Tvrdý oříšek pro Česko. Realizace plánů Fit for 55 je velmi nejistá

4. července 2022 Jan Barták Komentáře

Rada EU minulý týden přijala své vyjednávací postoje (obecné přístupy) k důležitým legislativním návrhům v balíčku ‚Fit for 55‘. Balíček, který Evropská komise předložila dne 14. července 2021, umožní Evropské unii snížit do roku 2030 čisté emise skleníkových plynů nejméně o 55 % ve srovnání s úrovněmi v roce 1990 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.“ To je první odstavec oficiální tiskové zprávy Rady EU. Konkrétních opatření je celá řada, mnohé z nich budou mít docela zásadní dopad na ekonomiky členských států i na každého z nás.

Schválený balíček představuje výchozí pozici Rady pro vyjednávání s Evropským parlamentem. Na základě minulých zkušeností lze očekávat, že parlament bude prosazovat ještě náročnější cíle v jednotlivých částech balíčku. Ve dvou oblastech, které balíček obsahuje – úprava Evropského systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) a zavedení uhlíkové daně na zboží dovážené ze zemí mimo EU (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), už parlament odhlasoval společnou pozici, která se, jak se zdá, příliš neliší od návrhu Rady. Cílem všech opatření je přirozeně zrychlení snižování emisí a dosažení snížení emisí o 55% v roce 2030 (oproti roku 1990) a uhlíkové neutrality v roce 2050.

Uhlíkové clo

Úprava systému EU ETS spočívá především v rychlejším snižování vydávání volných povolenek a tím k růstu jejich cen a většímu tlaku na ekonomické subjekty zahrnuté do EU ETS, aby snižovaly své emise. Navíc bude do systému nově zahrnuta i námořní doprava a bude vytvořen separátní systém ETS pro automobilovou dopravu a budovy. Část jeho výtěžku bude naplňovat nově zřízený sociální klimatický fond, jehož cílem bude financovat zlepšení energetické účinnosti budov a přímou pomoc sociálně slabším vrstvám obyvatel.

Cílem zavedení uhlíkové daně na zboží dovážené ze zemí mimo EU je zabránit tomu, k čemu v EU dochází docela masově v posledních desetiletích (nejen z klimatických důvodů), totiž k přesunu průmyslových výrob s vysokou uhlíkovou stopou mimo EU. Velký podíl na snižování emisí v EU od roku 1990 měl právě tento únik průmyslu z EU a s ním i „únik“ uhlíku. I proto jsou výsledky snižování emisí v EU podstatně lepší než výsledky snižování uhlíkové stopy EU, která zahrnuje i uhlík obsažený v dovozech. V první etapě se má CBAM zaměřit především na odvětví s vysokou uhlíkovou stopou a s vysokým rizikem úniku uhlíku – především odvětví železa a oceli, cementu, syntetických hnojiv, hliníku a elektřiny. Pokud země vývozců mají zaveden podobný systém, jako je evropský EU ETS nebo jsou na evropský systém přímo navázány (jako například Norsko či Švýcarsko), uhlíkovou daň platit nebudou. 

Pokud ale země vývozců podobný systém nemají, nebo s podstatně nižšími cenami za tunu

CO2, pak budou muset zaplatit daň, kterou by podobný výrobce v EU musel zaplatit v rámci systému EU ETS. Dojde tak patrně k výrazným změnám v dodavatelských řetězcích a samozřejmě ke zvýšení cen produktů, které i bez uhlíkové daně rostou v důsledku současné energetické a surovinové krize závratnou rychlostí. Odrazí se to v mnoha průmyslových odvětvích (stavebnictví, strojírenství, automobilový průmysl, spotřební zboží, potravinářský průmysl). Největším současným vývozcem produktů do EU ze zmíněného prioritního seznamu je Rusko, dále Čína, Spojené Království, Norsko, Turecko, Švýcarsko, Ukrajina, Indie, USA.

Auta, auta, auta…

Dalším hodně diskutovaným opatřením jsou cíle snižování emisí osobních a malých nákladních automobilů, které představují asi 15 % současných emisí CO2 EU. Cílem je postupný růst podílu elektromobilů a hybridních vozidel a úplné zastavení prodeje automobilů se spalovacími motory od roku 2035. Materiály komise a rady hovoří o snížení emisí o 100 % k tomuto roku, což je ovšem zcela zavádějící, neboť výroba elektromobilů zdaleka není bezemisní a výroba elektřiny potřebné k nabíjení baterií také nebude v roce 2035 bezemisní, zejména v některých evropských zemích.

V minulosti byla debata v EU často zaměřena především na nízkoemisní zdroje výroby elektřiny, a jaksi se opomíjela oblast dopravy, průmyslu, vytápění budov, zemědělství a zpracování odpadů, které představují společně 60 % emisí EU. Návrh Fit for 55 stanovuje cíl snížení emisí v těchto odvětvích o 40 % v roce 2030 oproti roku 2005 pro celou EU, ale cíle jsou stanoveny i pro každý jednotlivý členský stát. Pro Česko je to pokles o 26 % z původních 14 %. To bude tvrdý oříšek.

Balíček zvyšuje i ambice v pohlcování uhlíku v důsledku změn ve využití půdy a zalesňování. Z původního cíle odstranění 225 milionů tun CO2ekv v roce 2030 se cíl zvyšuje na 310 milionů tun. Další tvrdý oříšek: nedávná data z Francie ukazují, že schopnost lesů pohlcovat uhlík v posledních 15 letech trvale klesá v důsledku zhoršujících se klimatických podmínek, pomalejšího růstu stromů, nedostatečného množství vláhy a rostoucího počtu lesních požárů. Problém lesních požárů je rostoucí hrozbou pro většinu evropských zemí. V Česku pak významně komplikuje situaci kůrovcová kalamita.

Efektivnost využití energie a úspory energie jsou samozřejmě také nezbytnou částí balíčku. Důraz na úspory energie slyšíme nyní mnohem víc zejména v souvislosti s energetickou krizí a neudržitelné závislosti EU na dovozu energií z Ruska. Efektivnost využití energie prolíná všechna ostatní opatření balíčku, ale je důležité mít globální indikátor spotřeby energie, jak primární, tak finální. Rada EU doporučuje stanovit cíl snížení spotřeby primární energie o 39 % a finální energie o 36 % v roce 2030. Tento indikátor bude sledován jen na úrovni celé EU. S ohledem na nezbytnost elektrifikace dopravy, průmyslu i vytápění (tepelná čerpadla) a ambice ve výrobě vodíku se mi cíl snížení spotřeby finální energie zdá možný jedině při značném poklesu životní úrovně.

Zvyšujeme cíle!

V balíčku samozřejmě nemohou chybět cíle rozvoje obnovitelných energií. Nově stanovený cíl je dosáhnout v roce 2030 40 % celkové spotřeby energie z obnovitelných zdrojů (dosavadní cíl byl 32 %) na úrovni EU. V balíčku je uveden seznam všech možných obnovitelných zdrojů, ale posoudíme-li jejich reálný potenciál, rozhodující přínos se očekává především od větrných a fotovoltaických zdrojů. I když jde o cíl pro EU jako celek, je těžko pochopitelné, proč se nezohledňují velmi odlišně podmínky jednotlivých členských států.

Tento poměrně obsáhlý výčet opatření, s některými menšími změnami, možná i s ještě náročnějšími cíli, se stane zákonem po projednání a schválení Evropským parlamentem. Členské státy budou mít plné ruce práce s jeho naplněním a v každém kroku budou narážet na tvrdou stěnu reality. Pozoruhodné je, že v materiálech na webových stránkách Rady je graf, který ukazuje, že tato opatření a cíle budou provázena růstem HDP Unie.

Jsem přesvědčen o hrozbě degradující se biosféry pro lidstvo a život na této planetě. Klimatické změny, které jsou už dnes zcela zřejmé, jsou jedním z aspektů této degradace, tisíci vazbami propojeným se všemi ostatními. Razantní opatření ke snížení a postupně úplnému odstranění spotřeby fosilních paliv jsou nezbytná. Evropská Unie představuje jen 8 % globálních emisí. To, zda EU splní či nesplní své cíle v roce 2030 nebo 2050 bude mít jen zanedbatelný dopad na globální emise. Bylo by ale nesprávné použít tento argument jako důvod k nečinnosti. Začít musí právě vyspělé ekonomiky, které jednak ještě stále mají prostředky, aby ukázaly cestu těm ostatním, jednak mají tak vysokou úroveň spotřeby, že ji mohou snížit bez zásadního dopadu na životní úroveň, i když úplně bezbolestně to nepůjde. Ale vytvářet dojem, že to vše zvládneme a ekonomika nadále poroste (což znamená, že naše spotřeba poroste), je nezodpovědné, protože to zkrátka není možné.

Český krajan Václav Smil je emeritním profesorem na fakultě životního prostředí na „University of Manitoba“ ve Winnipegu v Kanadě. Během více než 40 let se jeho knihy o životním prostředí, populaci, potravinách a energii proslavily. Je považován za jednoho z předních světových myslitelů v oblasti historie vývoje a za mistra statistické analýzy. V nedávném rozhovoru pro britský deník Guardian Václav Smil uvedl: „Bez biosféry v dobrém stavu není na planetě život. Je to velmi jednoduché. To je vše, co potřebujete vědět. Ekonomové vám řeknou, že můžeme oddělit růst od materiální spotřeby, ale to je naprostý nesmysl. Možnosti jsou zcela jasné z historických důkazů. Pokud nezvládnete úpadek, pak mu podlehnete a jste pryč. Nejlepší nadějí je, že najdete nějaký způsob, jak to zvládnout. Nyní jsme v lepší pozici, než jsme byli před 50 nebo 100 lety, protože naše znalosti jsou mnohem rozsáhlejší. Pokud si sedneme [a budeme přemýšlet], můžeme s něčím přijít. Nebude to bezbolestné, ale můžeme přijít se způsoby, jak tuto bolest minimalizovat.“

Není to tak snadné

Vzniká dojem, že balíčky a zelené iniciativy, které Evropská komise postupně produkuje, vždy vyjdou z konstatování, že se ke stanovenému cíli přibližujeme příliš pomalu, a je proto nutné ambice dále zvýšit. Nástroje a prostředky, které se nabízejí, jsou ale založeny na zjednodušených představách o fungování reálné ekonomiky a naší civilizace jako takové, která vznikla a rozvíjela se po 150 let díky spalování obrovského množství nesmírně efektivních fosilních paliv, bez nichž by technický a vědecký pokrok, kvalita života a životní úroveň dnešního moderního člověka nebyly možné. Pro ty, kteří neznají nebo nechápou energetické a materiální imperativy reálného světa, kteří podlehnou zjednodušeným argumentům zelených řešení, je recept snadný: stačí dekarbonizovat – přejít od spalování fosilního uhlíku k přeměně nevyčerpatelných toků obnovitelných energií.

Co potřebujeme, je objektivní, ideologicky nezatížená analýza minulého a současného vývoje, založená nikoliv na ekonomických a finančních parametrech, ale vycházející z pochopení fyzikálních realit dostupnosti zdrojů, jejich vlastností a jejich toků. Jen to, že se taková analýza neprovedla, může vysvětlit, proč v celém balíčku není ani zmínka o jaderné energii, a to přesto, že alespoň 12 členských států ji považuje za klíčovou ve své energetické transformaci. Kdyby před 20 lety Evropa vsadila na jadernou energii, asi by se dnes o žádné energetické krizi vůbec nemluvilo. Jaderná energetika je poslední oblastí skutečné energetické nezávislosti Evropy, přesto ji Evropa lehkomyslně hází přes palubu, na rozdíl od všech ostatních mocností dnešního multipolárního světa. V USA, Číně, Rusku, Indii, ale i v Japonsku, Velké Británii a Jižní Koreji je dnes jaderná energie v centru strategií národní a energetické nezávislosti. Možná, že právě v neracionálním zavržení jaderné energie v Německu a v dalších evropských zemích je třeba spatřovat skutečnou katastrofu způsobenou havárií ve Fukušimě. Ve Fukušimě nikdo nezahynul na následky radiace, jaderná energie zůstává nejbezpečnějším způsobem výroby elektřiny.

Raději uhlí než jádro?

Německo přirozeně nemohlo vědět, že Rusko napadne Ukrajinu, když založilo svou energetickou politiku na kombinaci obnovitelných zdrojů a ruského plynu, aby mnoho odstavit své jaderné elektrárny. Není třeba být energetickým odborníkem, aby člověk pochopil, že v dnešní situaci by Německo mělo prodloužit životnost svých zbývajících tří jaderných elektráren, aby snížilo zranitelnost své ekonomiky v případě úplného zastavení dodávek ruského plynu. Přesto Německo dává přednost obnovení provozu svých uhelných elektráren. Když přijde na „lámání chleba“, Fit for 55 jde stranou.

Francie přirozeně nemohla vědět, když v roce 2020 odstavila (z politických důvodů a pod silným tlakem Německa) perfektně a zcela bezpečně fungující jadernou elektrárnu Fessenheim, že o dva roky později bude muset odstavit několik jaderných bloků v důsledku vzniku koroze pod napětím v některých potrubích a tím dále zvýšit napětí v evropském elektroenergetickém systému (ironií osudu je, že bloky stejného typu, jako byl Fessenheim, tento problém nemají), a že bude nucena znovu spustit již dříve odstavenou uhelnou elektrárnu.

Nikdo nemohl vědět, že koronavirová pandemie na řadu let naruší globální dodavatelské řetězce a způsobí nedostatky řady důležitých komponent (například čipů) vstupujících do výroby automobilů, letadel, vojenské technicky a většiny elektrických spotřebičů, počítačů, telefonů atd.

Nikdo nemohl vědět, že Rusko zaútočí na Ukrajinu s dominovým efektem na ceny energií (růst už ale začal předtím), surovin, hnojiv, obilí a potravin.

Vládnout znamená předvídat. Nikdo nemá křišťálovou kouli, ale v dnešním chaotickém světě a rostoucím počtu výjimečných meteorologických situací způsobených globálním oteplováním je přinejmenším nutné předpokládat, že ne vše půjde podle plánu, že plánovat na 10, 20, či dokonce 30 let dopředu je velmi nejistý úkol.

Co všechno se může pokazit?

Velkolepé plány Fit for 55 s nevídaným a dosud nikde neuskutečněným růstem instalace obnovitelných zdrojů může zabrzdit, jen tak namátkou, třeba nedostatek slunečních panelů dovážených z Číny, nedostatek tepelných čerpadel, kterých plánujeme v EU nainstalovat desítky milionů, nedostatek odborných řemeslníků k jejich instalaci, nedostatek vody v nádržích vodních elektráren v důsledku sucha nebo zpoždění výzkumných a vývojových prací na mnoha inovativních řešeních, se kterým programy Fit for 55 nebo RePowerEU počítají.

RePowerEU počítá s dovozem 10 milionů tun zkapalněného vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů v severní Africe a na Středním východě v roce 2030. Teď je rok 2022, zelený vodík se v průmyslovém měřítku nikde nevyrábí, neexistuje jediné plavidlo, které by ho bylo schopno transportovat (zkapalněný vodík je třeba ochladit na -253 °C, což je oproti -162 °C pro zkapalněný přírodní plyn LNG „docela jiné kafe“), neexistují přijímací terminály ani transportní infrastruktura, se zainteresovanými zeměmi v severní Africe a na středním východě se ještě nezačalo jednat. Věřit tomu, že to vše je možné udělat za osm let, může jen někdo, kdo nikdy reálný projekt průmyslové infrastruktury neviděl a nerealizoval.

Počítačové modely usnadňují vytváření mnoha scénářů rychlé eliminace uhlíku – ale ti, kteří vytyčují cesty k budoucnosti s nulovými emisemi uhlíku, nám nejvýše nabídnou seznamy více či méně pravděpodobných předpokladů. Technická a ekonomická realita takových projektů energetických infrastruktur, celý proces jejich povolování, jejich masivní rozsah a obrovská složitost jsou něco docela jiného. Titíž plánovači pak budou kritizovat nepřipravenost a neschopnost průmyslu realizovat jejich velkolepé plány.

Emise pořád rostou

Zhruba ve stejné době, kdy ministři zemí EU jednali o balíčku Fit for 55, vyšla každoroční statistická ročenka firmy BP, obsahující rozsáhlé a přehledné soubory dat o výrobě a spotřebě energie ve světě a zahrnující data z roku 2021. Údaje nejsou příliš povzbudivé. Globální emise ze spalování fosilních paliv vzrostly oproti roku 2020 o šest procent a dostaly se skoro zpět na úroveň roku 2019. Emise EU vzrostly o 6,7 procenta, především v důsledku vyšší spotřeby uhlí (+13,2 procenta, nárůst poprvé od roku 2011). Čína dosáhla rekordní těžby uhlí. Globální spotřeba fosilních paliv vzrostla oproti roku 2002 o 26 EJ (uhlí +9 EJ, ropa +10 EJ, zemní plyn +7 EJ), zatímco spotřeba z obnovitelných zdrojů vzrostla o 5 EJ. Fosilní paliva představovala 82 procent celkové globální spotřeby primární energie – prakticky beze změny posledních 50 let. Není proto divu, že celosvětový průměr koncentrace atmosférického CO2 činil v roce 2021 414,72 částic na milion (ppm), což představuje nový rekord. Růst o 2,58 ppm oproti roku 2020 znamenal pátý nejvyšší roční nárůst od roku 1960.

Jak je vidět, zatím jsme stále civilizací založenou na fosilních palivech a jen máloco nasvědčuje tomu, že by se to v dohledné době mohlo změnit.

Převzato z info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!