Jak rozdělit názorové tábory ohledně povinného placení koncesionářských poplatků?
První skupina: ČT je instituce s velkým a pozitivním vlivem na společnost (propaguje ty hodnoty, kterým věříme, že jsou správně). Proto je jí správné přidat.
Druhá skupina: ČT má vliv a prosazuje ho k propagaci hodnot a světonázorů, které jsou nesprávné a proto se nám nelíbí.
Třetí skupina: ČT je především moloch polykající peníze. Obsah, který by na něco tady v té zemi mohl mít vůbec nějaký politický vliv (ať už pozitivní nebo negativní) tvoří jen malý zlomek z toho, co celkově produkuje. Drtivá většina takzvané televizní zábavy, která je produkována z rozpočtu ČT, je přímou konkurencí komerčním produktům nebo produkci na youtube, kde to lidi umí dělat za svoje peníze a líp. Včetně dokumentů a pořadů o naprosto menšinových tématech, o kterých se dříve říkalo, že by se komerčně neuživily – tím jak klesly náklady na vstup a zároveň je díky internetu k dispozici daleko větší divácký trh.
Co jsem měl možnost vidět, tak třetí pozice je docela dobře argumentačně podložená. Tvorba ČT a většina peněz co tam jde je spotřebováno na kriminálky, taneční a pěvecké soutěže, pořady o vaření, přenosy sportovních utkání a nějakou tu vánoční pohádku každý rok (za posledních X let se moc nepovedla ani jedna).
Oproti tomu argumenty lidí z prvního tábora se vyznačují často obrovskými mezerami, kdy předpokládají něco, co vůbec není samozřejmé. Je ten vliv ČT na společnost nějak kvantifikovatelný? Je skutečně pozitivní? Nemůže to být třeba tak, že i když se ČT snaží něco pozitivního zpropagovat, udělá to tak nešikovně, že proti tomu vznikne odpor? A musí být součástí toho balíku „pozitivní působení na společnost“ skutečně všechno, co se na ČT vysílá teď?
Je tam zvláštní myšlenkový zkrat. Například představa, že ČT prostě přitáhne diváky tím, že odvysílá přenos z Olympiády nebo tančící celebrity a ti samí lidé, co si tu televizi zapnuli kvůli tomu, tam zůstanou i na zprávy nebo publicistiku kde se na ně pozitivně zapůsobí. Tak to možná bylo někdy v minulém století. Když ve třicátých a čtyřicátých letech šli lidi do kina na nějakou komedii, tak byl před tím samotným filmem týdeník, ve kterém jim šlo nalít do hlav nějakou tu propagandu a Goebbles měl přesně spočtené a vyzkoušené, jak to má být dlouhé a jaký má být poměr té zábavné a popagandistické části. Nebo byly doby, kdy si lidi zapínali televizi jako kulisu k večeři a domácím pracím. A pak mohli něco z obsahu nasát takhle mimovolně.
To je všechno minulost. Dneska lidi můžou vidět co chtějí a kdy chtějí. Ta představa, že když si pustím nějaký díl ze seriálu Případy prvního oddělení, tak k tomu zkonzumuju i nějakou tu publicistiku co předchází nebo následuje – protože dřív tak vysílání fungovalo a bylo hodně lidí, co televizi zapnuli na zprávy i když chtěli vidět hlavně ten pořad co poběží až po zprávách – to je pro mě už něco naprosto mimozemského. Ten obsah není dneska vůbec problém rozdělit, platit tvůrcům za všechno zvlášť a vidět ho tehdy, kdy na to člověk má chuť.
Televize a televizní poplatky jsou anachronismus a čím dřív to pochopíme, tím líp.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
