Její otec byl mezi lety 1976-1990 zemským ministerským předsedou v Dolním Sasku za CDU (než ho vystřídal jistý Gerhard Schröder). Koncem 70. let řádila v Německu levicová teroristická Frakce Rudé armády a podle policie hrozil tehdy dvacetileté Ursule únos. Odjela proti inkognito do Londýna, kde žila pod cizím jménem a zjevně si to dost užívala („Londýn byl ztělesněním modernosti: svobody, radosti ze života, zkoušení všeho…“). Po návratu žila ještě několik let s ochrankou.
Každopádně následně vystudovala medicínu a vdala se v roce 1986 za Heiko von der Leyena, lékaře z starobylé a bohaté rodiny, která kdysi zbohatla na obchodu s hedvábím. Heiko sám pracoval v farmaceutickém průmyslu a žili čtyři roky v Kalifornii, kde pracoval na Stanfordu, ale jinak na farmě v Burgdorfu nedaleko Hannoveru, kde kromě sedmi dětí odchovali i několik generací koní, protože paní Ursula je vášnivou jezdkyní na koni.
Ursula reálně pracovala od roku 1988 do roku 1992 na ženské klinice v Hannoveru jako asistentka lékaře (doktorkou medicíny se stala v roce 1991) a poté učila mezi léty 1998 a 2002 na vysoké škole. A pak už přišla politika.
Ursula se v roce 2003 dostala do zemského parlamentu a stala se ministryní pro sociální věci, rodinu, ženy a zdraví. Odtud jí do podobné pozice na spolkové úrovni vytáhla – stala se ministryní pro rodinu a mládež. Prosazovala spíše liberální modely (například jesle) a celkově se stala tváří „nové“ a méně konzervativní CDU. V roce 2009 se stala ministryní práce a sociálních věcí a prosazovala celostátní minimální mzdu, kvóty na ženy v dozorčích radách nebo manželství homosexuálů. No a v roce 2013 se stala ministryní obrany, což jí vyneslo největší kritiku.
Dlouholeté problémy Bundeswehru se za její vlády naakumulovaly, navíc působila jako někdo, kdo k tématu opravdu nemá blízko a armáda mu nic neříká… Letuschopných jen polovina letadel, vojáci si museli na cvičení NATO půjčovat přístroje na noční vidění, klíčové nákupy měly mnoho let zpoždění (výsadkáři třeba čekali na helmy 10 let), armáda má podstav, nákupy se prodražovaly (viz školní plachetnice Gorch Fock. V lednu 2016 začala její oprava. Měla trvat 17 týdnů a stát 10mil eur Skončila v roce 2021 za 135 milionů).
Ne, že by na armádu nešlo dost peněz (sice ne ona mýtická dvě procenta, ale vzhledem k velikosti německého HDP to bylo pořád dost peněz), ale obrovská část mizí v tajemné sekci „různé“ (tedy ani technika, ani personální náklady). Němci dávají na obranu o 6 mld. eur více než Francouzi (údaj 2021), ale Francie má přitom víc mužů i techniky, je schopna efektivního nasazení na druhém konci zeměkoule, a navíc zvládá provozovat nesmírně drahé hračky jako jaderné ponorky a letadlová loď.
Nedostatky v terénu nahrazovala Ursula blouzněním o společné evropské armádě, boj s pravicovým extrémismem v armádě hnala do krajností (zákaz bojových písní, které přitom vojáci Bundeswehru zpívali po celou dobu existence poválečné armády) a nedostatek rekrutů místo zdůraznění bojového ducha armády a pořízení kvalitního vybavení řešila korporátní stylem – tedy lákáním na firemní školky, zkrácením pracovního týdne, flexibilní pracovní dobu atd.
Kromě toho se stala terčem kritiky za štědré odměny externím konzultantským společnostem, ve kterých pracovaly dvě její děti a tak její doktorská práce nebyla asi úplně košer (27 z 62 stran její disertační práce obsahovaly pasáže bez odpovídajícího zdrojového citování). Univerzita sice potvrdila, že práce obsahuje „jasné nedostatky“, ale že tyto nedostatky neindikují úmysl klamat…
Odchod do Evropské komise tak mnozí v Německu vnímali spíše jako zlatý padák…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
