Moderní doba zrodila termín cancel culture (kultura rušení). V širokém smyslu označuje hodnocení minulosti na základě nikoliv dobových, ale dnešních představ o tom, co je správné a etické. Jsme tak svědky toho, že se tu a tam odstraňují obrazy a sochy nebo se uvažuje o přejmenování různých institucí. Je ale otázka, zda tento druh poukazu na někdejší „nespravedlnosti“ není sám o sobě nespravedlivý.
Co učit a proč učit…
V důsledku konstituování moderní historické vědy v 19. století a vlivem pozitivistické filosofie ve vědě obecně se etika postupně z výuky dějin vytrácela ve prospěch objektivního poznání a vědecké metody. Od 80. let 20. století ale můžeme v globálním měřítku sledovat postupný návrat etiky do hodin dějepisu.
V českých poměrech je tento vývoj do jisté míry zpožděný. S určitým zjednodušením se v 90. letech dějepis zbavoval ideologického nánosu komunistického režimu a primárně řešil, „co“ konkrétně učit. Otevřela se široká paleta dříve zapovězených témat. V nultých letech 21. století vyvstala otázka „jak učit“ a dnes se často klade otázka „proč“ se vlastně učit.
Ve snaze odpovědět na otázku „proč se učit“ došlo v rámci české dějepisné didaktiky k „objevení“ badatelské metody. Konkrétní podobu jí dali Kanaďané Peter Seixas a Tom Morton v knize The Big Six: Historical Thinking Concepts (2012). Celkem stručná a příklady z didaktické praxe bohatě naplněná publikace rozvíjí šest hlavních konceptů historického myšlení. Je zajímavé, že tato moderní, kompetenčně pojatá a konstruktivistická metoda zmiňuje jako jeden z šesti konceptů právě etický rozměr myšlení. Dává určitý návrh, jak uvažovat o začlenění etiky do současné dějepisné výuky.
Seixas a Morton si kladou dvě zásadní otázky. V první se tážou, zda můžeme jako lidé 21. století vynášet etické soudy o konkrétním jednání historických aktérů v minulosti. V druhé otázce se pak zamýšlí, zda historické zločiny, křivdy, nespravedlnosti nebo naopak hrdinství a oběti mají nějaký praktický význam a důsledky pro nás v současnosti.
Děti v továrnách
Před zodpovězením první otázky uveďme příklad. Na konci 18. století tvořily děti v anglických továrnách zhruba dvě třetiny pracovníků. Nebylo výjimkou, že dvanáctileté děti pracovaly v uhelných dolech. Pokud bychom takový problém předložili k diskuzi v hodině dějepisu, studenti by bezesporu konstatovali, že dětská práce je nemorální, tudíž si podnikatelé a vlastníci těchto továren zaslouží rezolutní odsouzení jako zvrhlí zločinci. Stejně tak bychom se mohli tázat, zda byly předem domluvené a leckdy i vynucené sňatky správné. Opět bychom řekli, že nepochybně nebyly.
Oba odsudky jsou přirozené a vychází ze skutečnosti, že dětská práce a vynucené sňatky jsou v současné západní civilizaci nepřijatelné. Dopouštíme se ale zásadního koncepčního omylu, neboť na minulost nahlížíme prizmatem hodnot, norem, morálky a pravidel dnešní doby. Tomuto dnes relativně rozšířenému fenoménu se říká prezentismus a Seixas s Mortonem jej definují jako „anachronismus mysli“. Mezi hodnotami, morálkou či osobními motivacemi a postoji dnešní doby a doby před několika stovkami let existuje totiž propastný a často nepřekonatelný rozdíl.
Moralizování a nálepkování
Dívat se na minulost prizmatem dneška vede tím pádem k neproduktivnímu moralizování a černobílému vidění světa. Před takovým trendem varoval i bývalý předseda vlivné American Historical Association James H. Sweet v kontroverzním eseji Is History? (2022). Varuje v něm před tendencí nahlížet na minulost optikou 20. století a moderních konceptů, jako jsou gender, sexuální orientace, kapitalismus, rasa nebo rasismus. Vzniká tak mylný obraz minulosti, který např. pracuje s koncepty individualismu a diskriminace, jež byly našim předkům naprosto cizí a jsou do jejich doby uměle vkládány jako cizorodý prvek.
Při vědomí prezentismu a z něj vyplývajících rizik je možné zahrnout etiku do výuky dějepisu. Je ovšem nutné posuzovat etický význam jednání historických aktérů v kontextu jejich doby. Bez důkladné znalosti historického kontextu sklouzne etický rozměr dějepisu k prostému nálepkování historických epoch dle hodnot a norem posledních zhruba dvaceti let (které navíc za dalších dvacet let ani nemusí platit). Posuzování minulosti podle současných norem tím samozřejmě není vyloučeno, je ale nutno mít na paměti podmíněnost a jednoznačnou nehistoričnost takového přístupu a vždy uvést dobový etický kontext.
Mnohem zajímavější je tázat se, proč lidé vnímali otroctví, křížové výpravy nebo upalování čarodějnic jako legitimní a správné než tyto fenomény na základě současného poznání šmahem odsoudit. Tím totiž naprosto rezignujeme na historické poznání a snahu pochopit společnost minulosti. Zmíněné upalování čarodějnic je nezřídka vnímáno jako nástroj náboženských institucí směřující ke kontrole a terorizování společnosti. Pokud se ale na problém podíváme dobovou optikou, zjistíme, jak velkou podporu hon na čarodějnice měl a jak zásadně reagoval na určitou společenskou poptávku. Stejně tak můžeme zkoumat důvody toho, proč doboví současníci považovali takové konání za eticky správné.
Eticky problematická témata jsou pak v tomto kontextu do hodin dějepisu přímo doporučována, protože umně rozvíjí typ historického myšlení, kdy studenti chápou rozdílné mentality a hodnotové systémy. Namísto odsuzování konkrétních historických aktérů získávají pestrý obraz dobové a společenské podmíněnosti jejich jednání a názorů.
Vztahem etiky a dějepisu se na univerzitě ve finském Turku zabývá profesor Jan Löfström, který přímo vybízí k cílenému vyučování problematických a eticky sporných témat. Studenti se při nich učí argumentovat, naslouchat druhé straně, osvojit si více pohledů na daný problém a kultivují vlastní „otevřenost mysli“. Navíc je snadné studenty těmito tématy zaujmout. Lze také tříbit metodu práce s historickými prameny. Řada textů, a ostatně i samotných učebnic dějepisu, obsahuje jak explicitní, tak implicitní etické soudy o historii. Studenti by je měli být schopni odhalit a minimálně mít povědomí o tom, že jednání historických aktérů není možné vnímat pouze z pohledu současnosti.
Kolektivní identita jako most k minulosti
Druhý rozměr etiky v dějepisné výuce se týká důsledků někdejších událostí pro současnost. Má hrdinství spojeneckých vojáků z Normandie, obchod s otroky či vyvražďování původních obyvatel Ameriky vést k nějakému jednání či postoji v současnosti? Mrtvým přece nemůžeme poděkovat ani je odškodnit či se jim omluvit, pachatele zločinů už nemůžeme potrestat (ponechme stranou událost z roku 897, kdy bylo z hrobu téměř po roce vytaženo tlející tělo papeže, posazeno na židli před soudní tribunál a souzeno).
Humorný příklad pro ilustraci tohoto problému máme i v našich dějinách. Jan Šrámek byl významný kněz a katolický politik první poloviny 20. století. Když na něj v parlamentu zakřičel jistý socialistický poslanec: „A kdo nám upálil Husa?“, Šrámek lakonicky odvětil: „Já ne“. Měl pravdu, on Husa samozřejmě neupálil. Římskokatolická církev se ale ústy papeže Jana Pavla II. přesto omluvila.
Bývalí aktéři jsou sice mrtví, ale do současnosti přežívají různé formy náboženské, národní či kulturní kolektivní identity, jež současníky přímo vážou k minulým událostem. Tím vzniká jistá odpovědnost společnosti, překračující věky. Stačí si uvědomit, jak zásadní význam pro srbskou národní identitu má více než 600 let stará bitva na Kosově poli, jež dodnes jitří emoce a tím pádem i situaci na Balkáně. Dávné křivdy běžně slouží k využívání historie v politickém boji.
K ocenění hrdinů z minulosti sloužily od nepaměti pomníky. Napravování křivd se historicky odehrávalo hlavně mezi státy navzájem například formou poválečných reparací. První doložený příklad odškodnění jednotlivců se datuje v souvislosti s přeživšími holocaustu či jejich příbuznými, podobné příklady pak následovaly i na jiných místech (např. v Jihoafrické republice po pádu apartheidu).
Snaha o hledání spravedlnosti, kdy jsou nějakou formou (vzdělávacím programem, pomníkem, omluvou, přednáškami) vyzdviženy poškozené skupiny z minulosti, vychází z předpokladu, že společnost není atomizovaným shlukem jedinců, ale holistickým celkem. Řada skupin v ní má vlastní kolektivní identitu a pro dobré soužití je nutno se s minulostí vyrovnat.
Takový přístup je samozřejmě možné zcela legitimně kritizovat z konzervativních pozic. Plasticky to vykresluje zmíněný Šrámkův citát. Ostatně, Margaret Thatcherová kdysi prohlásila: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jen jednotliví muži a ženy a existují rodiny.“ Historické omluvy jsou v éře politické korektnosti velmi časté, někdy problematické a leckdy absurdní, protože se zpravidla omlouvají lidé, kteří nic neudělali, lidem, kterým nic neudělali.
Pro účely etického rozměru dějepisu je tuto problematiku nutné chápat spíše ve smyslu kritického vyrovnání se s minulostí, uznání vin a ocenění světlých okamžiků. Cílem je schopnost zapamatovat si a připomínat události, oběti a nespravedlnosti z minulosti, abychom porozuměli současnému světu. Učí nás formulovat a přijmout vlastní i společenskou historickou odpovědnost vůči etickému konání v minulosti. Činíme tak v zájmu spravedlnosti, která nikdy nebude ve vztahu k historii dokonalá, ale neměli bychom na ni rezignovat.
Zatímco u první otázky bylo zásadní vyhnout se prezentismu, zde se přímo pracuje s významem minulosti pro současnost a budoucnost. Studenti by například na základě studia holocaustu měli říct, co má dělat stát, když nyní dojde někde ve světě ke genocidě, jaké jsou současné příčiny genocid a čím se liší od těch v historii.
Badatelská metoda není relativismus
Podobně je možné pojmout i jiná témata. Na jaře roku 1939 plul německý parník St. Louis do Ameriky, na palubě cestovalo více než 900 židovských uprchlíků. Úřady ve Spojených státech je odmítly přijmout kvůli naplnění imigračních kvót. Stejně tak je odmítla Kanada i Kuba, loď se tedy vrátila do Evropy a více než třetina cestujících zahynula během holocaustu.
V prvním rozměru etiky bychom se ptali po dobových důvodech, proč americké i kanadské úřady odmítly přijmout uprchlíky a zda bylo takové počínání v dané době morálně přijatelné. V druhém rozměru se naopak ptáme, co si můžeme z události vzít pro dnešek: Jaká je kontinuita a diskontinuita v rámci etických argumentů, použitých vládami dříve a dnes při imigrační krizi? Mohla by se totožná událost stát i dnes?
Mimo výše uvedené obecné principy se nabízí celá škála využití daného přístupu. Viděli studenti v poslední době film s historickou tématikou? Pokud ano, jak zobrazuje historické aktéry? Podle čeho je dělí na špatné a dobré? Odpovídá to historickým skutečnostem? Obsahuje film nějaké morální poselství? Podobným způsobem bychom mohli v hodinách interpretovat učebnice dějepisu z období komunistického režimu. Ty obvykle obsahuji velmi zabarvené a době poplatné explicitní i implicitní morální soudy. Stejně tak mohou studenti analyzovat pomníky v místě svého bydliště.
Badatelská metoda se svou prací s prameny, multiperspektivou a konstruktivismem tedy vůbec neodsouvá hodnoty a morálku do bláta bezbřehého relativismu. Schopnost vynášet poučené etické soudy je důležitou součástí historického myšlení. Takový soud má ale dvě fáze, první je pochopení a důkladná znalost historické události v kontextu doby, a teprve poté hledání jejího významu či odkazu pro současnost.
Autor se specializuje na otázky výuky dějepisu, kromě jiného spolupracoval na projektech Dějiny v pohodě a Kontexty humanity.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
