Nenechme si opět prznit nejvyšší zákon jako v době Opoziční smlouvy nebo schválením přímé volby presidenta.
Jako šídlo z pytle čouhá z vyjádření Václava Klause (a jeho institutu) přesvědčení, že Ústava je tu od toho, aby usnadnila vládnutí. Klíčovou pasáž citujme: „Ústavním soudem vynucená změna v každém případě přinese slabší vlády, chaotičtější koalice a roztříštěnější politickou scénu.“
Krátce ke koalicím: nálezem Ústavního soudu (ÚS) skončilo období brutální a rozumně zcela neopodstatněné penalizace předvolebních koalic. Je velmi pravděpodobné, že vstupování do těchto koalic bude napříště atraktivnější než doposud. Navíc půjde s větší pravděpodobností o koalice programové, tedy vnitřně politicky homogennější a logičtější, neboť za dosavadní situace byl jedním z motivů čistě technický aspekt plynoucí ze způsobu přidělování mandátů, který významně zvýhodňoval „velké“ na úkor „malých“. Nález ÚS tedy samozřejmě nevede k chaotičtějším koalicím, ale ke koalicím, které dávají větší programový smysl. Stejně tak tento nález nevede k větší roztříštěnosti politické scény, ale naopak k její potenciální agregaci.
Co se týká „slabších vlád“, připomínáme, že Ústava je od toho, aby vládnutí přiměřeně komplikovala, tedy aby vítězům kladla do cesty překážky, které je nezbytné překonávat vyjednáváním, získáváním širší podpory, zohledňováním legitimních zájmů menšin (apod.). To zvyšuje pravděpodobnost nalezení stabilnějších řešení, jejichž životnost je delší než jedno funkční období Poslanecké sněmovny. Naopak v systému, kde se vládne snadno, kde vítěz bere vše, aniž tomu však odpovídá skutečně většinová podpora veřejnosti, roste pravděpodobnost, že příští vítěz dnešní kroky jedním škrtem pera zruší (a vice versa), což je pro stabilitu a důvěru společnosti v systém ještě mnohem horší, než „slabší vlády“.
Václav Klaus a Miloš Zeman chtěli vládnout snadno. Ústava jim v tom překážela. Když do ní před více než dvaceti roky zasáhli (přesněji, když se rozhodli ji ignorovat), byli to právě oni, kým byl systém destabilizován. Shnilé ovoce jejich pokusu sklízíme, jak je patrné, ještě dnes. Vznikne-li přirozenou spoluprací politických stran a jejich postupnou agregací systém stran dvou, může jistě být následně rozumné většinový volební systém zavést a ničemu to nemusí vadit. Pokud je však volební systém instrumentalizován, tedy je-li záměrem prostřednictvím změny volebního systému marginalizovat existující politickou konkurenci, jedná se naopak o nebezpečné volební (a sociální) inženýrství.
Dnes chce snadno vládnout Andrej Babiš. I jemu Ústava překáží a nejraději by kousek výše uvedených pánů zopakoval – zrušil Senát a zavedl většinový volební systém. Dnes jako tehdy: pro sebe. Ústavní soudci svým nálezem ukázali, že pokusy politiků měnit Ústavu pro zlepšení jejich posice a uspokojení jejich osobních, politických či stranických zájmů – tedy zejména zájmu ještě více si upevnit svoji moc a ještě více si zjednodušit vládnutí, jsou v přímém rozporu se zájmy občanů. Ústava ČR je, jak již bylo naznačeno, naštěstí koncipována tak, aby politikům vládnutí ztížila a tím je nutila spolu jednat a nacházet řešení nejlepší pro občany. Jde totiž o to, aby jakákoliv parlamentní většina, která se momentálně dostane k moci, nemohla pro sebe tuto moc usurpovat trvale, jako to udělali nacisté v roce 1933 v Německu nebo „naši“ bolševici v roce 1948.
Ať už jsou ostatní okolnosti jakékoli (a, jistě, mohly a měly být příznivější, zejména co se rychlosti v rozhodování tak zásadní a citlivé otázky týká…), věcně se diskutovaným nálezem ÚS žádoucím způsobem vracíme k duchu Ústavy ČR přijaté 19. prosince 1992. Že se to jmenovaným politikům nelíbí, to chápeme. Bez jisté dávky vůle k moci v politice uspět nelze. Když však nakonec nic jiného než tato vůle nezbývá, musí být po ruce politické nástroje, jak neblahé působení těchto mocichtivých politiků omezit. To je pravým smyslem Ústavy. ÚS se svým nálezem postavil na stranu Ústavy platné k 1.1.1993, jejíž následné zásadní úpravy byly motivovány mocenskými choutkami a jen k horšímu. Ústavní soudci se tak postavili na stranu občanů. A ukázali jasně, kdo je kdo na politické scéně.
Jan Kubalčík je předsedou Konzervativní strany.
Karel Ledvinka je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda ČNR a PS PČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!