Podle nejnovější zprávy kanadské ekonomky Patricie Adamsové nastartoval Peking velmi úspěšnou spolupráci se západními „zelenými organizacemi“. Používá přitom metodu klacku a mrkve, jak zní čínské úsloví, po česku řečeno biče a cukru. Následkem toho se tyto nátlakové skupiny stávají hlásnou troubou současného prezidenta Si Ťin-pchinga, aniž by si ovšem uvědomovaly dlouhodobé následky svého jednání. Jak ekonomické, tak ekologické.
Na začátek stručné shrnutí: „Stejně jako všechny západní nevládní organizace mohou i ty ‚zelené‘ fungovat v současné Číně pouze tehdy, když drží jazyk za zuby a skákají tak, jak vládní strana píská. Vedle toho ale dokáže Peking ovlivňovat jejich chování také prostřednictvím nejrůznějších finančních fondů, jakým je kupříkladu Energy Foundation of China, přes níž se na ‚ekologické účely‘ přerozdělují peníze z nadací amerických miliardářů,“ shrnuje ve své zprávě Patricie Adamsová. A pokračuje: „Na jednu stranu západní zelení vychvalují současné čínské ambice, co se týče boje proti změnám klimatu, na druhou stranu vůbec nekritizují její současnou masivní uhelnou expanzi. Zavírají oči nad tím, co je zjevné – že Čína neplní své mezinárodní dohody a nehodlá snižovat spotřebu fosilních paliv, ba právě naopak. Ale zatímco svět si tuhle skutečnost již začíná plně uvědomovat, západní environmentalisté mlčí,“ píše Adamsová. „A Čína je tak využívá jako své ‚užitečné idioty‘!“
Zmíněná zpráva vyšla na začátku prosince 2020 pod hlavičkou GWPF (Global Warming Policy Foundation – Fondu pro politiku globálního oteplování), který chce dle vlastních slov zpochybňovat „krajně škodlivé kroky zaváděné vládami v boji proti člověkem způsobenému globálnímu oteplování“. Tato organizace byla založena v listopadu 2009 po aféře Climategate, kdy na základě uniklých soukromých emailů předních světových vědců zabývajících se klimatem vyšla najevo manipulace s klimatologickými daty. Dnes je ovšem GWPF spíše než „neziskovka“ a „nevládka“ charakterizována jako „lobbistická skupina“ a někteří její čelní představitelé jsou označováni za „popírače klimatických změn“.
Žádný pamflet…
Patricie Adams(ová) je ekonomka a výkonná ředitelka organizace Probe International, kanadské nevládní organizace zabývající se problematikou hospodářské pomoci zemím třetího světa (a zejména s ní spojenou korupcí jak na straně obdarovávaných, tak na straně ‚dárců‘ a sponzorů), ale též již od druhé poloviny 80. let problematikou environmentálního hnutí v Číně. V roce 2003 navštívila Prahu jako jeden z řečníků v projektu Forum 2000. Zde hovořila o ožehavém tématu podrobně rozebraném v její knize z roku 1991, která bohužel nebyla nikdy přeložena do češtiny – Odious Debt (Nelegitimní dluhy), zabývající se vysokým zadlužením rozvojových zemí jako důsledku hospodářské pomoci od zemí vyspělých. Je světově uznávanou odbornicí na politiku ochrany životního prostředí v Číně a také editorkou anglického překladu světového bestselleru Yangtze! Yangtze!, který je jedním z významných inspiračních zdrojů současného čínského demokratizačního hnutí. Vedle toho je také zakladatelkou World Rainforest Movement (Světového hnutí za záchranu deštných pralesů) a organizace International Rivers Network. Mnohokrát vypovídala před výbory kongresu a parlamentu v Kanadě i Spojených státech a je častým hostem a přispěvatelkou světových médií včetně BBC, CBC, The New York Times… Její zprávu proto nelze apriori odsoudit jen jako pamflet lobbistů či popíračů globálních změn klimatu.
V úvodu své zprávy (kterou si můžete v celém původním znění přečíst zde) vypočítává Adamsová zásadní témata poslední doby. Ta otevírají světu oči v souvislosti s trajektorií čínské domácí i zahraniční politiky – mimo jiné zadržování Ujgurů v převýchovných táborech, porušování dohod o samosprávě Hong-Kongu, eskalace teritoriálních sporů v Jihočínském moři, hrozba okupací Tchaj-wanu nebo nejnověji mlžení ohledně epidemie koronaviru…
Všichni se Číny bojí. Kromě ekologů…
Podle průzkumů agentury Pew Research Center došlo v posledních letech k zásadnímu obratu světového veřejného mínění. K někdejšímu převažujícímu názoru, že Čína je sice nekontrolovatelně rostoucí, ale v podstatě neškodný „obr“, se dnes přiklání jen menšina dotazovaných jak na americkém, tak na evropském kontinentu.
Ovšem s jedinou zásadní výjimkou – a to jsou ekologické organizace. Zejména z řad „západních environmentalistů a jejich sponzorů,“ uvádí se doslova ve zprávě Patricie Adamsové. „Namísto aby se měla [tato hnutí] na pozoru před současnou rozporuplnou rolí Číny coby nové globální velmoci, zahrnují ji chválou za její (často ale jen proklamované) snahy v oblasti ochrany životního prostředí, přičemž používají superlativy jako ‚nejpříkladnější‘ či ‚herkulovské‘.“
Organizace Greenpeace na svých stránkách uvádí, že „důraz na udržitelný rozvoj zhmotní světové dědictví Číny jako globálního lídra“. Světový fond na ochranu přírody (WWF) vyzdvihuje „ambice čínského prezidenta v oblasti boje proti klimatickým změnám jako neochvějně příkladné a rozhodné kroky“. A Rada pro ochranu přírodních zdrojů (NRDC) – vlivná, byť u nás málo známá kalifornská nevládní organizace založená ve stejné době jako Greenpeace – dokonce vydala knihu Will China Save the Planet? (Zachrání Čína planetu?). Odpověď, kterou přináší, je jasná – ano.
Čína tuhle západní „environmentální chinofilii“ po zásluze odměňuje – státní média kontrolovaná KSČ (Komunistickou stranou Číny) jako China Daily nebo agentura Nová Čína (Xinhua) věnují mnoho stran oslavným článkům o spolupráci se západními ekologistickými organizacemi.
Některé západní environmentální organizace mají dnes v Číně překvapivě privilegované postavení. Po přijetí zákona v roce 2017, který upravuje fungování zahraničních nevládních institucí, zde byla činnost většiny z nich (včetně renomovaných Amnesty International či Human Rights Watch) buďto značně omezena nebo rovnou zakázána. Pro srovnání: předtím zde fungovalo cca sedm tisíc zahraničních organizací, dnes je to přesně 553, z čehož víc jak polovina jsou čistě obchodní, vzdělávací a další apolitická tělesa. Méně než 4 % představují organizace považované dle západních standardů za „ekologické“, přičemž všechny ‚šlapou‘ dle pekingského diktátu.
Stejně jako všechny zahraniční organizace, které oficiálně smějí v Číně fungovat, musejí být i ty „zelené“ formálně financovány schváleným státním úřadem či ministerstvem. Jenže v tomhle případě nejde jen o přísun nezbytných financí na jejich chod, ale také o kontrolu a řízení činnosti dané organizace a „úzkou spolupráci“ na společných projektech: To zahrnuje například pravidelná společná zasedání, umožnění prohlídky prostorů, kde daná organizace sídlí a pracuje, nebo předkládání výročních projektových plánů a využití finančních prostředků k posouzení a schválení. Stejně tak musí každá zahraniční organizace souhlasit s permanentním dohledem čínského Ministerstva veřejné bezpečnosti. Jakékoli porušení výše zmíněných požadavků může mít za následek konfiskaci majetku, zadržení personálu či zákaz budoucí činnosti dané organizace na dobu pěti let bez možnosti odvolání. A důvodem pro takovýto krok může být například (velmi vágně formulované) jednání ohrožující národní jednotu, bezpečnost a etnickou harmonii Číny.
Reklama pro Čínu za západní peníze
Jedním z posledních příkladů tohoto nařízení v praxi je kauza bývalého kanadského diplomata Michaela Kovriga z think-tanku International Crisis Group, který je v Číně zadržován již od roku 2018. A to v podmínkách, jež jsou dle západních kritérií považovány za nelidské, a to přesto, že čínská vláda posléze uznala, že prvotní důvod jeho zadržení – porušení zákona o zahraničních neziskových organizací v Číně – byl omyl.
Úzká spolupráce západních zelených organizací a KSČ (Komunistické strany Číny) je z jednoho pohledu velmi pochopitelná. Protože má-li se svět účinně vypořádat s negativním vlivem fosilních paliv na globální klima, bez Číny s jejím aktuálním 75% podílem na světových emisích CO2 to prostě nepůjde. V tomto ohledu musejí ty stovky milionů dolarů proudících do projektů zahraničních environmentálních společností oficiálně a legálně fungujících v Číně, jako je třeba Energy Foundation China, hřát zelené aktivisty na duši, protože tím „zachraňují planetu“.
Ale z druhého pohledu to zcela nepochybně a daleko více hřeje na duši nejvyšší představitele samotné Číny. Ti tímto způsobem naplňují státní (stranickou) kasu financemi od zahraničních sponzorů určenými na „záchranu světového klimatu“, nad jejichž konečným využitím mají ale finální a absolutní kontrolu právě oni. A navíc mají díky svým pravidlům fungování zahraničních organizací na svém území i kontrolu nad svým „píár“ ve světě.
Čína v podstatě organizacím typu Greenpeace říká: „Chcete se bavit o dodržování lidských práv v naší zemi nebo o našich územních nárocích v jihovýchodní Asii? Zkuste se někde o tom jen zmínit, a jdete od válu. Raději dělejte to, co vám jde nejlépe – všem neustále dokola opakujte, že jsme v oblasti ‚zelených technologií‘ světovým lídrem.“ Skvěle to dovede třeba Li Shuo z pobočky Greenpeace pro Jihovýchodní Asii, který pravidelně chválí prezidentova prohlášení ohledně závazků a plnění Pařížských dohod. Naposledy na svém twitteru 12. prosince, poprvé nejhlasitěji v květnu 2017 na summitu světových velmocí, jehož se účastnil hádejte také kdo?
Jak říkal Lenin…
Tento summit představil čínskou iniciativu zvanou Belt and Road neboli Novou Hedvábnou stezku a Li Shuo tehdy v médiích prohlásil, že jde o jasný signál vyslaný čínským prezidentem jeho americkému protějšku, který hodlá od této dohody odstoupit: „Zatímco Čína zaujímá aktivní postoj na globální scéně v boji proti změnám klimatu, kroky amerického prezidenta tyto globální snahy podkopávají… Vzhledem k tomu, že více než polovina čínských investic jde do odvětví energetiky a infrastruktury, je iniciativa Nové Hedvábné stezky příslibem toho, že Čína bude hrát vedoucí roli při přechodu od fosilních paliv k obnovitelné energii.“
Realita je sice úplně jiná, ve skutečnosti Čína tyhle závazky vůbec neplní a „skutek utek“, ale podobná prohlášení slýcháme od představitelů západních environmentalistů dodnes. Řečeno souslovím připisovaným V. I. Leninovi – environmentální organizace jsou „užiteční idioti“ Komunistické strany Číny.
Jeden příklad za všechny: Generálním ředitelem a prezidentem již výše zmiňované ekologické společnosti Energy Foundation of China je jistý Ji Zou. Dlouholetý funkcionář KSČ, náměstek generálního ředitele čínského Národního centra pro strategii boje proti klimatickým změnám a mezinárodní spolupráci při vládní Komisi pro národní rozvoj a reformy. Mezi lety 2000 a 2009 a poté v období 2012 až 2015 byl hlavním čínským vyjednavačem Pařížských klimatických dohod a v letech 2013 až 14 působil jako čínský zástupce v Mezivládní odborné komisi OSN pro financování udržitelného rozvoje. Právě on je hlavním „pokladníkem“ západních environmentalistů v Číně a zároveň vrchním schvalovatelem jejich legálního působení v zemi.
Přitom ani cent z toho nejde z čínské státní kapsy, ale od západních sponzorů očekávajících, že se díky tomu Čína v boji proti globálním změnám klimatu ‚pochlapí‘ a půjde celému světu příkladem. Podle západních environmentalistů má být Čína „uhlíkově zcela neutrální“ do roku 2060. Jenže dle posledních zjištění se zde plánují investice a otevírání nejen dalších uhelných elektráren – v první polovině roku 2020 bylo schválena stavba dalších 23 gigawattů výkonu uhelných zdrojů a zvýšení těžby uhlí z předchozích 25 milionů tun na 141 milionů tun. Navíc jako přední petrochemický výrobce a vývozce mohutně investuje do uhelných zařízení nové generace pro výrobu metanolu a dalších látek vzniklých zkapalňováním uhlí, jejichž zátěž co do emisí skleníkových plynů je vyšší než u konvenční petrochemické produkce. Spolu s tím startují projekty intenzivnějšího těžení a frakování břidlicových plynů, zvýšení využití zemního plynu, budování nových plynovodů a infrastruktury pro jeho využití v průmyslu i domácnostech.
Přání a realita
Jak máme tedy brát vážně současné proklamace Číny o její uhlíkově neutralitě do roku 2060 s ohledem na její nynější plánované investice v řádech desítek bilionů (ne miliard, ale tisíce milard!) dolarů do fosilní energetiky a další výroby? A hlavně – jak máme brát vážně tvrzení západních zelených, že Čína je pro nás v oblasti zavádění nových zelených technologií a boje proti změnám klimatu následováníhodným příkladem? Když se ve skutečnosti nic takového neděje?!
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!