Takzvané midterms volby v USA často bývají referendem o prezidentovi. Stejně tomu bylo i letos. Referendum nicméně nebylo o současném prezidentovi, nýbrž o tom bývalém. A Donald Trump v něm propadl. Červená vlna totiž Kongres nespláchla. Namísto toho nepříjemnou studenou sprchu schytaly ambice bývalého prezidenta.
Spojené státy mají za sebou tzv. midterms, neboli volby do části Senátu, do Sněmovny reprezentantů a na posty guvernérů. Bude ještě minimálně několik dní trvat, než budeme znát definitivní výsledky. Jedno je ale jisté už dnes – očekávaná červená vlna nepřišla. Republikáni (GOP) neuspěli tak, jak se všeobecně očekávalo. Demokraté (DNC) zvládli své ztráty minimalizovat.
Příliš mnoho bláznů…
Proč? Možná bychom se mohli spokojit s větou Karla Rova, republikána a bývalého klíčového poradce prezidenta George Bushe ml. Ten pro Wall Street Journal napsal, že „příliš mnoho nominovaných byli blázni nebo hlupáci“. Rove je možná dost příkrý, ale kus pravdy bezpochyby má. Republikánská strana zkrátka nominovala až příliš mnoho obskurních kandidátů (a kandidátek, abychom byli genderově féroví – ano, díváme se třeba do Colorada na Lauren Boebert), než aby mohla uspět tak, jak si sama přála.
Kdo za to může? Vypíchněme si proto alespoň několik zajímavostí. V první řadě tu máme poněkud neortodoxní strategii demokratů, kteří se v řadě případů zapojili do primárek GOP ve snaze zajistit úspěch takovému republikánskému kandidátovi, který působí buďto jako extremista anebo, slovy Karla Rova, rovnou jako blázen. Demokraté do svého úsilí investovali desítky miliónů dolarů. A často byli úspěšní. Třeba v senátním souboji o New Hampshire. Díky podpoře DNC zde republikánské primárky vyhrál Don Bolduc, jež podporoval konspirační teorii, podle které vyhrál Joe Biden volby v roce 2020 podvodem. Bolduc následně poměrně jednoznačně prohrál senátní souboj se svojí demokratickou soupeřkou o devět procentních bodů. Pro GOP dvojnásobná škoda. Jednak protože při senátním poměru mandátů 50:50 záleží na každém jednom křesle. A pak také proto, že průzkumy ukazovaly, že republikáni mohli v New Hampshire uspět. Podobnou strategii přitom Demokraté úspěšně použili v řadě dalších guvernérských nebo kongresových klání. Faktem sice je, že řada podporovatelů DNC má s podobným přístupem své strany jakýsi morální problém, nicméně účel nakonec světí prostředky.
Dalším dílčím důvodem slabší republikánské výhry může být částečně chybná volba komunikovaných témat. Republikáni se během kampaně hodně zaměřovali na ekonomiku. Vsadili na otřepanou politickou poučku, že volič hlasuje peněženkou. Aby také ne, když Spojené státy sužuje inflace, vyšší ceny pohonných hmot a dle průzkumů si téměř 70% Američanů myslí, že země jde špatným směrem. I díky tomu má prezident Biden velmi nízkou popularitu jen kolem čtyřiceti procent. GOP ale během kampaně zapomněla akcentovat jedno z témat, jež se nakonec podle dat z tzv. exit polls ukázalo pro Američany jako důležité – potraty. Americký Nejvyšší soud totiž loni v létě revidoval známé rozhodnutí Roe v. Wade, jež garantovalo Američankám federální právo na umělý potrat. Rozhodnutí tehdy vzbudilo široký ohlas americké veřejnosti. Celá kauza byla ještě přiživována médii, jež někdy rozhodnutí soudců a soudkyň zjednodušeně interpretovala jako jakýsi „zákaz potratů“. Zpětně vzato je zbytečné vysvětlovat, že taková interpretace byla chybná. Američanky se nicméně na jejím základě rozhodly letos přijít k volbám a hájit své „právo na volbu“ hlasováním pro DNC. Z aktuálních dat už víme, že v některých státech bylo téma potratů pro voliče (voličky?) skoro stejně důležité, jako ekonomika. Republikáni tak za své komunikační chyby zaplatili.
…a Donald Trump
Jak zásahy demokratů do republikánských primárek tak zanedbání tématu potratů jsou ale po mém soudu pouze dílčí příčiny slabšího výsledku GOP. Tou hlavní příčinou je Donald Trump. Prosím nyní všechny příznivce bývalého amerického prezidenta, kteří se rozhořčeně chystají článek zavřít, aby to nedělali. Nejsem žádný apriorní odpůrce Donalda Trumpa, dokonce jsem jej až do 6. ledna 2021 pokládal za poměrně úspěšného prezidenta. Jeho vztah s Republikánskou stranou už se ale vyčerpal, jeho přínos se proměnil v zátěž a z Trumpa se stala rezavá ocelová koule, která celé konzervativní hnutí v USA táhne ke dnu.
Politika je týmový sport. Lidé se organizují do stran a hnutí, kde je spojuje stejný světonázor a ideologie. A v kolektivním sportu se občas stane, že je potřeba se zbavit hráče, který toho pro tým v minulosti dost vykonal. Třeba když začne svými toxickými řečmi rozkládat kabinu. Nebo když si začne myslet, že je víc než klub. Anebo když svým chováním začne štvát už i sponzory a tak hrozí, že kvůli němu nebude na dresy pro příští sezónu.
V podobné pozici je nyní Donald Trump vůči Republikánské straně. Jakožto člověk, který je zvyklý věci direktivně řídit, si Trump v rámci stranických primárek prosadil řadu svých spojenců coby kandidáty v některých klíčových státech a obvodech. Nutno dodat, že v Trumpově světě se slovo „spojenci“ volně překládá zhruba jako „lidé, kteří mě poslouchají a jsou ochotni šířit do světa moje názory, i kdyby to byly sebevětší bludy“. Jak tito trumpisté nyní dopadli? Pohořeli. Jeden příklad za všechny – Mehmet Oz a volby do Senátu v Pennsylvánii. Známý televizní lékař prohrál své klání poměrně jasně o čtyři procentní body proti kandidátovi DNC Johnu Fettermanovi, který byl přitom po mrtvici a stěží dokázal dát větu dohromady. Prohra je o to bolestnější, že pennsylvánské senátní křeslo držela dosud GOP, nicméně Oz dokázal oproti výsledku svého předchůdce z roku 2016 poztrácet půl milionů hlasů.
Trump dal po porážce od doktora Oze ruce pryč a nechal se slyšet, že jeho podporu mu „poradila manželka Melanie, což nebylo její nejlepší rozhodnutí“. Pokračuje tak v duchu svých předvolebních televizních vystoupení, kdy třeba během rozhovoru na adresu kandidátů GOP prohlásil: „Pokud vyhrají, je to díky mně, pokud prohrají, mohou si za to sami“. Podobné porážky totiž utrpěla řada dalších Trumpem vyvolených kandidátů (namátkou Doug Mastriano, Tudor Dixon, Herschel Walker, Blake Masters a další). Někteří další své volby vyhráli, byť s menším náskokem než se původně čekalo. Zkrátka příliš mnoho kandidátů GOP mělo jenom jednu jedinou silnou stránku – bezmeznou loajalitu k Donaldu Trumpovi. To sice stačí bývalému prezidentovi, ale zcela zjevně to nestačí americkým voličům.
Floridský úspěch
Na druhé straně tu pak ale máme ty kandidáty republikánů, které Trump buďto otevřeně nesnáší nebo je minimálně z různých důvodů veřejně nepodpořil. Do první kategorie patří třeba staronový guvernér státu Georgia Bryan Kemp. Georgia je státem, kde volby bývají extrémně těsné. Minulé senátní volby zde skončily v tzv. runoff, neboli druhém kole, protože žádný kandidát nezískal přes 50%. Do runoff míří i ty aktuální senátní volby. V prezidentských volbách zde Joe Biden porazil Donalda Trumpa o titěrných dvanáct tisíc hlasů. Jak si vedl Kemp? Pohodová výhra o tři sta tisíc hlasů nad miláčkem médií a údajnou vycházející hvězdou DNC Stacey Abrams. A to vše navzdory Trumpově nenávisti – nemůže Kempovi zapomenout, že v roce 2020 nepodpořil jeho teorie o zmanipulovaných volbách.
Pro další zajímavé případy pojďme na Floridu. Slunečný stát byl dlouhou dobu považován za tzv. fialový, protože zde někdy uspěl republikán a jindy demokrat. V poslední době se sice barví stále více dočervena, přesto jsou ale úspěchy, jichž zde letos GOP dosáhla, nad očekávání. Tím prvním (a mediálně trochu skrytým) je senátní obhajoba Marka Rubia. Rubio zvítězil s luxusním náskokem zhruba 1 300 000 hlasů. Samotný Trump přitom Floridu v roce 2020 vyhrál o necelých 400 000 hlasů. Trump floridského senátora nemůže vystát od republikánských primárek z roku 2016, kdy si proti němu Rubio troufl kandidovat. Trump mu od té doby neřekne jinak než „malý Marco“.
Ještě výraznějším floridským republikánským úspěchem je obhajoba tamního guvernéra Rona DeSantise. Ten svého demokratického vyzyvatele porazil na hlavu, když získal o milion a půl hlasů víc. To je na poměry Floridy nevídaný výsledek. Obzvlášť když si uvědomíme, že před čtyřmi roky (tehdy ještě s Trumpovou podporou) vyhrál DeSantis jen o necelé půl procento. Posledním republikánem, který takto výrazně uspěl na Floridě, byl Harrison Reed v roce 1868! A pomyslnou třešničkou na DeSantisově oslavném dortu může být třeba fakt, že v okrese Miami-Dade, kde 70% obyvatel tvoří Hispánci, získal 55%. Na republikána úctyhodný výkon.
Strach z konkurence
Pokud by byl Donald Trump skutečným lídrem republikánské strany potažmo konzervativního hnutí v USA, za což sám sebe rád označuje, musel by mít z vítězství svých ideových souputníků radost. Trump jí ale nemá. Děsí ho totiž, že by DeSantis mohl proti němu kandidovat ve vnitrostranických primárkách a „ukrást“ mu republikánskou nominaci pro prezidentské volby v roce 2024. Už před svým úterním triumfem patřil floridský guvernér mezi miláčky republikánských příznivců. V průzkumech na téma, koho by si republikáni přáli za nominanta pro rok 2024, se tradičně umisťoval hned druhý právě za Trumpem. To bývalého prezidenta nenechalo chladným. Na otázku, co říká na hypotetickou DeSantisovu prezidentskou kandidaturu, novinářům odpověděl, že by mu to neradil a pokud by k ní přeci jen došlo, tak on jim toho o floridském guvernérovi řekne víc, než kolik toho o něm ví jeho vlastní žena. Vážně skutečný lídr jakéhokoliv hnutí otevřeně vyhrožuje diskreditací těm kolegům, kteří by jej třeba mohli nahradit ve funkci? Zkusme si na vteřinu představit, že by se podobně vyjádřil třeba Ronald Reagan o Bushovi starším. Nesmysl, viďte.
Vidíme tedy, že Trumpem podporovaní kandidáti povětšinou pohořeli, zatímco jeho vnitrostraničtí odpůrci si vedli mnohem lépe. Vlastně se začíná zdát, jako kdyby to byla republikánská tradice posledních let. Za Trumpovy „vlády nad stranou“ už totiž GOP prohrála jedny midterms volby (2018), jedny runoff volby v Georgii (2021) a jedny prezidentské volby (2020). K tomu připočtěme aktuální „nevýhru“. Do velké míry je tomu tak právě proto, že bývalý prezident prosazuje na volitelná místa sobě blízké kandidáty. Jako perličku si navíc uveďme, že Trump sice tyto politiky protlačí přes primárky, následně ale donutí vedení strany, aby jim zafinancovalo nákladné kampaně za desítky miliónů dolarů. Vzhledem k jejich pochybným kvalitám jsou to navíc často peníze vyhozené z okna, které mohly být investovány do podpory schopnější politiků.
Že je Trump pro GOP spíše zátěží než podporou si v čím dál větší míře začínají všímat nejen samotní republikánští politici, ale třeba také sponzoři strany. Bývalá klíčová spolupracovnice několika republikánských prezidentských kandidátů Alice Stewart se nechala slyšet, že se na ní obracejí naštvaní sponzoři GOP s tím, že už je nebaví utápět peníze v podpoře nekvalitních kandidátů nebo v placení účtů za Trumpovi právníky.
Quo Vadis, GOP?
V lednu 2021 jsem napsal text, v němž jsem vyzýval konzervativce, aby nepropadali malomyslnosti poté, co Trump prohrál prezidentské volby a následně demokraté uspěli v runoff volbách v Georgii. Poukazoval jsem na to, že konzervativci mají v USA dobrou pozici – mají většinu v Nejvyšším soudu, většinu guvernérů a státních vlád, v roce 2022 budou mít dobrou šanci na zisk většiny v Kongresu a pokud pro rok 2024 vygenerují dobrého prezidentského kandidáta, budou moci v zemi něco skutečně změnit. Tato vize ale nyní dostala první menší trhlinky, když GOP, neschopna oprostit se od již zjevně vyčpělého trumpismu, v midterms volbách zdaleka neuspěla tak, jak měla a hlavně mohla. Pořád je ale dost času. Jen si američtí konzervativci musí uvědomit, že cesta k návratu do Bílého domu nevede skrze sázku na zdiskreditovaného politika, jehož jediným volebním úspěchem v životě je (a pravděpodobně už navždy bude), že v roce 2016 porazil špatně vybranou prezidentskou kandidátku demokratů.
Republikáni se musí vydat jinou cestou. Ne, nevolám po stočení Republikánské strany do politického středu. Nechci, aby GOP pro rok 2024 vybrala dalšího Mitta Romneyho, kandidáta bez chuti a zápachu, který bude možná přijatelnější pro mainstreamová média, ale voliči republikánů se s ním nebudou umět dostatečně identifikovat. Cestu vidím v osobách mladších talentovaných politiků a političek, jakými jsou třeba právě Ron DeSantis, Marco Rubio nebo třeba Nikki Haley. Jedná se o kandidáty, kteří mají politický talent i zkušenosti, kteří umějí vyhrávat volby a kteří dokáží razit rozhodnou konzervativní linii. Ale dokáží své postoje také prosazovat s jistou dávkou státnického přesahu, díky čemuž nejsou, na rozdíl od Trumpa, toxičtí pro v podstatě kohokoliv, kdo nepatří do tvrdého jádra republikánských voličů. Naopak jsou přijatelní jak pro republikány (a to i trumpovského střihu), tak pro nezávislé voliče, pro ženy (zejména Haley) nebo menšiny (zejména DeSantis).
Čas Trumpismu skončil
Republikáni se musí změnit a zbavit se Trumpa ne proto, že by byli v krizi. Ale naopak proto, že pokud udělají v následujících dvou letech správná rozhodnutí, otevírá se před nimi slibná možnost výrazně změnit Spojené státy k obrazu svému, zarazit progresivistické šílenství a vrátit zemi zpátky na cestu ke svobodě a prosperitě. A o to by každému správnému konzervativnímu politikovi mělo jít především. Osobní prospěch nyní musí jít stranou. Trumpismus skončil. Je čas na novou éru Republikánské strany, na novou éru Spojených států. V sázce je totiž příliš mnoho.
Autor se profesně věnuje historii a politickému marketingu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!