„Zdá se, že se blížíme situaci, kdy nikdo není zodpovědný za to, co udělal, ale my všichni budeme zodpovědní za to, co udělal někdo jiný.“ Autorem výroku je Thomas Sowell (90), americký ekonom a sociální teoretik. Narodil se v rodině služebné – samoživitelky na hlubokém jihu v době hluboké segregace a vyrůstal v 50. létech v Harlemu. Oproti profesionálnímu černochovi Baracku Obamovi, který vyrůstal v dobře zabezpečené středostavovské bílé rodině své matky, se tak může pochlubit až archetypálním černošským životním příběhem.
Ten příběh mimochodem nemusel skončit dobře. Sowell v sedmnácti letech odešel ze střední školy, aby vydělával jako poslíček nebo dělník. Sloužil pak v námořní pěchotě za války v Koreji. Teprve poté si dodělal po večerech vzdělání a s vynikajícími výsledky byl doporučen jako stipendista na Harvard. Pokračoval pak University of Chicago, Columbia University nebo na Stanford. V 50. létech marxista (dodnes se chlubí, že je jeden z mála, kdo přečetl opravdu celý Kapitál), stal se postupně jedním z významných zastánců volného trhu v americké veřejné debatě. Prý mu to došlo, když v roce 1960 zjistil, že stanovení minimální mzdy pro dělníky v cukrovarnickém průmyslu v Porto Ricu vedlo k jedinému – větší nezaměstnanosti.
Marxista, který prozřel
Thomas Sowell býval v mládí marxistou. Jeho první odbornou publikací bylo sympatizující zkoumání marxistické myšlenky versus marxistické praxe. Okolo roku 1960 však tyto teorie zásadně odmítl, když se při svém bádání ujistil, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost a při svých pozorováních dokonce nabyl přesvědčení, že minimální mzda v konečném důsledku způsobuje vyšší míru chudoby. Jeho stěžejním důvodem, proč už jako mladý zvrácené myšlenky komunismu opustil, bylo násilí, které bytostně nesnášel: „Pro násilí v politice neexistuje žádná omluva, natož oprávnění.“
Vážné problémy měl od poloviny šedesátých let, kdy jako Afroameričan nepřijal rasovou tezi občanských práv. Tehdejší hnutí za občanská práva označil za „chuligány“ s „vážnými akademickými problémy (kteří byli na univerzitu) přijati za nižších akademických standardů“. Nebál se je označit za rasisty. Tím se zcela vymykal většině černých intelektuálů té doby. Nebyl samozřejmě jediným černým intelektuálem, který se s rasovými teoriemi Hnutí za občanská práva neztotožnil. Jeho význam spočíval ve vybraném slovníku a způsobech argumentace. Nikdy se nesnížil k osobním útokům, trpělivě argumentoval čísly a jinými fakty a hodnocení ponechával téměř vždy na posluchači. To zejména příslušníky jeho rasy vedlo ke snaze k argumentačním faulům, kterým se však uměl hbitě vyhýbat. Ke konci šedesátých let tak můžeme v případě Thomase Sowella již hovořit o sociálním konzervativci.
Sowell v širší známost vzešel v roce 1987 po svém svědectví ve prospěch Reaganova nominanta Roberta Borka na post soudce Nejvyššího soudu USA. Sowell ve svém svědectví uvedl, že Bork je „nejkvalifikovanějším kandidátem této generace“. Bork však tehdejším Senátem Kongresu neprošel, mj. pro odmítavé stanovisko šéfa justičního výboru Josepha Bidena. Jde v případě soudce Borka o vskutku zajímavý příběh, který si (ale později) zaslouží zvláštní vyprávění.
Sowell je označován za černého konzervativce, což on sám nepřipouští. Je neúnavným propagátorem volného trhu, kritikem vládních inflačních opatření a psotník ho chytá pokaždé, když někdo chválí marxismus. „Marxismu jsem se věnoval dost dlouho na to, abych mohl říci, že jde v první řadě o nebezpečnou politiku. Všechno to úsilí napravit a zdokonalit svět přineslo vždy jen mrtvé a chodobu…“
Drogy a zbraně
Z důležitých politických pozic můžeme též zmínit jeho podporu dekriminalizaci všech drog („…nemohou přijmout skutečnost, že nejsou Bůh, že nemají ani právo, ani kompetence řídit životy jiných lidí …“). V tomto ohledu se Sowell jistě plete, neboť za sníženou produkcí drog v USA stojí právě státní restrikce (srovná-li se jejich míra konzumace v sedmdesátých letech s dnešní oblibou).
Jeho z části libertariánský životní postoj dokládá také kniha „Knowledge and Decisions“ (1980), kde se zabývá mj. škodlivostí cenové regulace (nájemného, minimální mzdy, zákonem usměrněné ceny, subvence, apod.). Regulace považuje za „zásah do implicitní komunikace mezi spotřebitelem a výrobcem, která je nezbytná k optimalizaci možností každého z nich“.
Ke konci této knihy se zabývá „neochvějnou vírou odborníků ve své intelektuálně formulované racionální řešení“, když poukazuje na několik vážných případů „správních rozhodnutí“ federálních agentur, které ve skutečnosti rozhodovaly o důležitých politických otázkách. Upozorňuje na to, že tyto správní úřady jsou izolovány od jakýchkoli důsledků svých rozhodnutí, protože jejich úředníci nejsou nikým voleni. Taková intelektuální rozhodnutí velmi často vytvářejí nezamýšlené důsledky. Řešením je podle něj důsledná decentralizace a současně odpovědnost volených zástupců za práci správních úřadů. (Politici se schovávají za „odborná rozhodnutí“ úředníků neboť sami se rozhodovat bojí.)
Následek intelektuálního rozhodování nevolených úředníků je vytvoření hlubší propasti mezi lidmi, kteří rozhodují, a těmi, kteří pociťují důsledky těchto rozhodnutí, uzavírá Sowell.
Nutno při promýšlení myšlenek Sowella připomenout, že jde o 30 – 40 let staré úvahy, které právě svou aktuálností dokládají, že řešíme v podstatě stále a tytéž problémy. To se mi zdá na díle Thomase Sowella to vůbec nejvýznamnější.
Co se týče kontroly zbraní, i v tom má Sowell jasno: Kontrola a omezení zbraní „nezachraňuje životy, ale stojí životy“. Podotýká, že mnozí lidé vycházejí z předpokladu, že pokud by nikdo neměl zbraně, bylo by méně ozbrojených loupeží a méně zastřelených lidí. Jenže, není nic jednoduššího než odzbrojit mírumilovné lidi, kteří dodržují zákony a není nic těžšího než odzbrojit lidi, kteří drží zbraň nelegálně.
Rasismus a pozitivní diskriminace
Nepřehlédnutelné Sowellovy teze se týkají také „systémového rasismu“. Má za to, že za použití běžných vědeckých nástrojů nelze ověřit jeho existenci. V tom případě se podle něho jedná o propagandu. Sowell však tuto propagandu přirovnává ke způsobům Josepha Goebbelse. (Lež je nutné opakovat dostatečně dlouho a dostatečně hlasitě, dokud v ni lidé neuvěří.)
Co se týče mentálních schopností různých ras, Sowell má za to, že existují, že jde o změřitelný fakt, ale současně podotýká, že tato diferenciace existuje uvnitř všech ras. Rozdíly v inteligenčním kvocientu existují zejména u těch etnik, které podle Sowella absorbovaly v nedávné době větší množství přistěhovalců. O tolik vzývané diverzitě říká: „Neexistuje snad tvrzení, pro které není ani špetky evidence, než je názor, že diverzita obohacuje. Zkušenosti z celého světa, od Filipín přes Irák po Jugoslávii ukazují opak…“.
Sowell důrazně odmítá pozitivní diskriminaci Afroameričanů. Tvrdí, že „pokud vytvoříte agenturu (Komise pro rovné pracovní příležitosti v USA), která má hledat diskriminaci, pak musí bojovat proti diskriminaci, aby ospravedlnila svou existenci“. A pokud stávající definice rasismu nestačí, musíte definici neustále rozšiřovat, pokud chcete ospravedlnit existenci této agentury.
Sowell však kritizuje celý americký vzdělávací systém, když říká, že indoktrinace nahradila řádné vzdělávání, učitelské odbory ekonomicky parazitují na školách a mnoho škol se stalo monopolem na vzdělávací byrokracii. Proto se mu zdá, že řešením jsou tzv. charterové školy.
Charterové školy – únik z pasti státního vzdělávání
Těm se věnuje jeho poslední kniha „Charter Schools and their Enemies“ vydaná loni k jeho devadesátým narozeninám. Charter schools je typ americké školy, která je sice školou pobírající dotace z veřejných zdrojů, ale funguje nezávisle na státním školském systému. Nejde tedy o soukromou školu, která přijme studenta podle svého uvážení a nejedná se také o veřejnou školu, která podléhá „státním osnovám“. Jde tedy o poloautonomní veřejné školy, které neúčtují školné a obvykle fungují jako neziskové organizace. Nejvíce takových škol je v Kalifornii, Arizoně a Michiganu. V současné době funguje po celých Spojených státech na 7.000 takových zařízení a studuje zde cca 3 milióny studentů.
Pohled na tento druh vzdělávání je různý, někteří tvrdí, že charterové školy jsou jakousi levnější verzí kvalitnější soukromé školy a dražší verzí špatné veřejné školy. Srovnávání těchto druhů škol je však problematické a jde tedy o úkol výhradně pro vědce.
Thomas Sowell ve své knize, prostřednictvím srovnávání výsledků vzdělávání na jednotlivých typech škol ukazuje, že charterové školy se zdají být tím nejlepším řešením. Začíná ilustrativním případem porovnání veřejných škol mezi Texasem a Iowou.
Pokud byste hodnotili jednoduše skóre podle standardizovaných testů, dospěli byste k závěru, že Iowa má mnohem lepší veřejné školy než Texas. Ale je tu problém. Bělošští studenti v Texasu mají lepší výsledky, než bílí studenti v Iowě, oproti tomu hispánští studenti v Texasu překonávají hispánské studenty v Iowě a černošští studenti v Texasu naopak překonávají černošské studenty v Iowě. Ale Iowa je bělošský stát a Texas není bělošský stát.
Zdroj rozdílů ve výsledcích standardizovaných testů pro bílé, černé a hispánské studenty je samozřejmě předmětem určité složité diskuse, ale tyto rozdíly jsou dlouhodobě dané. Existuje však jedna výjimka, a tou jsou charterové školy. Přestože tam převládají černí a hispánští studenti, tyto rasové rozdíly jsou ve výsledcích zásadně nižší a mnohde jsou dokonce smazány. Veřejné školy se těmito výsledky pyšnit nemohou, a co víc, všechny charterové školy dosáhly lepších výsledků, než veřejné školy.
Thomas Sowell byl dlouholetým profesorem na University of California a vedoucím pracovníkem na Hoover Institution při Stanford University, kde působí dosud.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!