených kandidátů novou celostátní kandidátní listinu a mohlo si je určit dle své libosti. I když, dle libosti…?
Např. v tomto ohledu velmi extrémním prvorepublikovém období v parlamentních volbách v roce 1929 zůstalo v obou komorách Národního shromáždění nerozděleno po prvním skrutiniu 37, resp. 38 % mandátů. To se pak před volbami při neexistenci preferenčního hlasování tvrdě až nedůstojně dohadovaly poměry mandátů, jak v rámci křídel jednotlivých stran, tak mezi jednotlivými koalujícími stranami a straničkami. Ve velmi ambiciózní, ale volebně věčně neúspěšné Národně demokratické straně nastávalo po každých volbách těžké handrkování o to, kým jednotlivé nerozdělené mandáty obsadit, jelikož volby opět nedopadly dle představ a mandát byl přislíben kdekomu. Jednou se tak dokonce na jednání vedení strany demonstrativně vzdal svého mandátu sám předseda Karel Kramář, jelikož dal před volbami příslib poslaneckého mandátu a počty nevycházely. Nakonec se pod tíhou tohoto činu obětoval jiný straník. Slovenská národní strana zase měla po parlamentních volbách v roce 1935, kdy kandidovala s luďáky v rámci Autonomního bloku, získat 1-2 poslanecké mandáty. Jelikož listina pro druhé skrutinium se měla sestavit nejpozději osmý den po volbách (!), byl zisk druhého poslaneckého a jednoho senátorského mandátu pro „národniary“ odvislý od toho, kolik dokážou samostatně získat voličských hlasů v zemských volbách konaných přesně o týden později. Luďáci ale SNS žádný další mandát již nepřidělili, jelikož se vymluvili na to, že do druhého dne před desátou hodinou dopoledne, kdy byl termín pro odevzdání kandidátních listin pro druhé skrutinium, nedostali žádných zpráv o přesném výsledku zemských voleb. Byť, jak sdělil zemský úřad, měli na vlastní žádost tyto výsledky k dispozici již o půl desáté. Dle těchto výsledků pak na základě předvolební dohody SNS druhý poslanecký a jeden senátorský mandát získat měla.
Sládek v tom uměl chodit
V devadesátých letech jsme byli svědky třeba toho, že druhé skrutinium napomáhalo budování nepotismu u republikánů, kdy ve volbách v roce 1996 Miroslav Sládek krom toho, že místa lídrů ve Středočeském a Jihomoravském kraji obsadil svým zeťem a partnerkou, udělil ve druhém skrutiniu mandát své nevlastní dceři Blance Zajícové, jež byla původně schovaná na 21. místě kandidátní listiny v Západočeském kraji. Známým se stal také zásluhou médií začátek poslanecké kariéry Miroslava Kalouska, kdy v roce 1998 dle vzpomínek bývalého náměstka ministra zemědělství Václava Slavíčka lidovecké orgány původně odhlasovaly, že mandát obsadí Jan Sokol, aby Josef Lux nechal hlasování opakovat, jelikož si přál mít ve sněmovně někoho průraznějšího. Stalo se také, že ve dvou obdobích zvolení poslanci jako např. Jaroslav Cuhra (KDU-ČSL), Jaroslav Orel (KDU-ČSL) či Táňa Jirousová (KSČM), v jejímž případě ale je nutno zmínit, že získávala vysoký počet preferenčních hlasů, se členy zákonodárného sboru stali jen a pouze díky přízni stranického vedení při sestavování kandidátních listin pro druhé skrutinium.
Jistým pozitivem mohlo být libovolné udělování mandátů pro vnitřní soudržnost volebních koalic jako svého druhu napravování „nežádoucích“ vnitrokoaličních důsledků preferenčního hlasování, když např. v roce 1992 ve volbách do ČNR a federálu v rámci kvazikoalice LSU zásluhou preferenčních hlasů Zemědělská strana převálcovala koaliční zelené a národní socialisty. Zemědělci tehdy v prvním skrutiniu získali 13 z 18 mandátů, aby ve druhém skrutiniu obdrželi již jediný z dalších deseti rozdělovaných mandátů a po jednom z nich tak obdrželi i předsedové obou zbývajících stran. K udržování vnitrokoaličního předvolebního stranického rozdělení postů ale volby sloužit nemají, nehledě na to, že se LSU (stejně jako třeba Koalice KDU-ČSL a US-DEU) velmi záhy po volbách rozsypala.
Od sněmovních voleb v roce 2002, jelikož se již nepoužívalo volební kvóty, ale volebního dělitele, druhé skrutinium neexistovalo. Možná nás to zachránilo od některých trapných momentů a voličských zklamání, kdy si třeba dovedu vážně představit, jak ODS v roce 2010 řeší, zda se „nesmilovat“ nad voliči totálně odmítnutým stranickým místopředsedou Ivanem Langrem či si někteří kandidáti ve stranách typu SPD za své peníze kupují jistotu udělení poslaneckého mandátu.
Strana je kolektivní moudrost?
Poučením tedy z těchto zkušeností nechť je, ať strany, jejichž význam pro politickou soutěž je jinak nezastupitelný, předkládají pro volby své kandidátní listiny a voliči, ať v nich případně dle svého uvážení upraví pořadí kandidátů. Kapitolu „poslanců ze stranické milosti“, které si mohlo vedení strany vytáhnout z jakékoliv pozice bez ohledu na jejich voličskou podporu, nechme už definitivně pro jednou uzavřenou. Přeci jsme se snad doufám trochu posunuli od časů okresního tajemníka KSČ Pláteníka z Okresu na severu, jenž v jednom ze svých mouder tvrdil, že „strana je kolektivní moudrost.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!