V energetické politice je jediným vhodným příkladem pro ČR Francie

Jestliže si slova vlivného europoslance a stoupence jádra poněkud rozklíčujeme, taková smlouva by byla nejspíše vhodná s Francií, jejíž jaderný většinově státní gigant EDF provozuje ve Francii 56 reaktorů a staví další doma i jinde v EU. Navíc Česká republika potřebuje upevnit spojenectví s Francií, když se Praha spolu s dalšími státy podporující jádro přidala k silnému hlasu této dnes druhé nejsilnější země Evropské unie a prosadila tak zařazení jaderné energie do taxonomie podporovaných zdrojů. Poslední možnou překážkou může být hlasování v Evropském parlamentu, kde ale odpůrci jádra v čele s Německem a Rakouskem nemají dostatek hlasů.

Německo proti Francii

V Evropské unii s jejím hlavním politickým programem Green Deal vidíme fakticky souboj dvou ideových postupů, jež jsou rozhodující i pro směřování české energetiky. Na jedné straně je to naprostá, až slepá sázka na to, že občasné zdroje energie hlavně větrná a sluneční v kombinaci se zeleným vodíkem budou s to zajišťovat energetickou soběstačnost. Takovou politiku ztělesňuje Německo. Na straně druhé je to odhodlání zajistit svou energetiku na století dopředu budováním flotily nových jaderných elektráren. V čele tohoto úsilí stojí Francie.

Sousední Německo začalo se svou zelenou tranzicí v roce 2000. Původní cíle v náhradě klasické německé energetiky za tzv. obnovitelné zdroje (OZE) byly opakovaně navyšovány. Nyní za nové německé vlády, sociálních a liberálních demokratů ze Zelenými instalované k moci v prosinci 2021 dosáhly zřejmě vrcholu, který je v rozporu s technickými, fyzikálními i ekonomickými možnostmi i tak bohaté země, jako Německo bezesporu je. Nová vláda v Berlíně se pod tlakem koaličních Zelených usnesla, že chce v roce 2030 mít 80% podíl OZE na energetickém mixu země. Nástrojem k tomu má být ztrojnásobení výstavby větrných a solárních zdrojů na průměrných 94 GW jmenovité kapacity každoročně od letoška do roku 2030 včetně. Například formou 38,8 GW solárních elektráren (FVE) navíc ročně, 50,7 GW navíc větrných elektráren (VTE) ročně na pevnině ročně a 4,6 GW čistého rozšíření VTE energie na moři ročně. Němci by podle tohoto plánu museli každý rok přidat zhruba tolik větrné a solární energie jako za posledních 20 let

Osmdesát milionů panelů každý rok?

I podle racionálních hlasů v Německu by pro takový gigantický projekt nebyl dostatek půdy, natož materiálu nebo kvalifikovaných pracovníků. Například jeden GW ve FVE znamená v případě velkých čínských panelů JA Solar 455 Wp celkem 2,2 miliony panelů, každý o hmotnosti 24,5 kg. Myslet si, že každoročně Německo do roku 2030 instaluje na 80 milionů panelů, je sice fantasmagorie, ale v Číně, která vyrábí 95 % všech panelů na světě, to může vyvolat radost. Další masivní rozšíření 30.000 současných obřích VTE na souši by měl napomoci zábor 2 % půdy v každé spolkové zemi, to je v ČR například v součtu plocha Jihomoravského kraje. Přitom z principu těchto zdrojů závislých na povětrnostních podmínkách i se současnou i budoucí obří kapacitou OZE jsou a budou dny i celé týdny, kdy slunce a vítr energeticky náročnou ekonomiku Německa prostě neutáhne, a to ani se zeleným vodíkem, jehož výrobní kapacita je nyní zanedbatelných 20 MW. I podle německých konzervativních médií jsou tyto plány vlády v Berlíně čirou fantasmagorii.

Graf: Plány nové vlády SRN na instalaci nových OZE do roku 2030

 

Němci, kteří jinak zelené přeměně své země hodně fandí, pozorně sledují, jak se ve prospěch bezemisní budoucnosti zmenšuje jejich dosud pohodlný životní prostor a raketově rostou náklady. V roce 2020 se už přiblížily 400 miliardám eur. Ještě před současným zvýšením původních zelených plánu předchozí velké vládní koalice CDU/CSU-SPD na dvanáctinásobek se další náklady Energiewende do roku 2045 prognózovaly na 5 mld. eur, 5,2 % HDP Německa ročně. To, co už vidí dnes, jsou tristní výsledky ve dvou klíčových parametrech: protože nestabilní a přerušované OZE, které nikdy nebudou s to krýt energetické potřeby Německa, musí suplovat emisní uhelné a plynové elektrárny, emise CO₂, kvůli nimž svůj zelený boj celá Unie vede, se nesnižují a Německo tak má šestkrát větší měrné elektroenergetické emise než jaderná Francie. Cena běžné kWh stojí Němce v přepočtu 10 Kč, tedy pětkrát tolik, než je obvyklá cena kWh elektřiny ve Francii.

Francie staví…

Francouzský prezident Emmanuel Macron v polovině února znovu potvrdil, že jeho vláda nechá postavit dalších šest jaderných reaktorů, které budou mj. náhradou za některé ze zastarávajících bloků, jichž má země 56. Francie bude rovněž usilovat o prodloužení životnosti některých reaktorů a posoudí projekt výstavby dalších osmi jaderných zdrojů. Zatímco se české ceny elektřiny kvůli deformovanému středoevropskému trhu reprezentovanému burze v Lipsku stále více přibližují ceně německé, francouzská vláda se naopak tímto „společným trhem“ s elektřinou nedala převálcovat. V lednu totiž svému dominantnímu většinově státnímu výrobci elektřiny a obchodníkovi EDF Paříž přikázala, aby od 1. února zvýšil ceny elektřiny nikoli o plánovaných 35 %, ale jen o procenta čtyři. A to i navzdory poklesu zisku EDF či riziku právních sporů. Francouzská vláda si je vědoma faktu, že i s nižšími zisky EDF nebude mít o mnoho větší sociálně-ekonomické i politické náklady na boj s energetickou chudobou. Měla by to být i velká inspirace pro to, jak by česká vláda mohla řešit příčiny, a nikoli následky růstu cen elektřiny v podobě „zelených žebračenek“. V České republice se přitom objevují další nové alarmující informace o dopadech raketově rostoucích cen elektřiny, jež se se samozřejmě silně propisuje také do nejvyšší inflace za 24 posledních let.

Současně se stupňuje kampaň zelených a dotačních lobbistů za finanční podporu obnovitelných zdrojů. Jejich proponentům je jasné, že dotace na základní investice ve výši 25-30 % zdaleka nebude stačit, a proto chtějí s podporou zelené politiku EU znovu dosáhnout na provozní podpory, tedy zase na dotace z kapes spoluobčanů. To už se ČR vymstilo ve známé kauze solárních baronů. Podíl obnovitelných zdrojů by přitom podle výpočtu energetických expertů neměl v energetickém mixu země překročit jejich časovou využitelnost, tedy v případě FVE je to 10 %. Tento podíl už v ČR máme. Jinak totiž následuje vzájemná kanibalizace těchto zdrojů s nadprodukcí ve stejném prostoru a čase, s poklesem cen elektřiny až do záporných hodnot a neschopností zajistit ekonomiku jejich provozu jinak než dotacemi.

Vyrábíme levně, platíme draze…

Vláda ČR by pod mnohaletém zpoždění už neměla váhat a vydat co nejdříve zásadní rozhodnutí o výstavbě dalších jaderných bloků. Pak bude moci Česká republika postupnou náhradou uhlí za nové jaderné zdroje efektivně přispět jak k dekarbonizaci, tak k zajištění rozvoje republiky. V neposlední řadě však musí vláda ČR – nejlépe opět po příkladu Francie – vyřešit fakt, že česká elektřina vyráběná levně s českými náklady se stává pro Čechy čím dále více nedostupnějším zdrojem. Bezpečná, soběstačná a cenově dostupná elektřina je ale základním předpokladem prosperity českých podniků a domácností.