Bývalý agent KGB Sergej Žirnov vypráví o svém setkání s mladým Vladimirem Putinem, práci v ilegalitě, organizaci ruských tajných služeb, Prigožinovi a Něbenzjovi a ruských 90. letech.
Začnu případem atentátu na vojenského blogera Vladlena Tatarského, protože o tom v těchto dnech všichni mluví. Kterou z mnoha různých verzí považujete za pravděpodobnou?
Ve hře jsou všechny verze. Mohl to být domácí protiválečný terorismus, ale i ukrajinský. Nicméně „prigožinovská“ verze mi připadá nejrealističtější. [Zakladatel PMC Wagner Jevgenij] Prigožin je v Petrohradě nenáviděn. Pohádal se s [gubernátorem Alexandrem] Beglovem, má špatné vztahy s ruskými bezpečnostními službami, armádou a politiky. Přesto má Prigožin obrovský potenciál. Igor Girkin má co říct, ale nemá žádné zdroje, je to jen ideolog. Zato Prigožin je vyloženě praktik: má konkrétní nástroje: tiskovou agenturu FAN, trollí továrnu, PMC Wagner. Má přístup do Afriky, k velkým penězům. Prigožin je v putinismu organičtější než Putin sám. Obecně se má za to, že Putin je silná ruka. Ale Prigožin dokázal, že tomu tak není, to on je silná ruka: „Tady je kladivo, kterým zabíjíme zrádce. Ale všechny nezrádce vyznamenáme řády a vystrojíme jim čestný pohřeb.“
Putin bastarda jen imituje, zatímco Prigožin je skutečný bastard, který si odseděl devět let ve vězení. Prigožin je v první linii a ze všech ruských politiků je jediný. Všimněte si, že když jeho armáda nemá dostatek munice, už nevyvolává Putinovi, protože mu odřízli všechny telefony, ale prostě vyjde ven a na kameru se obrátí k lidem, k voličům: „Nenechají mě bojovat, ti hajzlové!“
V tomto smyslu je naprostý mediální génius. A proto ho lidé kolem Putina, jako je [tajemník Rady bezpečnosti Nikolaj] Patrušev, možná chtějí zabít. Ale nemůžou ho zabít rovnou, nemůžou ho zavřít, protože tak by získali jen dalšího Sergeje Furgala. Ale s mnohem větším potenciálem.
Mohl být terčem útoku sám Tatarskij, protože psal na sítích různé nepotřebné věci?
I to je možné. Nejenom psal, stačí si vzpomenout, jak přímo do kamer v Kremlu řekl: „Všechny zabijeme, všechny okrademe“. To se přece neříká, ruský narativ je o přátelství národů a o tom, že „obnovujeme jakousi spravedlnost“, „NATO je proti nám, my jsme ta oběť“. A on říká: „Co jsme to za oběť? Jsme silní, zabíráme území, krademe a zabíjíme“. V tomto smyslu byl velmi nebezpečný. Původně byl kultivován v nějakém boto-inkubátoru, ale pak začal říkat to, co si opravdu myslel.
Kontrolují vůbec bezpečnostní služby válečné blogery?
Váleční blogeři jsou specifická skupina. Na ruskou část fronty se člověk nedostane, pokud nemá povolení od armády a místních okupačních úřadů, které jsou samozřejmě kontrolovány ruskými bezpečnostními službami. Takže všichni jsou určitě agenty FSB. Ale je tu jedno „ale“. Vojenský bloger je veřejná osoba. Mají své vlastní kanály na YouTube, své fanoušky, lidé je poznávají, jsou to influenceři. A když začnou vysílat to, co si opravdu myslí, může se to střetnout s postoji lidí, kteří nad nimi vykonávají dozor. A proti tomu je v moderním světě velmi těžké bojovat. Podívejte se na Putina: Jelcinovi z něj také chtěli mít loutku, a on sám se stal loutkovodičem.
Podle otevřených zdrojů jste studoval společně s Putinem na Akademii KGB.
Ano, nastoupili jsme spolu v roce 1984. Byli jsme stejný ročník, ale různé fakulty. Akademie, dříve Institut J. V. Andropova, má tři střediska v různých částech Moskevské oblasti: Čelobitěvo na severu, Jurlovo na západě a Balašicha na východě. Putin byl na východě a já na severu.
Setkal jste se s ním tenkrát? Jaký na vás udělal dojem?
Tehdy jsme se viděli asi pět minut. Hlavní dojem na mě udělal o čtyři roky dříve, během olympiády v roce 1980, kdy jsem studoval na MGIMO. Putin už pět let sloužil u KGB v Leningradě. Stejně jako mnoho provinčních agentů KGB byl stažen do Moskvy, aby posílil kontingent. Tenkrát při olympiádě byla Moskva naprosto obklíčená a jen agentů KGB tu byly desítky tisíc.
Chtěl jsem na olympiádě pracovat jako tlumočník, ale moc se to nepovedlo. Byli jsme přiděleni na Helpdesk 09, kde jsme měli odpovídat na hovory v cizích jazycích. Problém byl, že k nám nikdo nevolal, protože všechny olympijské delegace měly přiděleného tlumočníka, který byl samozřejmě agent KGB, a když něco potřebovaly, obracely se na něj. Takže jsme tam umírali nudou.
Najednou volá nějaký Francouz – jen tak ze zvědavosti. Našel si v průvodci telefonní číslo a zavolal na francouzskou linku. A dvě hodiny jsme si povídali. On mi vyprávěl o životě ve Francii a já jemu o životě v Sovětském svazu. Pracovníkům informační přepážky se zdálo nenormální strávit dvě hodiny rozhovorem s cizincem o něčem, čemu nerozumějí. Tak zavolali KGB.
Když rozhovor skončil, zavolali mě k vedoucímu informační služby, kde už čekal člověk v šedém obleku, který mi ukázal průkaz a řekl: „Pojďte prosím se mnou, potřebujeme s vámi mluvit.“
Naložil mě do Volhy a odvezl na Lubjanku, ale ne do hlavní budovy, nýbrž do recepce na Kuzněckém mostě. A tím operativcem byl mladý kapitán Voloďa Putin.
Tehdy jsem nevěděl, že ho přivezli z Petrohradu. A že si velmi přál ukázat se v dobrém světle a zůstat v Moskvě. A tak mě vyslýchal dvě hodiny a snažil se ze mě udělat kriminální případ, že jsem špion, zrádce, disident. U toho mi tykal, ptal se takovým tím stylem „proč jsi vlastizrádce“.
A já byl na něj arogantní. Byl jsem studentem MGIMO, to je zlatá mládež. Přijímací kancelář KGB na mě udělala dojem, ale nemůžu říct, že bych se bál. Nejdřív jsem mu řekl: „Proč mě oslovujete ‚ty‘, milý soudruhu? Byl jsem devět měsíců připravován na práci s cizinci během olympiády. Cizinci přijeli do naší země, abychom jim ukázali tu nejlepší stránku života v SSSR, což jsem taky udělal. Co tam máte dál?“ A pak jsem si ho trochu vychutnal, což je dodnes moje památná chvíle. Řekl jsem mu: „Svými metodami na mě vyvíjíte takový tlak, že mi připomínáte vyšetřovatele Chvata.“ Zeptal se: „Kdo je vyšetřovatel Chvat?“ Odpověděl jsem: „Copak jste nečetl Solženicyna?“
On reagoval otázkou: „A vy jste četl Solženicyna?“ Řekl jsem: „Tak samozřejmě, že ano. Studuji na ideologické univerzitě, a abychom mohli bojovat proti nepříteli, musíme znát protisovětskou literaturu.“ A on na to: „Můžete mi říct, kdo vám to dal přečíst?“ Já na to: „Jasně.“ Zachvěl se vzrušením v očekávání nové hvězdičky na rameni. „Andrej Brežněv, je to kámoš.“ Vykulil oči: „Brežněv, Brežněv, ten s tím má co společného?“ Těšil jsem se na to: „Je to jeho vnuk.“
A to bylo všechno, měl smolíka. Nechtěl předvolat Andreje Brežněva jako svědka, aby zjistil, jestli mi dal přečíst Souostroví Gulag. To by si samozřejmě v roce 1980 nikdo nedovolil.
Vstal a řekl: „Tak vám děkuji, ještě se uvidíme.“
Moje babička žila v Archangelsku a pracovala v sanatoriu ministerstva obrany. Kosyginova dača byla nedaleko a všichni se tam dobře znali. Můj příbuzný, druhý manžel matčiny sestry, pracoval v „devítce“, devátém ředitelství KGB, tedy v ochraně státníků. Byl v Kosyginově ochrance, natáčel Kosyginovi a jeho rodině domácí videa u nich na dače. Stěžoval jsem si na něj i babičce, i strýcovi: „Strýčku Moťo, stala se mi taková věc. Odtáhli mě na Lubjanku a nějaký hajzl se mi snažil něco přišít. Můžeš to prověřit svými kanály?“ Odpověděl: „Uvidíme.“ Nevím, jak to nakonec dopadlo, každopádně Putina vrátili do Leningradu a jeho kariéra v tu chvíli nikam nepokračovala.
V roce 1984 však dosáhl postupu. Oba jsme tehdy vstoupili do akademie. Dne 29. srpna jsme se všichni shromáždili na parkovišti Leninova stadionu a čekali, jak nás přerozdělí do středisek. V tom davu nás byla asi čtvrtina z MGIMO a všichni jsme se znali. Věděli jsme, že jdeme na průzkum a že jsme elita, budoucí rezidenti, generálové a tak dále. A najednou vidím známý zachmuřený obličej osamoceného kluka. Byl z Petrohradu a nikoho tam neznal. A já mu s úšklebkem říkám: „Dobrý den, vidíte, kapitáne Pukine, přece jsme na stejné straně barikády.“ Byl jsem tenkrát velký hajzl.
On na to: „Já jsem Putin a nejsem kapitán, ale major.“ Mně to trvalo rok po MGIMO, než jsem se dostal na tohle moskevský parkoviště, a jemu to trvalo devět let v Leningradu. Už chápal, že rezidentem ani generálem se nikdy nestane, že v rozvědce jenom marní čas.
Ale když pracoval v Drážďanech, tak byl rezidentem, ne?
Nebyl, to je lež. NDR byla socialistická země, proto tam z principu nemohli být žádní rezidenti. V Drážďanech byla pracovní skupina, malá provinční pobočka KGB při německé Stasi. A on tam byl jako operativec – starší asistent vedoucího oddělení této pobočky. A rezident je nadřízená funkce šéfa zpravodajské služby v nepřátelské zemi.
Jak mohl tento bezvýznamný člověk udělat takový kariérní skok a rozhodovat o osudu světa?
Na poslední otázku odpovím rovnou: do této funkce byl jmenován právě proto, že nic nenasvědčovalo tomu, že by měl rozhodovat o osudu světa. A ti, kdo ho jmenovali, si byli jisti, že s ním budou po zbytek jeho života manipulovat, protože on sám o sobě nic nesvede.
Když došlo k rozhovoru mezi [bývalým petrohradským gubernátorem Anatolijem] Sobčakem a Sergejem Pugačovem (ruský oligarcha, který tvrdil, že přišel s nápadem udělat z Putina Jelcinova nástupce), Sobčak řekl: „Co je to za idiotismus? Dosadit Voloďu za prezidenta?“ A bylo mu řečeno: „Vy to nechápete, právě proto“. To byla velká strategická chyba těch, kteří ho jmenovali.
Druhá věc je, že on není politik. Třeba Hitler byl také původně „malý člověk“, který se dostal na vrchol moci a stal se velkým diktátorem. Ale Hitler se udělal sám, šel klasickou politickou cestou. Řečnil v pivnicích, ve vězení psal knížku, dával dohromady svůj program. Sám pochopil, že za ním stojí polovina Německa. To Putin nikdy nechtěl být politikem. Spokojil se s rolí nenápadného technokrata, poctivě si plnil své povinnosti. Jenže pak na sebe natrefili se Sobčakem.
Někdy se směju a říkám, že kdyby Sobčaka poslali samotného do hypermarketu, umřel by tam žízní a hladem, protože on vždycky potřeboval člověka, který mu nalije vodu do sklenice, přinese aktovku, objedná taxi nebo udělá rezervaci v restauraci, dohlíží na jeho diář a schůzky. A Putina si natolik oblíbil, že z něj udělal nejprve poradce a pak náměstka. A v tomto smyslu je Sobčak samozřejmě hlavním viníkem toho, že se toto monstrum dostalo do politiky.
Ale zase se nedá říct, že se Putin vyloupl odnikud, byl podplukovníkem KGB, což znamená, že byl v systému. V zásadě neměl být do KGB vůbec přijat potom, co tam jako šestnáctiletý chlapec sám naklusal nabídnout své služby, protože KGB neměla takové proaktivní lidi ráda. Ale z nějakého důvodu ho přesto vzali. Takže se mu musí nechat, že ví, jak zapadnout. Do různých kolektivů i do systému. Šel administrativní cestou, která mu byla nejbližší: stal se postupně členem prezidentské administrativy, pak Ředitelství prezidentské kontroly, pak ředitelem FSB, pak premiérem a pak prezidentem. Všude se dokázal začlenit. Tak začal figurovat i v plánech vlivných lidí.
Vaším spolužákem z MGIMO byl také současný ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja. Jaké dojmy jste měl z něj?
Jen ty nejlepší. Vasja byl pohodový kluk, kamarádský a dobrý student. Je dnes zvláštní poslouchat toho kreténa v OSN. Ale na druhou stranu, za Sovětského svazu by tam taky seděl a prosazoval by protiamerické rezoluce úplně stejně jako dnes. Je jasné, že on ani na vteřinu nevěří tomu, co říká. Je to zkrátka jejich práce. Lavrov pracuje jako ministr a Vasja Něbenzja jako jeho náměstek.
Mohli být také naverbováni?
Verbování probíhá vždy na nižších stupních. Když člověk začne zastávat vyšší funkci, přestává být agentem. Ministr zahraničí nemůže být naverbován, stejně jako jeho náměstek, protože zastupují stát. Zhruba řečeno, stát je nad zpravodajskou službou, ta proto nemůže úkolovat státní činitele. A i kdyby byli kdysi naverbováni, jakmile se ujali prvních vedoucích funkcí, tak to skončilo.
Jak jste se vůbec od MGIMO dostal ke zpravodajské práci? Byla to v té době univerzita, kde se standardně připravovali budoucí zpravodajští důstojníci?
MGIMO samozřejmě není institut, který by přímo školil personál tajných služeb, ale mezi studenty jsou budoucí kandidáti na zpravodajce. Protože rozvědka potřebuje lidi, kteří ovládají cizí jazyky. Další věcí je samotný výcvik na špiona. My jsme prostě věděli, že MGIMO je takové vivárium, kde se pěstují potenciální vysoce postavené kádry. A měli jsme kamarády, kteří měli otce rezidenty nebo generály KGB. Nebylo to úplně veřejně známo, ale těmi našimi kanály se to rozšířilo.
A když se mluvilo o dobrých pracovních místech – velvyslanectví, konzuláty, ministerstvo zahraničí, ministerstvo zahraničního obchodu, všichni věděli, že vedle toho existuje i taková věc, jako je rozvědka. Která byla navíc zahalena určitou aureolou romantiky.
Čtyři měsíce po té historce s Putinem jsem se nedovoleně zúčastnil lingvistické soutěže francouzského rozhlasu a poslal telegram do Paříže z tehdy uzavřeného města, Zelenogradu. KGB po mně šla, bylo po mně vyhlášeno pátrání – Andropov mi to řekl osobně, když jsem se s ním v roce 1982 setkal v Ústřední klinické nemocnici. Řekl jsem mu: „Dobrý den, Juriji Vladimiroviči“ a on se zeptal: „Kdo jste?“ Odpověděl jsem: „Pracuji zde jako tlumočník pro Walida Jumblatta.“
V té době byl předsedou Světové federace demokratické mládeže. Andropov řekl: „Aha, toho znám. Jak se jmenujete?“ – „Já jsem Sergej Žirnov.“ – „Aha, vy jste ten, co udělal rozruch kolem té francouzské soutěže?“ Spadla mi čelist, že šéf KGB zná mé příjmení. A on řekl: „Co se divíte? Myslíte si, že studenti MGIMO každý den posílají telegramy do Paříže z uzavřených měst?“
Po telegramu jsem byl opět předvolán na KGB, kde seděl jiný „Putin“ – šéf třetího odboru ředitelství „C“, to je výběr a výcvik ilegálů.
Takže vás naverbovali?
Ano. Putin o mně tenkrát udělal záznam, takže to byl už můj druhý problém. Mimochodem, hlavní budova MGIMO v parku Kultura a místo náboru, kde KGB pracovala se studenty, byly od sebe vzdáleny sto metrů. U bazénu Moskva je vila; teď je tam tisková kancelář SVR, ale tehdy na ní nebyla žádná cedule a pracovaly tam kádry, které verbovaly studenty pro práci ve zpravodajské službě. Pracoval jsem s operativci ředitelství C prvního hlavního úřadu KGB, tedy ilegální služby.
Řekli mi: „Tak dost, hochu, jsi zjevně špion a my tě z MGIMO vyloučíme.“ Naštvalo mě to stejně jako předtím ten Putin a choval jsem se k nim stejně jako k němu. Řekl jsem jim: „Co mi škola řekla? Nauč se francouzsky a mluv francouzsky. Vyhrál jsem soutěž a vy jste mě měli poslat do Paříže, abych si převzal cenu se slovy: ‚U nás je skvělý vzdělávací systém!‘ A vy pro mě máte místo toho idiotské výčitky. Řekněte, co jsem porušil?“ A ten člověk odpověděl: „Mladý muži, laskavě se uklidněte, já vám vlastně nabízím zajímavější práci – stát se ilegálním špionem a odjet do Francie.“
Když vám tohle někdo řekne ve dvaceti letech… Oni vědí, jak tu věc odprezentovat, vědí, jak s lidmi manipulovat. V té době jsem to vnímal jako super-duper nabídku.
Co jste dělal ve Francii? Jaká mise byla nejzajímavější?
Nejzajímavějším úkolem byla poslední mise. Předtím jsem byl přidělen na ministerstvo zahraničního obchodu – je to krásné místo, ale práce úplně na hovno, po třech měsících jsem se tam málem zbláznil a žadonil: „Lidi, já chci zpátky do ilegality!“. Řekli mi: „Zatím vydrž“.
Změnili mi jazyk a já se pak tři roky učil španělsky. Skončil jsem na čtvrtém oddělení ředitelství „C“ – to je americký kontinent, Latinská Amerika. Ale moc mě to nezajímalo.
Využil jsem perestrojky a vrátil jsem se k francouzštině. Nejprve v Moskvě: měl jsem v televizi pořad ve francouzštině. Začali jsme dělat pořady s francouzským velvyslanectvím. A pak mi moji šéfové řekli: „Dost bylo podnikání, máme deset míst na velvyslanectví. Potřebujeme Francii, tak jeďte do Paříže a nechte se tam legalizovat“. Odjel jsem do Paříže a dostal se do instituce, která se jmenovala Národní škola administrativy. Byla to jejich obdoba Akademie společenských věd Ústředního výboru KSSS: když jste ji vystudoval, stal jste se pak velkým aparátčíkem nebo politikem. Z této školy vyšli čtyři francouzští prezidenti, dva tucty premiérů a stovky ministrů.
Uvědomil jsem si, že je to velice zajímavá instituce. Šel jsem do školy, abych o ní podal zprávu, a oni mi řekli: „Letos poprvé, když máte perestrojku a glasnosť, jsme připraveni přijmout studenty ze SSSR. Chtěl bys být prvním sovětským studentem, který přijde do naší školy?“ Pomyslel jsem si: „To je ono!“. Ale nedal jsem to najevo a dokonce jsem nasadil kyselý výraz – studovat další dva roky mě nelákalo. Ale oni si to špatně vyložili: „Možná nemáš dost peněz na studium? Neboj se, dostaneš stipendium od francouzské vlády.“ Takže pustili vlka tam, kde jsou ovce, a ještě mu za to zaplatili. A když jsem se vrátil do Moskvy a řekl o tom svým nadřízeným, všichni se poprskali smíchy. Dostal jsem status ilegála, to znamená, že jsem byl zařazen do zvláštní zálohy.
A s tímto statusem jsem přijel do Paříže a začal vykonávat činnost. Mimochodem, na našem kurzu bylo asi 40 cizinců. Byla mezi nimi i Karin Kneisslová, která se pak v roce 2017 stala rakouskou ministryní zahraničí – skrz naskrz putinovská. Už tenkrát jsem ji odepsal s tím, že je absolutně prosovětská. A můj odhad se zřejmě potvrdil, protože ji museli taky naverbovat. Putin jí dokonce přišel na svatbu a tančil s ní valčík a teď je v Rosněfti (v květnu 2022 Kneislová podala rezignaci na členství v představenstvu Rosněfti a odmítla prodloužit svůj mandát na druhé funkční období).
Tři z mých kamarádů pracovali v kanceláři republikánského premiéra Françoise Fillona, který byl také absolutním zastáncem našich. Putin ho také dosadil do představenstva ropných a plynárenských společností, a všichni tito kamarádi mohli být samozřejmě naverbováni.
Chcete říci, že nejen ruští politici, ale i politici v Evropě jsou „zmanipulovaní“?
Nejen v Evropě, ale na celém světě. A hlavně je k tomu ani není třeba nutit. Lidé říkají, že se používá nějaký druh kompromitace. Jaký druh kompromitace? Jdou se naverbovat a nabízejí své služby. Někteří zbožňují Putina. Někteří zbožňují Rusko. Někteří zbožňují ruské peníze. Skoro se jim musíte bránit. [Jean-Luc] Mélenchon je levičák, proputinovský, [Eric] Zemmour je pravičák, proputinovský, Marine Le Penová je proputinovská, klasičtí pravičáci François Fillon a Nicolas Sarkozy jsou proputinovští, francouzští komunisté jsou také proputinovští.
Necítíte se provinile, že jste se na tom také podílel?
Snažím se na to nemyslet. Pokud na to myslíte, tak samozřejmě… V podstatě na to občas myslí moje svědomí. Protože chápu, že je to vlastně gangsterství. Jen ve smokingu a s bílým límečkem. Ale na druhou stranu, existuje ve všech zemích. Kdyby Američané neměli svoji CIA, Francouzi DGSE, Izrael Mossad a Němci BND, tak by se snad dalo něco říct. Ale každý ji má, každý dělá gangsterství pod rouškou diplomacie a zahraničního obchodu. V tomto smyslu nejsem zrovna nejprovinilejší. Všechno jsem to vykoupil svými knihami a kritickými výroky, a to i v médiích.
V roce 1991 jsem si myslel, že je po všem, když Gorbačov rozbil KGB a Jelcin zakázal KSSS. Ale to byly jen mladické naděje a sny. Bezpečnostní služby se obávaly toho, co se stalo ve východním Německu, kde byli všichni agenti a kádry Stasi lustrováni. U nás se to nestalo. Jelcin a všichni demokraté, kteří přišli po Gorbačovovi a rozpadu SSSR, mají tu největší vinu. Protože oni lustrace neprovedli, nedošlo k žádnému zúčtování s minulostí, dokonce ani se Stalinem. Rusko tím vším neprošlo a není to moje vina. Velká část ruských politiků má mnohem větší vinu než já.
Před ruskou invazí na Ukrajinu se věřilo, že v Evropě je velmi mnoho agentů ruských tajných služeb. Jak to vypadá teď? Nedávné zatčení argentinského páru, který se přestěhoval do Slovinska, nasvědčuje, že se Rusko nehodlá tohoto předmostí vzdát.
Oni se „nepřestěhovali do Slovinska“, oni se přestěhovali tam, kde dostali svůj pracovní úkol. Slovinsko se stalo zemí, kde se měli natrvalo legalizovat a zahájit špionážní činnost. Mohlo se jednat o nábor ve vojenských a politických kruzích ve Slovinsku, v EU a v NATO. Jistě museli mít nějakou složku související s Ukrajinou a podporou NATO. Víme, že v Rusku je obnoven program ilegální špionáže. Svého času se mělo za to, že se od něj upustilo, protože je to dlouhý a bolestivý proces. Představte si, že se ve třiceti letech přestěhujete do cizí země a snažíte se legalizovat. Musíte mít nějakou historii, kde jste celou dobu byli, jak jste vyrůstali, musí existovat profily na sociálních sítích, osobní kontakty. Pokud to nemáte, budou se na vás dívat s podezřením.
A k čemu vůbec potřebujeme nějaké ilegály, když je tu velká ruská diaspora? Dívka jménem Anna Kuščenko může odjet do Londýna, vzít si jistého pana Chapmana, stát se Annou Chapmanovou a pak odjet do USA jako britská občanka. To je pak velmi snadné se v ruské diaspoře ztratit.
A proto mě překvapuje, že do toho ilegálního programu tak investují, protože všechno se dá udělat mnohem jednodušeji a za mnohem méně peněz.
Pokud jde o vyhošťování špionů, kteří pracují pod diplomatickým krytím, za poslední rok bylo ze západních zemí vyhoštěno více než 500 lidí. To je nejvyšší počet vyhoštěných špionů v historii. Dokonce i po případu Skripalových jich bylo 125. A přesto to nic neznamená.
Když se mě na Západě ptají: „Tak co, už jsme tomu krokodýlovi vytrhli zuby?“, odpovídám: „Ruská rozvědka není krokodýlí zub, ale ocas ještěra. Ten můžete utrhnout, ale vyroste vám nový“.
Jak jste skončil s prací špiona a proč jste požádal o politický azyl?
Nebyl jsem to já, kdo odešel z práce, ale práce, která odešla ode mě, protože SSSR se zhroutil a KGB byla zlikvidována. Všichni, kterým jsem přísahal, zemřeli, a tím pádem zemřely i všechny závazky, které jsem přijal. Takže to byli oni, kdo mě zradil, ne já, kdo zradil je.
Navíc nejsem rozený čekista, nemám to v krvi. Plus jsem se ani v době, kdy jsem byl ve službě, netajil svým pohrdáním Pátým ředitelstvím (útvar KGB, který měl na starosti boj proti „ideologické sabotáži“), ke kontrarozvědce a ke komunismu, protože jsem starý antisovětista. Když jsem provokoval Putina, byl jsem už antisovětem, i když jsem tenkrát ještě měl idealistické názory.
A když se to celé rozpadlo, využil jsem toho a spolupráci s nimi ukončil. A oni se tehdy báli o vlastní zadky a nechali odejít všechny, kteří chtěli. Takže jsme se rozešli přátelsky, dalo by se to tak říct. A když pochopili, že žádná lustrace nebude, začali tkát novou pavučinu, připomínající mafiánskou strukturu, do níž zabalili kdeco, i nostalgii po SSSR. Hlavně Primakov to dělal.
Já jsem se pak vrátil ke své původní profesi a pracoval mezi Paříží, Moskvou a Švýcarskem. Našel jsem mezeru na trhu: v Rusku byli bohatí lidé, kteří se chtěli usadit ve Švýcarsku, poslat tam své děti do škol, otevřít si účty v bankách nebo se tam léčit. A tak jsem se stal zprostředkovatelem pro patnáct soukromých klinik kolem Ženevského jezera. Vytočil jsem stará telefonní čísla a ukázalo se, že všichni ti lidé jsou pořád ve státní správě. Přednesl jsem jim svůj nápad a oni na to: „Švýcarské kliniky? Skvělé! Dodáme vám pacienty a všichni na tom pěkně vyděláme!“
Začal jsem tam vozit lidi, včetně moskevského starosty Gavriila Popova, demokrata, což byl ve skutečnosti ještě horší korupčník než Sobčak, s kontem v Bank of America a podivnou organizací Mezinárodní svaz ekonomů, která je dodnes zástěrkou ruských tajných služeb.
V roce 1996 se konaly prezidentské volby Jelcina. Byl nemocný, chodil jako živá mrtvola. Musel vždycky dostat injekci a pak mohl tak patnáct minut mluvit na veřejnosti, ale víc ne. A Jelcinova rodina tehdy řešila otázku, zda mu nemají nechat urychleně operovat srdce.
Byl jsem předvolán s velkým utajením na panství Barvicha a bylo mi řečeno: „Můžete Jelcinovi zařídit operaci ve Švýcarsku?“. Odpověděl jsem: „Samozřejmě, proč by to vůbec měl být problém“. A tak jsem začal organizovat cestu do Ženevy. Ale Jelcinova „rodina“, teď myslím tu politickou, se bála, že kdyby Jelcin ve Švýcarsku zemřel, byl by z toho akorát velký skandál, a od tohoto nápadu upustila. Mezitím se kolem mě začali motat nějací lidé a snažili se mě přesvědčit, abych se vrátil do služby. Já už jsem tam nechtěl jít a říkal jsem jim: „Nechte mě být, znám všechna pravidla hry, ale nechci se vrátit. Můžeme spolupracovat, protože je mi jedno, komu zprostředkuju léčbu“.
To je ale neuspokojilo, vznikl konflikt a já si uvědomil, že je to můj kostlivec ve skříni a že jsem vydíratelný, protože nic jako bývalý špion neexistuje.
Tehdy přijali zákon o zpravodajských službách a ani bývalí špioni KGB nemohli mluvit o tom, že byli špiony KGB. Ale našel jsem si anekdotický způsob: požádal jsem je o svůj diplom z Akademie KGB. Podle zákona o vzdělávání mi ho byli povinni dát, když jsem podal výpověď.
Ale z nějakého důvodu tenkrát zahraniční rozvědka vystrčila růžky a začala mě různě šikanovat. Podal jsem žalobu k moskevskému městskému soudu, v médiích se k tomu objevily všelijaké titulky typu: „Štirlic požaduje svůj diplom“, Petr Tolstoj o mně natočil reportáž. Ale nejdůležitější ze všeho bylo, že se to všechno dostalo na veřejnost a oni mě nemohli zavřít.
A i když v roce 2000 vydal Moskevský městský soud rozhodnutí, kterým mi odmítl vydat diplom, bylo to stokrát lepší než ten diplom, protože na pěti stránkách soudkyně Emyševová napsala celý můj čekistický životopis. A tím celá věc skončila. Ale problém byl v tom, že v roce 2000 přišel Putin a s ním všichni čekisti. Kdyby tam nebyli, bylo by možné udělat v Rusku kariéru, ale takhle jsem musel utíkat. Vzpomněl jsem si, jak se mnou mluvil, v roce 2000 jsem už věděl, co je zač.
A nebojíte se tak otevřeně mluvit o Putinovi? Sám jste zmínil Skripala.
Moc se nebojím, protože jsem přece jenom malá ryba. Sergej Pugačov mluví o Putinovi desetkrát víc než já. S Putinem jsem se setkal jen párkrát, většinou anekdotickým způsobem. Jednou to bylo mimochodem přímo v Drážďanech, v roce 1986: tehdy jsem byl na služební cestě jako tajný agent. Přijel jsem na čtrnáct dní na Drážďanskou univerzitu s identitou belgického studenta.
A ten blbeček mě na jedné akci poznal a začal se mnou mluvit rusky. Vytřeštil jsem oči a odpověděl mu německy: „Nerozumím.“ A pak jsem ho ještě potkal v Leningradě v roce 1990 nebo 1991. Pierre Boulez byl na turné a já ho doprovázel na recepci na leningradské radnici.
Putin se mi vyhýbal. Podle mě si vzpomněl na tu drážďanskou epizodu, protože pak dostal pořádně vynadáno. Napsal jsem totiž do svého referátu, že mě ten člověk málem propálil. Sám jsem k němu přistoupil a řekl mu: „To je v pořádku, tady můžete mluvit rusky“. Řekl jsem mu, že se chystám odjet do Francie. A on zůstával v Petrohradě na radnici a myslel si, že tak to bude navždy.
Ale přesto vás nakonec porazil. Možná je to vyvrhel, ale je to mocný muž, kterého zná a bojí se ho celá planeta. A vy žijete ve vyhnanství.
V tomto ohledu určitě ano. Ale já jsem s ním v tomhle nikdy nesoupeřil. Pro mě byl Putinem roku 1980 a stále jím je. A může zastávat jakýkoli post, on neudělal kariéru v tajné službě, zatímco já ano. Na druhou stranu špion-ilegál je člověk, který nepatří sám sobě, může být kdykoli odvolán.
Dnes žiji v zemi, kterou miluji, mluvím jazykem, který miluji, a ve Francii mi vyšly čtyři populární knihy. Jako frankofil a frankofonní člověk jsem se v životě našel. I jako bývalý ilegální špion.
Rozhovor vedla Farida Kurbangalejeva / Republic.ru
Přeložila Lucie Sulovská (pokud se vám její práce líbí, můžete ji poslat malý příspěvek na kávu)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme