Evropou otřásá série útoků na díla významných malířů. Vandalismus pod rouškou ekologického aktivismu svědčí nejen o neúctě pachatelů k veřejnému majetku a evropské kultuře, ale také o jejich pohrdání demokracií.
Ekologické hnutí se stále více radikalizuje. To, co začalo jako relativně neškodné protesty žáků a studentů, se nyní někdy zaměřuje na blokování dopravy a ani tento prostředek se některým aktivistům nezdá dostatečně radikální.
Účel světí prostředky
Po několika měsících blokování dopravy zvolili někteří aktivisté novou strategii – útoky na slavné obrazy. V Londýně aktivisté „Just stop oil“ polili obraz Van Gogha rajčatovou polévkou, zatímco v Berlíně „Poslední generace“ hodila na Monetův obraz bramborovou kaši. Ve Vídni se obraz Gustava Klimta stal obětí aktivistů, kteří na něj stříkali barvu. Pachatelé se pak lepili na stěny nebo podlahy a skandovali hesla a slogany ekologického hnutí.
Protože muzea obrazy preventivně ukryla za sklo, nebyly zničeny, i když v některých případech došlo k jejich poškození. To však nezaručuje, že nebudou poškozeny – a nic to nemění na tom, že aktivisté přinejmenším tolerují možnost poškození tohoto jedinečného kulturního dědictví.
Logika je podobná jako v případě teroristických útoků – čím více šokujícího činu se dopustíte, tím větší pozornost vzbudíte.
Plátno jako projekční plocha
Útoky na umění nejsou vzácné, obrazoborectví je součástí téměř každého fundamentalistického hnutí. V evropských dějinách to známe například z byzantských dob, kdy se ikonoklasté (ničitelé ikon) a ikonodulové (uctívači ikon) přeli o to, zda ikony představují modloslužbu, a tedy kacířství, a měly by být zničeny, nebo naopak představují užitečný způsob šíření křesťanské víry i mezi nižšími, méně vzdělanými vrstvami.
Výklad ikonoklastů později převzala reformace, zejména kalvinisté.
Podobná kontroverze se týká i současného islámu; mezi nejznámější případy z nedávné minulosti patří zničení buddhistických soch v Afghánistánu hnutím Taliban v roce 2001 nebo zničení části ruin starověkého města Palmýra v Sýrii Islámským státem v roce 2015.
Ale i sekulární extremisté často útočí na umění jako na symbol jiné víry. Odhaduje se, že během bolševické revoluce bylo v Rusku zničeno na sto milionů ikon. Nacisté útočili na umění, které nazývali „entartete Kunst“, tedy umění, které považovali za degenerované.
Ale zatímco nacisté, komunisté nebo náboženští radikálové útočí na umění právě kvůli tomu, co představuje, ekoaktivistům je to jedno. Plátno je pro ně jen projekční plochou, kterou používají k inscenování sebe a svého programu.
To už není demokracie, to je terorismus
I dnešní aktivisté pohrdají demokracií a dali německému parlamentu ultimátum. Vyhrožují, že budou stupňovat své nezákonné akce a hrozí „maximálním porušením veřejného pořádku“, pokud se nepodřídí jejich požadavkům.
Německý ministr spravedlnosti Marco Buschmann (FDP) takové jednání kritizoval: „Žijeme v demokratickém právním státě a v demokratickém právním státě se neprosazují požadavky proti zákonu a proti právu. A v demokracii se ani nesnažíte vydírat vlády nebo parlamenty tím, že řeknete, že budeme pokračovat v páchání zločinů, pokud neuděláte, co vám řekneme.“
Je zcela pochopitelné a legitimní, že občané jsou nespokojeni s výkonem vlády a požadují nápravu. Někteří by rádi viděli vyšší daně, jiní nižší, někteří se domnívají, že je třeba více investovat do obrany, zatímco jiní to naopak považují za zbytečné plýtvání veřejnými prostředky a raději by viděli investice do infrastruktury nebo zdravotní péče či více sociálních výdajů.
Totéž platí i pro jiné, méně technokratické otázky. Jak regulovat manželství, partnerství, potraty a vzdělávání? O všech těchto tématech lze legitimně diskutovat a je nakonec úkolem politiků, aby společenský konsensus převedli do reality.
To nakonec vždy zanechá část veřejnosti nespokojenou, a tato nespokojenost je – bez ohledu na to, zda jsou samotné požadavky rozumné a správné – legitimní. Rozhodně není legitimní vydírat Parlament pácháním trestné činnosti a dáváním ultimát. To není politická práce, to je terorismus.
Mohla by Velká Británie, Německo, Rakousko nebo jiná země udělat v boji proti změně klimatu více? Zcela jistě ano. Stálo by to však peníze, které by pak chyběly jinde. A je na voličích, aby rozhodli, kterým výdajům dají přednost. A dělají to docela pravidelně, u volebních uren.
Prohra ve volbách nemusí znamenat kapitulaci a to, že vlastní názor není většinový, neznamená, že aktivisté nechtějí nebo nemohou přesvědčit veřejnost o svých řešeních.
Občané v demokratickém státě však nakonec musí respektovat výsledek voleb a skutečnost, že každý poslanec hlasuje podle svého osobního vědomí a svědomí. A pokud mají pocit, že vláda nesplnila jejich očekávání, mají mnoho alternativ, včetně možnosti kandidovat sami.
„Poslední generace“ však nechce čekat tak dlouho. Mají přece Pravdu s velkým P, tak proč se obtěžovat s volbami, když je voliči nakonec možná nezvolí? Pokud demokracie nesplňuje jejich požadavky, chtějí je splnit bez demokracie…
Kde to končí…
Švýcarský publicista Frank A. Meyer přirovnává „poslední generaci“ ke generaci z roku 1968, která prosazovala „demokraticko-socialistickou společnost“. „Pozoruji to s odstupem a s odstupem docházím k závěru, že v obou případech došlo k porušení zákona. Osmašedesátníci nenechali profesory na přednáškách mluvit, dokonce i slavného, legendárního Theodora Adorna provokovaly mladé ženy svými nahými ňadry. Někteří profesoři byli napadeni a vyvedeni z přednáškových sálů. […] V té době existovala také teorie násilí proti věcem. „Násilí proti věcem je dobré, je dovoleno.“ Víme, kde to skončilo: u RAF [Rote Armee Fraktion], teroristické organizace v západním Německu, která si vyžádala mnoho mrtvých.“
„Dnes máme pejorativní slovo ‚aktivisté‘, ať už to znamená cokoli. Aktivisté brání mladé ženě promluvit na Humboldtově univerzitě, protože říká věci, které se nehodí k normální revoltě mládeže,“ popisuje Meyer devalvaci pojmu, za který se dnes může schovat cokoli.
Podle publicisty je groteskní už samotný název „Poslední generace“. „Víc ubohé už to být nemůže,“ říká. „Celá věc má také směšný aspekt. Jistě víte, že Raymond Aron, velký francouzský myslitel, protivník a přítel Jeana-Paula Sartra, označil tyto osmašedesátníky za karneval. A když se na to podíváte, je to nakonec směšné pískoviště pro mladé. Ale když získá určitou moc, například moc porušovat zákony, je to velmi vážné.“
…smrtí
Je takové přísné hodnocení aktivistů přehnané? Daniel Gräber, redaktor časopisu o politické kultuře Cicero, nás nabádá, abychom si položili otázku, zda bychom v případě jiných požadavků mnohem častěji nehovořili o nebezpečných extremistech: „Představte si, že by to nebyli klimatičtí aktivisté, kteří protestují za to, aby klimatická koalice rychleji a rozhodněji prosadila svůj vládní program, ale aktivisté bojující proti migrantům, kteří vycházejí do ulic, aby donutili vládu kontrolovat hranice. Měl by Haldenwang (šéf národní zpravodajské služby) stejnou radost z toho, že se mladí lidé konečně zajímají o politiku?“
Jenže chování aktivistů nezůstává bez následků. Nejenže blokují cestu do práce stovkám obyčejných zaměstnanců, ale svým jednáním také vážně ohrožují veřejnou bezpečnost. Přestože tvrdí, že neblokují sanitky ani hasiče, způsobují dopravní zácpy, v nichž vozidla často uvíznou.
To se stalo osudným i cyklistovi v Berlíně, který zůstal po nehodě uvězněn pod míchačkou na beton. Na místo sice dorazila sanitka, ale protože se speciální vozidlo hasičů zdrželo osm minut kvůli blokádě „poslední generace“, nebylo možné míchačku zvednout.
Bez speciálního vozidla tak museli přítomní hasiči sáhnout po nouzovém řešení a „zvednout“ míchačku ze zraněného, což záchranáři obvykle nedoporučují. Nebýt „aktivistů“, mohlo být vozidlo na místě minutu po příjezdu záchranářů a vyprostit 44letou zraněnou ženu.
Samozřejmě nelze s konečnou platností prokázat, že by cyklistka přežila, kdyby byla zachráněna dříve a šetrněji. Jisté však je, že blokáda nezvýšila její šance na přežití. Německá policie proto incident vyšetřuje pro neposkytnutí první pomoci a omezování osobní svobody a státní zastupitelství prověřuje, zda se nejedná o zabití z nedbalosti.
Smrt cyklisty je jen tragickým vyvrcholením celé řady problémů způsobených ekoradikály. Jen v Berlíně hasiči od léta zaznamenali 17 případů, kdy „aktivisté“ zpozdili zásah, ve 13 případech přijeli hasiči na místo požáru nebo nehody později kvůli zablokování. Ve dvou případech dokonce sanitky převážející pacienty do nemocnice uvízly v dopravních zácpách způsobených aktivisty.
Navzdory smrti cyklisty se „aktivisté“ nepovažují za viníky a naopak dokonce oznámili prodloužení blokád. „Musíme to udělat,“ zaznívá často z úst aktivistů, když vysvětlují své jednání.
Představují však falešné dilema. Prezentace „poslední generace“ se tváří, jako by existovaly jen dvě cesty – buď jejich, nebo nedělat nic.
Zelená absurdita
V jedné věci však mají pravdu. Ačkoli Německo investovalo do „zelených“ technologií závratné částky, výsledky jsou tristní.
Německo se pyšní tím, že jeho podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů patří k nejvyšším v Evropě. Například minulý týden činil více než 45 procent, zatímco ve Francii 25 procent, v Itálii 27 procent a na Slovensku 15 procent. Skutečnost je však mnohem střízlivější.
„Tato mapa odráží doktrínu státu, který energetickou revoluci financuje: není důležitý klimatický cíl (mapování bilance CO2), ale prostředky, které jsou zamýšleny jako cíl sám o sobě (mapování obnovitelných zdrojů),“ kritizuje energetická expertka Anna Veronika Wendlandová.
Ačkoli je podíl obnovitelných zdrojů energie v Německu neskromný, Německo je po Polsku zemí, která produkuje nejvíce emisí na kilowatthodinu elektřiny. Je na tom podobně jako Česká republika a Rumunsko a je dokonce za Slovenskem. Důvod je jednoduchý – většina ostatních zemí má výrazně vyšší podíl jaderné energie, zatímco Německo odstavuje poslední elektrárny.
Ve Francii připadá na jednu kilowatthodinu elektřiny v průměru 57 gramů CO2, zatímco v Německu je to šestkrát více – až 366 gramů.
Pokud by Německo i nadále provozovalo šest jaderných elektráren, z nichž tři odstaví k 31. prosinci 2021 a další tři plánuje odstavit v dubnu 2023, mohlo by snížit emise o 70 milionů tun CO2, tedy o desetinu národních emisí, nebo dokonce o třetinu emisí v energetice.
Kdyby měli klimatičtí aktivisté skutečný zájem o výsledky „vědy“, kterou se neustále ohánějí, jejich požadavky by byly jasné. Stačilo by postavit dobrých dvacet nových jaderných elektráren a německá elektroenergetika by byla klimaticky neutrální. Aktivisté však o takové řešení jaksi nemají zájem. Pak svrhněme kapitalismus.
Převzati z Deníku Postoj
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!