Svět, v němž nyní žijeme, je dílem liberalismu. Ten je také poslední velkou ideologií, která vznikla v devatenáctém století a která nadále existuje. V tomto smyslu se nelze vyhnout závěru, že žijeme v období upadání – úpadku poslední velké ideologie posledních dvou století. Co bude následovat potom?
Sledujeme-li současnou situaci na Západě, ono stále beznadějnější vzájemné střetání se mezi sebou a neplodnou polarizaci, musí nás zarazit fenomén neschopnosti opustit status quo. Bezmocnost vůči tomuto faktu přinejmenším udivuje a vytváří nebezpečné ovzduší fatalismu. Výzkumy, které se před nějakou dobou uskutečnily v zemích Evropské unie, ukázaly, že všude převažují dva názory – první tvrdí, že je třeba za každou cenu udržet současnu podobu Evropy, zatímco druhý tvrdí, že je mimo veškerou pochybnost jisté, že se současná Evropa rozpadne. Je tudíž těžké opustit status quo. Je vůbec možné podobný tah nadekretovat?
Anglický historik a tenorista Ian Bostridge popisuje ve své překrásné knize Zimní cesta věnované písňovém cyklu Franze Schuberta naprosté znehybnění Evropy Metternicha a Alexandra I. po roce 1815. Pro mnoho lidí, Franze Schuberta nevyjímaje, to bylo období pronikavé zkušenosti duchovní zimy, která všechny postižené připravila o možnost pohybu za okolností nepřipouštějících jinou buducnost než řád nastolený mocnostmi po Napoleonově porážce. S útržky této duchovní konstelace se setkáváme ve Stendhalových románech a v Mussetově Zpovědi dítěte svého věku. Vězni statu quo. Bostridge tvrdí, že podobný „zimní“ čas, který trval až do Jara národů, byl nevyhnutelným přirozeným následkem předchozího „vulkanického“ období dějin let 1792 – 1815. Pocit bezmoci a prázdnoty tváří v tvář statu quo tehdejší Evropy nalezl své odškodnění nebo útěchu ve zrezignovaném biedermeierovském stylu pasivním vůči moci nebo ve stále více se vnucující ideji konce světa, již hlásal Hegel.
Na psychologický a existenciální fenomén neschopnosti se vymanit ze statu quo upozornil Carl Schmitt ve známém textu, v němž se zabývá současným jevem neutralizace. Vedle právní skutečnosti, jíž se zabýval, měl Schmitt vždy básnické ambice – z tohoto důvodu také zmíněný jev popsal ve svém textu velice pronikavým způsobem. Potvrdil v něm kromě jiného, že k velkým zlomům a převratným změnám nikdy nedochází v komfortních podmínkách: „Všechny nové a velké impulsy, každá revoluce a veškerá reformace i jakákoli nová elita se rodí z askeze a dobrovolné nebo nedobrovolné bídy, přičemž slovo bída označuje především rezignaci na bezpečí statu quo,“ napsal Schmitt, poukazuje tím na paradox, který charakterizuje rovněž současnou situaci Západu. Bezmoc zde plyne především z neschopnosti uskutečnit zvrat za cenu ztráty bezpečí, jemuž již všichni stačili přivyknout a bez nějž si již nedokáží představit svůj život.
Tento fenomén stagnace však má rovněž hlubší příčiny. Jak na to v jedné z diskusí upozornil Dariusz Gawin, současní lidé Západu došli v souvislosti s totalitarismy dvacátého století k závěru, že se násilí, jež doposud stanovilo nejdůležitější faktor historických změn, stalo zcela neefektivní silou. Kdybychom měli před sto lety co do činění s podobnou situací, jaké jsme nyní svědky v mnoha současných evropských společnostech, pravděpodobně by v nich již dávno došlo k převratům, revolucím či válkám. Máme-li však přistoupit na tuto tezi o neefektivnosti násilí, nemůže tomu přece být tak proto, že bychom se měli trápit a litovat toho, že se dnešní západní člověk už nechce vytrhnout ze svého statu quo při použití síly. Především by šlo spíš o vědomí určitého historického a filosofického fenoménu, který dnes charakterizuje existenciální nastavení Západu vůči vnějšímu světu, který se jaktěživ vůbec nemíní odříci násilí jako faktoru vynucování změny. Toto vědomí způsobuje, že Západ nacházející se ve fázi upadajícího liberalismu už nedokáže, není vůbec schopen, si odpovědět na otázku – co má být dál. Chce žít stejně jako doposavad, ale zároveň si je vědom, že to už není možné. Tím se však stále jen prohlubuje axiologická vyprázdněnost Západu a také jeho praktická, politická bezmocnost.
Autor je polský politolog a filosof. Je spoluzakladatelem revue Teologia Polityczna. Působí na varšavských vysokých školách Collegium Civitas a Evropské kolegium Natolin. Tento fejeton byl původně publikován v rámci pravidelné spolupráce autora s deníkem Rzeczpospolita.
Na podzim byl vydán v češtině výbor esejů Cichockého s názvem Světy, které neznámé. Eseje o Polsku a Evropě. Více o knize: https://www.cdk.cz/knihy/politika-spolecnost/svety-ktere-nezname
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme