Novou hlavou Evropské komise – a historicky první ženou v této funkci – se stala bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. Oproti minulým letům schválila její nominaci vcelku těsná většina europoslanců – získala 383 hlasů, proti bylo 327 poslanců. Z českých europoslanců očekávaně proti hlasovali zástupci SPD a KSČM, negativně se vyslovili také zástupci ODS a Pirátů, naopak pro hlasovali zástupci TOP 09, STAN a KDU ČSL (s výjimkou Tomáše Zdechovského). Zvolení von der Leyenové do čela Evropské komise s sebou přináší dva výrazné poznatky. Tím prvním je, že úroveň demokracie a transparentnosti na unijní úrovni je značně pokleslá. Druhým poznatkem ze zvolení Ursuly von der Leyenové je zjevná nepoučitelnost unijnho establishmentu.
Před volbami do Evropského parlamentu proběhlo několik debat tzv. spitzenkandidátů, nominantů jednotlivých unijních frakcí, usilujících o post nového předsedy Komise, kteří veřejně prezentovali své vize a plány pro budoucnost Evropské unie. Voliči v jednotlivých státech tak měli možnost vyslechnout si různé náhledy na to, jak má Unie fungovat. Ursula von der Leyenová se nejenže neúčastnila žádné z debat, nýbrž ani nebyla jedním z navržených spitzenkandidátů. Přesto se stala předsedkyní nejdůležitějšího unijního orgánu, který je zodpovědný za tvorbu legislativy, jenž je předkládána Parlamentu a Radě. čímž se ukázalo, že spitzenkandidáti byli vlastně zcela zbyteční a veškerá jejich vystoupení a debaty přišly vniveč.
Co říká práv
Pravdo nicméně je, že primární právo EU v podobě smluv neupravuje koncept spitzenkandidátů. Volba předsedy Komise je po Lisabonské smlouvě upravena v čl. 17 Smlouvy o Evropské unii následovně:
“S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne
Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem.“
Evropská rada, složená ze zástupců členských států tak sice má brát v potaz výsledky evropských voleb, ale žádné další požadavky z hlediska postupu či způsobu výběru kandidáta (pokud pomineme značně vágní a široce interpretovatelnou formulaci “po náležitých konzultacích”) na ni kladeny nejsou. Rozhoduje tedy postranní vyjednávání. To je u obsazování politických funkcí přirozené, musí mu však být nastaveny jisté mantinely, aby byl zajištěn transparentní a stabilní proces výběru. Za současné situace tomu tak není, o čemž svědčí fakt, že je možné, aby voliči znali několik kandidátů, z nichž vybírají, aby nakonec ani jeden z nich nestanul ve funkci. Spitzenkandidáti tak působí jako pouhé divadlo. Po pravdě, i bez spitzenkandidátů je proces výběru předsedy Komise velmi neprůhledným, letošní fiasko mu ale nasadilo pomyslnou korunu
Co říká Ursula
Druhým poznatkem ze zvolení Ursuly von der Leyenové je zjevná nepoučitelnost unie. Ve svém kandidátském projevu vytyčila bývalá ministryně jako své hlavní priority boj s klimatem, když vyhlásila záměr dosáhnout “uhlíkově neutrální Evropy” do roku 2050, čehož chce docílit snižováním emisí CO2 a bojem s plasty na jednorázové použití, dále podporu tzv. “sociální spravedlnosti” prostřednictvím zejména zavedení jednotné evropské minimální mzdy, opatření vedoucí k “genderové rovnosti”, kdy polovinu její komise mají tvořit ženy, má dojít k vytvoření “Evropské genderové strategie” a také “transparentnosti v platech”, boj proti “dezinformacím a nenávistným komentářům” a konečně “více Evropy”, tj. prohlubování hospodářské a měnové unie a posilování eura. Ačkoli pochází von der Leyenová z německé CDU, představila program a cíle, za které by se nemusel stydět žádný sociální demokrat či Zelený. Teze, které ve svém plánu akcentuje, se pohybují v rozmezí od klasicky levicových témat jako je minimální mzda a zdanění velkých “big tech” společností, které musí dle von der Leyenové “platit spravedlivý podíl” po body, kolem nichž se dnes točí ideologie progresivní levice jako je boj s údajnou “genderovou nerovností”. Podle vize, jakou před Evropským parlamentem představila, se tak před námi rýsuje výrazný ideový posun doleva, o němž se ukazuje, že nebyl odvrácen ani s neúspěchem kandidatury Franse Timmermanse. Postoje, jaké hodlá von der Leyenová ve zmíněných otázkách zastávat, a v nichž ji podpořili svými hlasy nejen evropští socialisté, ale také lidovci a liberálové, dokazují, že mezi hlavními dvěma frakcemi v Evropském parlamentu – sociálními a křesťanskými demokraty – se postupně stírají veškeré rozdíly a směřují k praktické homogenitě, která bude zastřešena pouze dvěma odlišnými názvy. Namísto toho, aby dvě nejvýznamnější frakce tvořily své vzájemné protipóly a reprezentovaly odlišné vzájemně konkurující proudy tak zde máme v podstatě totéž pouze v jiných barvách.
Jednota v nepoučitelnosti
Zdali je von der Leyenová politicky nalevo přirozeně či zda se sama posunula v rámci dosažení kompromisu a zisku podpory socialistů při hlasování o jejím schválení, je již vedlejší. Na čem záleží je, že se objevuje jednota. Ne jednotná shoda na tom, že má unie působit jako nástroj k udržení volného obchodu a pohybu, jako prostředek k vzájemným obchodním vztahům mezi členskými státy, který bude odstraňovat existující bariéry na trhu, jak bylo zamýšleno při vzniku předchůdců EU v padesátých letech minulého století. Namísto toho vzniká jednota v podobě shody na konkrétních politikách, které by primárně neměla Unie mít vůbec na starosti, a které jsou samotným dělicím faktorem, neboť nutně znamenají další integraci a vynětí dalších pravomocí z dosahu národních států. To je přitom samé jádro odporu, jaký vůči EU u mnohých panuje a který se bude dále prohlubovat, pokud von der Leyenová skutečně dostojí své plánované agendě.
Bohužel se tedy zdá, že Unie bude pokračovat v nastoupené cestě odtržení od reality, která vede k větší a větší nedůvěře k ní a na jejímž konci je i konec EU jako takové. Podle dosavadní sebeprezentace nové předsedkyně Komise se tedy nechystá jen pokračování statu quo, ale dokonce jeho další prohlubování. Je k nevíře, že ani Brexit, ani vzestup subjektů, vedených např. Marine LePenovou či Nigelem Faragem, nedokázaly zjevně zapůsobit jako dostatečné probuzení. Unie se chystá následovat cestu vlastní sebedestrukce. A nebudou za to moct populisté, ale unie samotná. Před evropskými volbami se z mnoha stran ozývalo volání po reformě, po změně a přehodnocení nynějšího stavu. Se zvolením von der Leyenové se ukazuje, že k žádnému poučení se nedošlo a jediná změna, na kterou je možné se chystat, je ještě “více Evropy”.
Špatná zpráva pro unii
Motto, které dnes EU dominuje, není “jednotná v rozmanitosti”, ale spíše “jednotná v nepoučitelnosti”. Poslední volby do Evropského parlamentu měly být mezníkem, měly představovat jistý “bod zlomu”, po němž dojde ke klíčové sebereflexi. Žádná se ale (a nutno říci, že nikoliv překvapivě) nekoná. Ursula von der Leyenová je tak dobrou zprávou pro ty, kteří si přejí větší tlak na “federalizaci” a užší a hlubší integraci, což je pozice dlouhodobě neudržitelná, ale jistě legitimní. Dobrou zprávou nicméně nová předsedkyně dozajista není pro Unii jako takovou.
Autor je studentem práv. Publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!