Možná jste zaznamenali velmi nešikovné vyjádření amerického prezidenta Joea Bidena, které se týkalo situace na Ukrajině. „Záleží na tom, co (Rusko, pozn. red.) udělá. Jedna věc je, pokud to bude menší vpád a my se budeme dohadovat o tom, co dělat anebo nedělat. Ale pokud skutečně udělají to, co jsou schopni udělat se silami shromážděnými na hranicích, pokud dále napadnou Ukrajinu, bude to pro Rusko katastrofa,“ řekl a okamžitě vyvolal bouři napříč Evropou a zejména pak v Kyjevě. Washington nicméně výrok o „menším vpádu“ rychle korigoval, lze tak předpokládat, že se Biden opět velmi nešikovně vyjádřil. Ve skutečnosti ovšem tato epizoda není příliš důležitá. Daleko důležitější je, že stále zjevně nechápeme, co je na Ukrajině v sázce
Je skutečně pravděpodobné, že Rusko Ukrajinu napadne, ale jeho vojsko se bude držet na východě země, kterou mají pod kontrolou rebelové, samozřejmě s náležitou podporou Moskvy. Putin dost možná nestojí o krvavou válku s Ukrajinou, k níž by nepochybně pochod na Kyjev vedl. Na východě určitě narazí nejen na menší odpor, ale také na obyvatelstvo, jemuž ruská invaze nemusí být úplně proti chuti. Přeci jenom i ruský diktát může směle konkurovat neschopnosti současné „rebelské“ správy. Co je tedy skutečně ve hře?
Záleží na Bidenových slovech?
Jakkoliv se nám může zdát současný přístup Spojených států k situaci na Ukrajině poněkud vlažný, nezapomínejme, že to byli Američané, kteří nesou zásadní podíl na modernizaci ukrajinské armády. Pokud by se neodehrála, Putin by už dost možná na Kyjev pochodoval.
Zásluhy ovšem nelze připsat pouze USA. Velkou roli hrají i Velká Británie a Turecko, které mimo jiné zásobuje Ukrajince bezpilotními letouny. Naprosto zásadní ovšem je, že na modernizaci se jen velmi okrajově podílí členské státy Evropské unie. V posledních dnech jsme mohli vidět, že třeba Němci Ukrajincům odmítají poskytnout i defenzivní zbraně.
Setkal jsem se v posledních dnech s několika členy bezpečnostní komunity a situaci lze vyjádřit jako naprosté zoufalství. Spojené státy celou situaci nesou velmi nelibě a Evropany opakovaně upozorňují, že ji musí řešit hlavně sami. To byl koneckonců i hlavní vzkaz Trumpovy administrativy, která byla k evropským státům velmi tvrdá a nutila je investovat více do vlastních armád. Evropany to štvalo, ale nic jiného jim nezbývalo.
S nástupem Bidena se situace radikálně změnila. Velká část členských států EU jej považuje za zastánce transatlantických vztahů starého střihu. To je ovšem velký omyl a vidíme to každý den. Pozice současného prezidenta nejsou zase tak odlišné ve srovnání s Donaldem Trumpem. USA se zkrátka musí potýkat i s Čínou a angažovanost v Evropě jim bere síly.
Proč Evropané zase váhají?
Nejmocnějším státem unie je Německo, ale také zároveň nejvíc váhajícím. Ke smůle nás všech mají Němci novou vládu, v níž zasedli hned dvě radikálně levicové strany – SPD a Zelení. Těm nikdy nebyla spolupráce s Ruskem proti srsti a staví ji v žebříčku svých priorit poměrně vysoko. Bez viny ovšem není ani bývalá vláda Angely Merkelové, která takřka do finiše dotáhla projekt plynovodu Nord Stream 2. Ten je teď hlavním ruským trumfem.
Problém nejenom Nord Streamu je, že absolutní německou prioritou je přechod na bezuhlíkovou ekonomiku. Jsou kvůli tomu ochotni podniknout i naprosto iracionální kroky, třeba vypnutí jaderných elektráren. To mimo jiné povede ještě k větší německé závislosti na plynu. A současná situace je taková, že bez plynu prostě žádný Green Deal nebude, což si uvědomuje nejenom německá vláda, ale rovněž Vladimir Putin.
Němci nepochybně věří, že se s Rusy nakonec dohodnou, nebo tu a tam přivřou oko. V zájmu zachování Green Dealu, který stojí v jejich žebříčku priorit rozhodně výš než obavy jejich východních sousedů. Úplně nejhorší situací by pro Berlín bylo, kdyby ho jeho spojenci donutili odložit spuštění Nord Streamu 2 na neurčito.
Čeho se bojí Putin?
Nepochybně jednotné odpovědi. Jeho modus operandi je dlouhou dobu stejný. Narušuje jednotu EU a ve výsledku i jednotu NATO. Ukazuje, že evropské země jsou prostě příliš pohodlné a do konfliktu se jim nechce. Raději řeší řadu nesmyslných agend a přehlíží, že Putin už úplně běžně mluví o návratu hranic NATO před rok 1997, tedy ještě před vstup České republiky do Severoatlantické aliance.
Pokud ruská vojska vstoupí na Ukrajinu, bude ještě blíž našim hranicím a nepochybně vystupňuje hybridní válku. Chcete vidět, jak něco takového vypadá? Podrobně si nastudujte situaci v Litvě, Estonsku nebo v Lotyšsku. Bělorusové sváželi tisíce uprchlíků k jejich hranicím a všechny jmenované země navíc čelí skutečně brutálním hybridním útokům. Litva nedávno vydala příručku pro přežití, zvažuje povinnou vojnu, v Lotyšsku Rusové usilují o osamostatnění takzvané Latgalské republiky a Estonci se jen horko těžko ubránili nástupu moskevských centristů.
Nezapomínejme, že Polákům se situaci na hranicích s Běloruskem povedlo vyřešit jen díky tvrdé neústupnosti. A to čelili kritice některých německých politiků, že jsou nehumánní a nesolidární. Poláci ovšem mají s Ruskem bohaté zkušenosti a ví, že i malý ústupek znamená obrovskou prohru.
Co může být závěrem celé krize?
Američané mají nepochybně plné zuby nejen situace na Ukrajině, ale zejména mají plné zuby evropských států. Dlouhodobě pro ně nemá smysl držet velkou část svých kapacit v Evropě, pokud se Evropané nepostaví Rusku sami. Tohle všechno může vyvolat velkou krizi v NATO, což samozřejmě Rusku vyhovuje.
Jde skutečně o hodně, a to nemluvím jen o hybridní válce. Dovedete si představit, co by invaze na Ukrajině udělala s cenami energií? Co by s nimi udělalo zastavení dodávek plynu do Evropy? Jak by na to reagovali obyvatelé? Skoro se na to bojím odpovědět
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje