Původně jsem se domníval, že jde ze strany levice jen o mírnění protiislámských nálad, když zlehčovala podíl muslimů na světovém terorismu. Teď, když trestají ty, kteří vyjadřují otevřený odpor vůči vraždění nevinných, je jasné, že jde vlastně o prozaické politické spojenectví.
Novodobou vlnu tzv. islámského romantismu v USA datujeme říjnem 2011, kdy prezident Barack Obama nařídil všem federálním agenturám a ozbrojeným složkám odstranit ze všech svých písemností, výcvikových manuálů a jiných oficiálních dokumentů, jakékoliv zmínky o džihádu a islámu vůbec. Touto politickou převýchovou Barack Obama sledoval snahu vymýtit ze společnosti celkem zažitou asociaci „terorismus = islám“. (Nebo naopak?). Náhled na politickou linii islámu očima Baracka Obamy, byl, jak vidno, předzvěstí vzniku nového politického panelu pod současným názvem „islamofobie“.
Co to je islamofobie…
Islamofobie je vlastně nedůvodná nenávist k islámu, vyplývající jednak z neznalosti výhod a předností této pro nás stále cizokrajné ideologie a jednak opravňuje trestat všechny ty, kteří islám po zralé úvaze nepřijímají a mají jeho rostoucí vliv za nebezpečný. Součástí boje proti islamofobii je pochopitelně i bagatelizace „národně-osvobozeneckého hnutí“ muslimů, který dnes (výhradně pejorativně) označujeme jako džihád.
Při této příležitosti můžeme zmínit tehdejšího ministra zahraničí knížete Karla Schwarzenberga, když hovořil o tom, že z egyptského Muslimského bratrstva obavy vůbec nemá a označil je dokonce demokratickým hnutím.
(Kníže Schwarzenberg politicky samozřejmě nepatří do skupiny progresivistů, nicméně i jeho tehdejší postoj nám názorně dokumentuje, jak může být nebezpečná romantizace islámu.)
Islám – na rozdíl od křesťanských církví – nemá svou čitelnou hierarchii, nemá ani své jednotné vedení, a tak ani nemá svého „papeže“, který by se za skutky svých souvěrců mohl náležitě omluvit. Z vyjádření islámských autorit, ať už jedná o sunnitskou nebo šíitskou větev, však vůbec nevyplývá, že by teroristické akce muslimů přehledně, tedy vždy a jednoznačně odsuzovali.
Něco jako islámský reformismus nebo vývoj, který křesťanství nepřetržitě doprovází od jeho vzniku, či přijímání prvků demokracie v zemích, kde islám převládá, nebo snad posun ve vnímání svobod, to v islámu žel postřehnout nemůžeme. Mnozí si efekt z konfrontace islámu a Západu vysvětlují jako pozvolný obrodný proces (obrušují se ostré hrany). Ve skutečnosti jde jen o dílčí kulturní vliv, který je muslimskými autoritami navíc považován minimálně za škodlivý. Co se týče intelektuálního reformismu islámu, zde jde také jen o zdánlivý posun, reflektující prakticky pouze vědeckotechnický pokrok (používají internet). Opravdově můžeme naopak tvrdit, že jedinou skutečnou reakcí islámu na světový kulturní vliv Západu je islámský fundamentalismus. Jde tedy o muslimskou obranu, která má vliv Západu omezit.
Rozdíly a podobnosti
Džihád v obecném povědomí muslimů znamená jejich povinnost usilovat o rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě. Podobně agresivně vnímanou aktivitu můžeme u křesťanů spatřit u několika náboženských organizací, které však mají nejčastěji charakter náboženské sekty. (Islámský stát s malým či velkým počátečním písmenem však není sekta.)
Muslimský džihád a šíření křesťanství (misionářství) však musíme důrazně odlišit především jejich praktickými projevy. Křesťanské misie přinesly zejména v koloniální éře místním obyvatelům vzdělání, technický a medicínský pokrok a třeba do té doby neznámé hygienické návyky. Za následek křesťanských misií v postkoloniální éře můžeme také považovat třeba vysokoškolské studium statisíců muslimů, kteří se pak vrátili domů, aby intelektuálně pozvedli své zaostalé domoviny.
Současný muslimský džihád je však nedílnou součástí všeobecného islámského fundamentalismu (svaté války proti nevěřícím). Džihád na území jinověrců (Dár al-harb = dům války) je muslimy považován bojem na cizím území – jde tedy o systematickou záškodnickou činnost ve snaze obrátit oči jinověrců k jedinému a správnému bohu.
Džihád na vlastním území (Dár al-islam = Dům islámu nebo Dár al-ahd = území dohody), resp. všude tam, kde je islám doma nebo alespoň tolerován, se pak muslimové soustřeďují řekněme pouze na „misijní práci“, tedy na pevnější kulturní zakotvení.
Většina v Evropě žijících muslimů považuje evropské území za „území dohody“. To však pochopitelně neplatí univerzálně pro všechny muslimy. Menší část muslimů, která do Evropy přišla před poslední „migrační krizí“ přijala západní společenskou doktrínu. Ta větší část se však, jak se říká, zatím na Západě ideologicky hledá a víceméně zneužívá pohostinnosti nového domova. Při své vysoké koncentraci je podle mnoha sociologů nemožné, aby dosáhli společenské úrovně již asimilovaných muslimů. Nepracují, shlukují se a je jim tím umožněno setrvávat na svých původních společenských pozicích. Žijí v kulturně naprosto odlišné zemi, zdá se jim, že mnoho zapovězených aktivit je zde překvapivě povoleno, neznají historické souvislosti života na Západě, dostávají peníze za nic a plánují tak maximálně na měsíc dopředu. Jsou tedy ideálním semeništěm teroristických aktivit. A proto lze i v nadcházejících desetiletích očekávat další a další teroristické útoky.
Ach ty duševní poruchy…
Muslimská migrace na Západ má své politické příznivce. Na jedné straně politiky, kteří se křesťanství zpronevěřili a náhradou za to hledají nové výzvy, a na druhé straně progresivistické levicové formace, které se v ne-řádu cítí, jak se říká, jako ryby ve vodě. (To je primární důvod, proč k demokracii připojují přívlastek „liberální“. Liberální jejich slovníkem totiž znamená především „jiná“, čímž ospravedlní úplně cokoliv nového a netradičního.)
Tato pro světové liberály synchronicita v nápadné kamufláži původu džihádu, se nám tragicky vyjevuje i v těchto dnech, kdy jakýsi mladý muslim zastřelí v Coloradu deset lidí.
Poctivě drezurované hlasy médií nabádají k omezení zbraní, twitterové pophvězdy tvrdí cosi o bílém střelci a když vyjde najevo, že pachatelem střelby není tak úplně běloch, nýbrž především muslim, své tweety mažou, aby nakonec tatáž média hovořila o imigrantské frustraci a nakonec i o psychické poruše.
Tento opakovaný a už i morbidní „vtip“ s duševní poruchou pachatele, přestává být vtipem, ledaže by šlo o stokrát vyřčenou lež, která se má stát nakonec pravdou. Politicky motivované muslimské útoky (ve jménu jejich víry) jsou dávno permanentní součástí naší doby a neexistují racionální důvody se domnívat, proč by měly v brzké době přestat. A proto nepřestanou.
Společně s popíráním spojení džihádu, islámu a terorismu, se nám v americké revoluční kultuře zjevují formace jako Black Lives Matter a Antifa. Namísto, aby byly jejich politické způsoby jednoznačně kriminalizovány, zažívají ze strany liberální vlády naopak amplitudní záři reflektorů obdivu a naslouchání: Administrativa Josepha Bidena s nimi jedná, diskutuje a přihlíží k jejich radám, jak řešit společenské problémy.
X a Y
Z toho vyplývá, že bychom si měli uvědomit existenci politického grafu, který je tvořen několika křivkami.
Na ose X se nám linou dvě samostatné křivky: Islámu a terorismu. Na ose Y jde o křivky „násilí a rabování“ a „sociální inženýrství“.
Všechny křivky současného politického extrémismu tvoří v nápadně častých průsečících skupinu pomazaných usurpátorů, kteří hledají vykoupení především v krveprolití. Tito lidé nám totiž jedním hlasem tvrdí, že:
– džihád nemá s islámem co dělat, přestože džihád je svatým právem muslimů
a současně
– rabování, násilí a zabíjení není zlo, nýbrž legitimní forma občanského aktivismu, přičemž je nutné za násilí trestat především policisty.
Chtělo by se říci, že v dnešní době snad ani není možné názorněji vyjevit zlo, než právě lží o původu zla, a ty, co tvrdí něco jiného, pak za označení zla trestat.
Srovnáme-li si progresivní levici a džihádisty (ve všech formách projevů), musíme si přiznat, že jde o cílenou a systematickou spolupráci dvou skupin, kterým ideové rozdíly vůbec nevadí. Odpověď na otázku, proč oběma skupinám ideové rozdíly nevadí, se nabízí: Protože neexistují.
Společného toho mají víc. Předně jde o samotné násilí, jako formu vedoucí k prosazení politického cíle. U muslimů jde o násilí prezentované jako nárok na to být kulturně odlišný (třeba ve formě džihádu), u progresivistů jde o násilí ve formě státního donucení prostřednictvím patřičně neodůvodněného zákazu, či příkazu (příkaz být tolerantní, zákaz být nenávistný).
Svoboda rozhodování
Povšimněte si prosím, že je to právě tolik nenáviděná Katolická církev, která je předmětem daleko nejsilnějších útoků (zejména v Evropě). Ona sama, se všemi svými problémy (a že jich má), je totiž tou skutečně poslední hrází k přechodu k dokonalé liberální společnosti, která umožní měnit pravdy každý den. Je tomu proto, že katolická nauka vydává člověka napospas vlastnímu svobodnému rozhodnutí a uděluje mu také plný rozsah odpovědnosti za své činy. (To je stručnou odpovědí na otázku, proč zlo Bůh vůbec připustí.)
Pravým opakem svobody rozhodnutí a nesení odpovědnosti za své chování je islámská nauka, která svému vyznavači vše předepisuje a svoboda rozhodnutí je tu zúžena maximálně na barvu modlitebního koberečku. Nic víc si muslim ve své víře nerozhodne sám – vše je dané a pochybování je nepřípustné. Naprosto stejně postupují progresivisté, když chtějí zakázat nenávist a přikázat toleranci.
Toto pro mne jasně prokázané spojení lze označit za levicový džihád. Jde ve jménu liberální demokracie o pokus zaplevelit vše, oč se člověk dnes může opřít: o rodinu a její nezávislost a o sekulární stát, který ochrání naše svobody. Rodina je relativizována na intimní soužití kdekoho s kýmkoliv (nebo dokonce s čímkoliv) a stát se pokouší zakazovat nenávidět zlo a ještě k tomu zlo přikazuje tolerovat. Všichni tito politici se tím stali spoluautory muslimského džihádu (a proto jde o levicový džihád).
Jedinou nezodpovězenou otázkou je, kdo koho pro své cíle zneužívá. Zda džihádisté progresivisty nebo progresivisté džihádisty… Ale třeba o žádné zneužívání vůbec nejde.
Na obrázku vidíme účastníky shromáždění na podporu Josepha Bidena v Islámském vzdělávacím centru Ezan v Des Moines v Iowě loňského 3. února.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!