Týdeník Economist přinesl otřesné svědectví obyvatel obce Jahidne, která byly zhruba měsíc okupována ruskou armádou. Klíčové části vám přinášíme v českém překladu.
Rusové vpadli do Jahidne, malé zemědělské osady jižně od Černihova na severu Ukrajiny, 3. března krátce po 16. hodině. Vzpomínka na těch několik týdnů, které následovaly, bude v kolektivní paměti přežívat možná staletí. Během 28 dní okupace zemřelo nejméně 20 vesničanů. Šest z nich bylo zastřeleno za velmi podezřelých okolností. Otec a dvanáctiletá dcera byli zastřeleni při pokusu o útěk; použitá zbraň byla natolik silná, že dívce oddělila hlavu od těla. Další zhruba desítka lidí zemřela udušením ve sklepě místní školy. Po celou dobu tam byli spolu s celou vesnicí zavřeni jako živé štíty, které měly chránit masivní ruský armádní tábor nad sebou.
Olga Martienko si při vzpomínání na nedávné události utírá slzy růžovým šátkem. Je jí 57 let, ale vypadá mnohem starší. Ve sklepě školy se podle ní ukrývalo 370 lidí; nejmladšímu byl měsíc. Sousedé spali naskládáni vedle sebe na zemi, po čtyřech na metr čtvereční, dýchali stejný, stále hnilobnější vzduch a ulevovali si do stejného kbelíku nahoře na schodech. V některých dnech je pouštěli ven, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, ale jindy ne. „Okamžitě po začátku bombardování začali mít lidé halucinace,“ říká paní Martienko. Většinu času byli vesničané nuceni přežívat ve sklepě i s mrtvolami, protože ti nejchatrnější umírali a nebylo jejich těla jak vynášet.
Paní Martienko měla své místo u vchodu do sklepa. Byla první, kdo se setkával s ruskými vojáky, když přicházeli na svou pravidelnou inspekci. Kdykoli ve škvíře pode dveřmi zahlédla světla baterek, připravila se na jejich příchod. Někteří se jí potichu svěřovali se svým zděšením z panujících podmínek, říká. Jiní přišli opilí a ptali se, proč je tak stará; oni prý chtějí mladé ženy na sex. Jedna rota se je snažila přimět, aby zazpívali ruskou hymnu; vesničané odmítli a na tento okamžik svornosti stále vzpomínají s úsměvem a s hrdostí. „Nemohli jsme se dočkat, až konečně vypadnou,“ říká paní Martienko. „Bylo to jako znovuzrození, když jsme viděli, že odešli.“
Rusové odešli spěšně v noci na 30. března a ještě než zabouchli dveře sklepa, přikázali obyvatelům Jahidne, aby nevycházeli až do rána. Ve spěchu po sobě vojáci zanechali vybavení a pozůstatky po svých primitivních způsobech života. Nedopalky cigaret, prázdné láhve, lidské výkaly a ukradené oblečení – včetně podprsenek – se povalovaly v jejich zemljankách a improvizované ložnici v přízemí školy.
Před školou, hned za šesti bílými pytli s mrtvolami, zanechali bedny s vojenskou propagandou. Krabice byly nadepsány „vojenská vlastenecká příprava“ a zřejmě sloužily k tomu, aby vojákům objasnily, proč byli vysláni na Ukrajinu: učební materiály jednoduchým způsobem představují klíčové události slavných ruských dějin a vysvětlují ruskou vojenskou přísahu; mapa ukazuje většinu Ukrajiny jako součást historického Ruska. Další bedna obsahovala něco ke čtení: mimo jiné knihu o Dalajlamově učení a časopis z Tuvy, buddhistické oblasti na jihu Ruska, odkud některé jednotky pocházely. Vesničané říkají, že právě tuvinští vojáci byli ze všech nejkrutější – zejména když se napili. „Neuměli pít a nerozuměli nám,“ říká Natalja Čerepenko, drobná rolnice. „S nimi jsme se snažili vyvarovat jakéhokoliv kontaktu.“ Tuvané bydleli relativně daleko od školy, přivlastnili si oprýskané, ale stále pečlivě udržované domky vesničanů v pěti ulicích sbíhajících se na návsi.
„Do těchto ulic jsme nesměli bez ozbrojeného doprovodu,“ říká paní Čerepenko. Etnicky ruští vojáci, kteří měli pro ukrajinské vesničany obecně větší „pochopení“, jim občas nabízeli ochranu na cestu do „tuvinských“ oblastí, aby si vesničané mohli ve svých domovech vyzvednout náhradní oblečení nebo léky. Dokonce hlídali, když paní Čerepenko dojila krávy, což směla dělat jednou denně. „Jeden z mladých chlapců se mi neustále omlouval. Říkal, že je z Krasnojarsku na Sibiři, že si myslel, že jede na vojenské cvičení, a že jeho maminka netuší, že je na Ukrajině.“
Vesničané říkají, že někteří vojáci a velitelé jednali eticky v rámci vojenských struktur, které od nich nic neočekávaly a na jejich chování nedohlížely. Říkají, že zatímco někteří vojáci zabíjeli a rabovali jejich domy, kradli drahé notebooky, alkohol, kuřata a vůbec všechno, co jim přišlo pod ruku, jiní vojáci se vesničanům snažili usnadnit život a pouštěli je ven, když se velitelé nedívali. Tito vojáci jim během nejhoršího nočního bombardování přinášeli vodu a přivolali lékaře. „Samozřejmě jsme všichni chápali, že jsme jen lidské štíty zavřené ve sklepě a že jsme jim vydáni na milost a nemilost,“ říká Naděžda Tereščenko, „ale řekli nám, že přebírají odpovědnost za naši bezpečnost, dokud tam budeme, a myslím, že to do určité míry dělali.“
Další z vesničanek, Halyna, jejíž pohřešovaný švagr byl nalezen v mělkém hrobě s průstřelem hlavy, je k okupantům méně shovívavá. Říká, že většina vojáků patřila do jakési třetí kategorie: nevšímali si zkázy, kterou způsobovali, a přitom byli natolik arogantní, že věřili, že konají boží dílo. „Nejvíce mě rozčilovalo, když jsem je viděla, jak nosí vodu, a myslí si, že vám prokazují milosrdenství,“ říká „a pak jste se lépe podívali a viděli, že na nohou mají zbrusu nové tenisky vašeho dítěte.“
Foto: Sklep v Jahidne s obyvateli v den osvobození
Přeložil Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme