Matyáš Zrno strávil skoro dva měsíce na Ukrajině, dokud vytvářel zpravodajství pro CNN Prima News. Ponoříme se spolu s ním do období konce března, kdy opustil Kyjev a vydal se na venkov v okolí hlavního města.
Kdy se začala situace v Kyjevě uklidňovat?
Byl to krásné pozorovat a díky Covidu si to myslím dovedou představit i Češi. Město se postupně začalo probouzet, jako když se postupně uvolňoval lockdown. Začalo se objevovat víc lidí na ulicích a zhoustla doprava. Otevřely se první stánky a restaurace otevřely výdejní okénka. No a postupně toho bylo víc a víc. Když jsme koncem března odjížděli, už se dalo konečně i posadit někde v restauraci. Do té doby to fakt byl problém. Když jste třeba někde čekali na někoho na rozhovor, tak jste v té strašné zimě museli čekat na ulici, protože všechno bylo zavřené.
A alkohol se dal koupit?
Ne, platila prohibice, alkohol se neměl prodávat.
Dodržovalo se to?
Docela jo… Samozřejmě, že ně úplně, ale mnohem víc, než jsem čekal. A rozhodně se nikde nepotáceli opilci. V Kyjevě jste si nekoupili ani pivo, na venkově alespoň to. Ale i tak ho lidi odnášeli pod bundou. A vojáci opravdu nepili. Pamatuji si na velitele, který vytáhl pistoli a říkal, že každého, kdo by pil, na místě zastřelí. Samozřejmě si dělal trochu legraci, ale ukazovalo to, že to myslí s prohibicí vážně.
Vy jste se tedy dostali i mimo Kyjev, na venkov?
Ano, asi v půlce pobytu jsme s kolegou z polské televize jeli do Lvova a tam si vzali auto. Situace už byla klidnější, měli jsme také už vojenské akreditace, takže jsme to riskli.
Proč byla situace klidnější?
Lidi cítili, že se Rusové zastavili na hranicích Kyjeva a dál prostě nemají sílu.
A kam jste jeli potom?
Vyrazili jsme do regionu Polesí, který je severovýchodně od Kyjeva a tam jsme strávili několik dní. Ta oblast se jmenuje tak, jak se jmenuje, s důvode. Bylo to opravdu nekonečné lesy, mokřady, louky a pole s minimem silnic a to ještě špatných. A jen sem tam vesnička. Tady člověk pochopil, jak obtížný je ten terén pro moderní armádu závislou na náročné logistice. Tady jedna zablokovaná silnice znamená, že jinudy prostě jet nejde. Tady silnici neobjedete, prostě zapadnete do bláta…
A kam až jste se dostali?
Do poslední ukrajinské vesnice před zemí nikoho. Jmenovala se Bazar. Ta fronta tady nebyla nějaká jednoznačná. Máte jednu vesnici, kde jsou Ukrajinci, jednu, kterou obsadili Rusové, a mezi tím je třeba třicet kilometrů lesů a mokřadů. Tady jsou úplně jiné vzdálenosti, než jsme zvyklí. Měli jsme štěstí, že jsme zrovna narazili na kolonu žen a dětí a starých lidí, která uprchla z Rusy obsazené vesnice. Ti lidé šli desítky kilometrů lesem a vyprávěli o poměrech, jaké vládly pod okupací – krádeže a násilí, hlavně ze strany jakutských vojáků. Oni jim asi i záviděli blahobyt, ve kterém žijí. Ukrajina je samozřejmě chudá země, ale i na venkově je životní standard v principu podobný jako u nás – to znamená, že mají tekoucí vodu, slušný záchod, internet atd. To ruští vojáci, kteří jsou často z hodně zaostalých regionů, neznají. Jak říkal i polský kolega, který byl pět let v Rusku, „ruský a ukrajinský venkov se nedá srovnat“. Ony to jsou dřevěné domky před rozbitou silnicí, ale vevnitř celkem slušně zařízené a ta silnice je alespoň štěrková a ne bláto, jako někde na Sibiři. Mimochodem, rozhovor s ženami, které uprchly, si můžete poslechnout zde.
A stopy bojů byly i na venkově?
Ano, Rusové ty vesnice dokonce bombardovali letecky.
Jaké to je vidět na vlastní oči takovou destrukci?
Nejdivnější na tom je, když vidíte zasažený dům nebo byt a uprostřed té zkázy jsou tam běžné věci, které dokazují, že tam ještě před pár dny bydlela normální rodina, které se doslova v sekundě naprosto převrátil život. Je to ztráta nejen materiální, ale i psychologická. Byt či dům je něco, na co roky šetříte, roky si postupně zařizujete… a teď o to v sekundě přijdete.
V Polesí se už natáčelo lépe?
Rozhodně. Ono obecně platí, že čím blíž frontě, tím míň bezpečnostní složky prudí. Zatímco v Kyjevě nesmíte natočit pytel s pískem, voják na frontě vás klidně pozve do zákopu a dá rozhovor. V Polesí nás navíc doprovázel starosta, to hodně pomáhá. Mimochodem, byl to bývalý důstojník sovětské armády a byl dislokovaný v Olomouci.
Měl nějaké proruské sympatie?
Vůbec! Ono v lidech bylo, že Rusové jsou něco jiného. Vnímají je jako brutálnější, primitivnější, nevychovanější. Plus se objeví potlačené vzpomínky na předky, kteří byli obětí sovětských represí nebo kteří bojovali proti Rusům v řadách Banderovců.
Banderovci – je to dosud téma? Nebo to jen využívá ruská propaganda?
Jak kde… Třeba na západní Ukrajině ano. Ve Lvově, v Tarnopoli, tam najdete sochy, fotografie, obrazy. Ale je to takový symbol, reálně o něm lidi zase tolik neví. A v Kyjevě či dál na východ, tam to prostě téma není. Třeba vojáci AZOV-u jsou nacionalisté, ale tak polovina z nich mluví rusky, ale jsou často z centrální a východní Ukrajiny. Tam prostě Bandera nerezonuje. Nikdy jsem u nich nezaznamenal ani zmínku o něm, nikde neviděl jeho fotku nebo cokoliv. Bandera je prostě věcí západní Ukrajiny, ale spíš jako symbol.
Zmínil jsi AZOV, jsou to neonacisté?
Asi tak… ve frontových jednotkách AZOV-u je mnohem méně ideologie. Lidi tam jdou především proto, že oproti běžné armádě se tam rychle dostanou do akce a je tam méně byrokracie. Hodně je to i o osobních vazbách. Je tam kamarád, jdu taky. Často jde o kamarády z klubů bojových sportů a z fotbalu. Fotbal a kickbox, to je půlka AZOVU (smích). Ti fotbaloví fanoušci tady tvoří významnou subkulturu, jsou organizovaní, disciplinovaní a paradoxně si hrají na takoví Mirky Dušíny. Nepijí, cvičí, jedí zdravou výživu a tak (smích). Nenarazil jsem u nich na takový ten klasický rasismus, který si spojujete s neonacismem. Byli mezi nimi Židé, Gruzínci, Tádžik, atd. Prostě stačilo, aby to byli kámoši z posilovny… Ale samozřejmě, narazíte tam i na lidi, kteří už opravdu jsou radikálové. Paradoxně, ten nejradikálnější, na kterého jsem narazil, byl Rus, který žil v Kyjevě. Pořádal nějaké zápasy v bojovém umění a byl to regulérní neonacista. Ale takoví lidé tvoří naprosto zanedbatelnou menšinu. Ale nebudu lhát, že neexistují.
Dostali jste se i vyloženě na frontu?
Ano, na dálnici Kyjev-Žitomir, V jednom úseku, kde Rusové dálnici přesekli a Ukrajinci je zrovna o kousek vytlačili u obce Makarivka. To je tam, kde později našli mrtvého českého občana, zastřeleného Rusy. Prostě jsme jeli a k našemu překvapení nás přes check-pointy pořád pouštěli dál a dál. Byla to naprosto apokalyptická jízda. Všude rozbombardované domy, ohořelé tanky a jiná vozidla, mrtvá těla, dálnice posetá troskami. Jezdilo se klidně v protisměru, maximální rychlostí, v helmách a neprůstřelných vestách.
Nakonec jsme se dostali až k posledním ukrajinským zákopům. K našemu překvapení nás nechali natočit, jak pokládají miny, kryty, ve kterých spali, místo, kde si vaří… Pobavili jsme se s vojáky a paradoxně důvod, proč jsme je nemohli ukázat na kameru, nebyla obava z Rusů, ale z maminky…
Z maminky?
Ano, jeden z nich totiž mamince celou dobu tvrdil, že je někde na štábu a bál se, že by ho nyní viděla na frontě (smích)
Jak na tebe ukrajinští vojáci působili?
Musím říct, že dobře. V Rusku jdou do armády vesměs jen ti, co jim nic jiného nezbývá. Kluci z chudších regionů, méně vzdělaní. Kluka z dobré rodiny v Moskvy nebo Petrohradu v armádě nenajdete. Ono to bylo vidět na těch zajatcích, Samý Tuvijec, Čuvaš, Jakut, Dagestánec, vesměs nejzaostalejší oblasti. Mezi Ukrajinci jsem zcela běžně narážel na právníky, ajtáky, inženýry. Hlavně nižší a střední důstojníci byli mladí, zjevně inteligentní a energií, žádné sovětské „gumy“. V ukrajinské armádě se moc neřeší takové věci jako salutování nebo ústrojová kázeň, spíš jim šlo o výkon.
Odkazy na Matyášovy reportáže naleznete zde na webu CNN Prima News.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!