Jsem přesvědčený, že Trumpovo rozhodnutí nebránit Bidenovi v přístupu k důležitým informacím, čímž fakticky zahájil proces předání moci (ať už tomu sám říká jakkoli), přichází v poslední možnou chvíli. Nechce-li se ztrapnit přes únosnou mez a nechce-li nenávratně poškodit svůj politický odkaz, měl by v tom pokračovat. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že volby – jakkoli se nám při pohledu přes oceán jejich systém může jevit jako poněkud zvláštní – proběhly bez větších problémů a jednotlivá k tomu určená grémia potvrzují jejich regulérnost i dílčí a konečné výsledky. S naprostou pravděpodobností je hotovo.
Donald Trump je ale ještě na necelé dva měsíce úřadujícím prezidentem a koná naplno: mění vysoce postavené vládní úředníky (například ministra obrany Marka Espera, jehož nahradil stávající šéf Národního protiteroristického centra Chris Miller; na místo jeho náměstka Jamese Andersona pak jmenoval kontroverzními výroky proslulého generála Anthonyho Tatau) a omilostnil svého bezpečnostního exporadce Michaela Flynna. Zkrátka jako kdyby ho čekaly další čtyři roky vlády.
Proč to ten Trump jenom dělá? ptal se mě před pár dny kamarád, který se o politiku nikdy příliš nezajímal, ale jehož americké volební drama nakonec přece jen strhlo. Příčin lze najít hned několik. V první řadě může jít o „potrestání“ mužů, kteří nedrží prezidentovu politickou linii a kteří jej zklamali svou reakcí na výsledek voleb; za druhé může jít o pokus dostat do klíčových vládních funkcí a institucí své nejvěrnější lidi a doufat, že se v nich alespoň někteří, jsou-li dostatečně kompetentní a hodní respektu, udrží (což by mohl být právě případ Millera); za třetí může jít o snahu zkomplikovat Bidenovi nástup k moci tím, že bude muset věnovat více času personálním záležitostem (tj. zvažovat, ve kterých případech je nutné provést v krátké době další změny, aniž by tím ohrozil fungování ministerstev). Vyloučit nelze ani to, že Trump již nyní hledá možné spojence pro prezidentské volby v roce 2024, kdy by se mohl o prezidentský post ucházet znovu.
Půjde do toho znovu?
U této poslední možnosti se na chvilku zastavme, když už se jí věnují i některá (nejen) americká média. Předně je třeba říci, že americká ústava takový krok umožňuje. Podobným úvahám nahrává i skutečnost, že jej v letošním roce volilo, stejně jako Joea Bidena, více Američanů než dosavadního rekordmana v počtu získaných hlasů Baracka Obamu (v roce 2008 jich získal 69,5 milionu); taková voličská podpora je zcela mimořádná a Donald Trump si to dobře uvědomuje. Důležitou roli může hrát i touha po odplatě (byť v té době dvaaosmdesátiletý Biden pravděpodobně již kandidovat nebude) a po „vyřizování účtů“ s dnešními vítězi. Opomenout nelze ani skutečnost, že Republikánská strana stála v uplynulých letech takřka „jako jeden muž“ za svým šéfem a žádné masové „dezerce“ se nekonají ani dnes, výsledkům voleb navzdory, byť Trumpovu neochotu předat moc standardním způsobem více či méně otevřeně kritizovali někteří členové strany.
Proti Trumpově opětovné kandidatuře mluví především jeho věk. Jakkoli je vitálnější než Biden, bude mu v roce 2024 sedmdesát osm let (tak jako letos Bidenovi) a to může být, i kdyby byl fyzicky i mentálně zdráv, problém. Za druhé, volby v roce 2016 i ty letošní ukázaly, jak kontroverzním politikem Donald Trump je, a proto není jisté, zda by na něj republikáni chtěli znovu vsadit (jinou věcí je, zda by ho to dokázalo od kandidatury odradit; v roce 2016 šel taky do primárek proti vůli drtivé většiny vedení Republikánské strany a vyhrál).
S tím úzce souvisí otázka, kdo z republikánů projeví za čtyři roky touhu bojovat o Bílý dům – již dnes se skloňují jména Trumpova viceprezidenta Mikea Pence, charismatického floridského senátora Marka Rubia, který to již jednou neúspěšně zkusil, stejně jako bývalý guvernér Ohia John Kasich či texaský senátor Rafael Edward „Ted“ Cruz, o mnoha dalších, v Česku v podstatě neznámých, nemluvě. Současně je třeba připomenout i to, že Trumpa čeká několik soudních procesů (majetkových i politických), které nebudou jednoduché, a také vypořádání relativně vysokých dluhů, které nadělal. Život mimo Bílý dům bude zkrátka dost vyčerpávající.
Bidenovi muži
Vítěz voleb Joe Biden má zcela jiné problémy, což ovšem neznamená, že jsou malé. Největší těžkost představuje skutečnost, že přebírá silně rozdělenou, rozpolcenou zemi. Jakkoli bude Trumpovým příznivcům nabízet smíření a konsenzus, s čímž už ostatně začal, není pravděpodobné, že by jej velká část z nich vyslyšela. Kromě toho bude muset čelit silnému tlaku stranické levice, pro niž jsou on sám i jeho budoucí viceprezidentka Kamala Harrisová až příliš konformní představitelé neoblíbeného establishmentu. Nic snadného jej nečeká ani na poli zahraniční politiky; její trumpovskou podobu totiž ostře kritizoval a sliboval její výraznou proměnu. Jeho situace bude o to složitější, že se bude muset pravděpodobně potýkat s tvrdou republikánskou opoziční většinou v Senátu. Žádné snadné vládnutí jej tedy nečeká.
V současné době Joe Biden seznamuje novináře i veřejnost s prvními jmény, jež si hodlá přivést „do Bílého domu“ a jež budou spoluvytvářet americkou politiku. Nejsou to většinou, alespoň prozatím, příliš velká překvapení, přičemž musím říct, bohužel. Ponecháme-li stranou budoucího personálního šéfa Bílého domu, harvardského právníka Ronalda Klaina, jenž je Bidenovi dlouhá léta až dojemně věrný (což myslím jako pochvalu) a vedl už jeho viceprezidentský úřad, jedná se primárně o pět politiků – tři muže a dvě ženy. Pojďme se na ně tedy podívat podrobněji, protože nám mohou o nové administrativě leccos naznačit.
Ministrem zahraničních věcí se s vysokou pravděpodobností stane Anthony John Blinken (*1962), jenž působil za Baracka Obamy jako zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti (2013–2015) a jako náměstek ministra zahraničí (2015–2017), zkušený diplomat, ale též stoupenec americké intervence v Sýrii a rozhodný podporovatel protiasadovské opozice (o níž si mnoho z nás myslelo své už tehdy, natož dnes, aniž to z nás dělalo jakékoli sympatizanty Asada). Muž, který označil Trumpovo jednání s Čínou za „debakl“ a brexit za „naprostý nesmysl“. Zprvu tajná jednání izraelského premiéra Benjamina Netanjahua se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem a s dosluhujícím americkým ministrem zahraničí Mikem Pompeem z přelomu týdne, naznačují, že v jednom z neuralgických bodů světové politiky, na Blízkém východě, berou nadcházející změnu americké administrativy zatraceně vážně, a nejen tam. Víc o téhle schůzce psal na INFO.CZ kolega Erik Siegl…
Poradcem pro otázky národní bezpečnosti by se měl stát další demokrat obamovsko-bidenovského „střihu“ Jacob Jeremiah „Jake“ Sullivan (*1976), který v národně bezpečnostních otázkách radil Bidenovi již v jeho viceprezidentských časech a který byl hlavním zahraničněpolitickým poradcem Hillary Clintonové v době, kdy se ucházela o post hlavy státu. Kromě toho se jedná o jednoho z nejhlasitějších kritiků Trumpova rozhodnutí odstoupit od dohody s Ruskem o jaderných zbraních z 80. let minulého století (kterou Moskva podle všeho nedodržovala) a o jednoho z hlavních „architektů“ jaderné dohody s Íránem (Joint Plan of Action; JCPOA).
Dohledem nad americkými zpravodajci má být pověřena Avril Hainesová (*1969), obamovská „jestřábí“ právnička, jež byla v letech 2013–2015 zástupkyní ředitele CIA a v letech 2015–2017 zástupkyní poradce pro otázky národní bezpečnosti a jež, čistě pro zajímavost, vášnivě podporovala Trumpovu nominantku na post ředitelky CIA Ginu Haspelovou. Její nominace je ze všech, o kterých píšu, nejracionálnější a také nejméně kontroverzní – při určitém pohledu na svět, přirozeně.
Četná „pozdvižená obočí“ vzbuzuje nominace šestasedmdesátiletého Johna Kerryho (*1943), bývalého ministra zahraničí v Obamově vládě (2013–2017), jenž by se měl stát jakýmsi prezidentovým emisarem pro klimatické záležitosti (oficiálně U.S. Special Presidential Envoy for Climate). Už samotná skutečnost, že Biden pokládá za rozumné zřídit pro otázky klimatu fakticky vzato nový úřad, je pozoruhodná, a to tím spíš, že do jeho čela hodlá postavit Kerryho, jehož největším a nejviditelnějším příspěvkem k americké zahraniční politice v době, kdy byl v úřadu ministra zahraničí, byla všechno jen ne podařená jaderná dohoda s Íránem. Klimatičtí alarmisté jásají už teď, my ostatní bychom se měli mít na pozoru.
Nakonec, velké ohlasy a přirozeně i reakci trhů vyvolala zpráva, že ministryní financí by měla být bývalá šéfka americké centrální banky Janet Yellenová, ale té se věnujeme v samostatném textu.
Obamovský internacionalismus
Shrnuto a podtrženo platí, že přinejmenším v americké zahraniční politice lze od ledna očekávat návrat k obamovskému internacionalismu, který byl sice nesmírně, až nebezpečně (vzhledem k tomu, jaké protireakce vyvolával) silný a často působivý ve verbální rovině, reálně ale moc a vliv USA ve světě, jenž se stával stále nebezpečnějším, upadaly. Připočteme-li k tomu, že „starý unavený“ Joe Biden, jak jej Trump v kampani posměšně tituloval, bude muset současně řešit mimořádně složitou situaci na domácí politické scéně, je podle mého názoru na místě spíše zdravá skepse než optimistická očekávání.