Žil-byl v Ostravě jistý profesor Sumara, který učil na gymnáziu dějepis právě v době, kdy jsem tam chodil. Jelikož ještě patřil ke staré gardě, která ovládala latinu, občas nám výklad zpestřil i nějakými latinskými příslovími; koneckonců, dějepis bez Říma by nebyl dějepis.
Jedno to přísloví znělo „válečná loď hrozí už jen svojí přítomností“. O římském přístupu k diplomacii se z něj dozvíte mnohé, že?
Tohle přísloví se mi teď bude náramně hodit
Poté, co prezident Pavel podpořil zrušení veta v EU (to je mimochodem daň za to, když volíte do úřadu totálně neznámé osoby bez politické historie), se rozhořela diskuse, ve které „obvyklí podezřelí“ pronášejí názor, že veto je zbytečnost. Jeden z argumentů, který přitom uplatňují, je ten, že veto se používá extrémně vzácně.
Toto je, podle mého názoru, celkem zásadní nepochopení (možná, že úmyslné) fenoménu jménem veto. Veto není každodenní nástroj politické práce jako nějaký šroubovák v dílně. Veto je zbraň a zbraně po drtivou většinu své existence odpočívají ve skladištích nebo v pouzdře připnutém k opasku. Žijete-li v podmínkách, kde se zbraně musejí používat každou chvíli, žijete v pekle; v civilizovaném světě se zbraně ke slovu dostanou extrémně vzácně, ale každý ví, že jsou připraveny k použití, kdyby něco. A jedná podle toho.
Podobně jako ta válečná loď starých Římanů, i veto hrozí jen svojí přítomností
Veto je důvod, proč se ani milionové Estonsko nebo desetimilionová Česká republika nedají při jednání o závažných otázkách úplně ignorovat a proč se několik velkých států nemůže dohodnout jen mezi sebou a ostatním své úradky prostě vnutit (a ony by rády, bylo by to pro ně jednodušší – všimněte si, že na zrušení či oslabení veta tlačí v EU opakovaně ty největší státy, extra oblíbené téma je to u německého kancléře Scholze). Musejí hledat konsensus.
Kdežto bez veta jste provincie, na zhruba stejné úrovni, jako jsou v Česku kraje nebo v USA členské státy. Kdy se naposledy musel český premiér bavit s hejtmanem z Karlovarska o strategických rozhodnutích České republiky? Nikdy. Nemusel a nedělá to, času je málo, povinností hodně, proč plýtvat energií na něco nadbytečného, například na to, co si myslí v jakýchsi Karlových Varech. Do takové pozice by se v Bruselu posunula Praha.
Existuje určitá podmnožina Čechů, kterým by stav podřízenosti velkým a silným státům vyhovoval. Ani daleko horší páni tady nikdy neměli nouzi o kolaboranty, a přítomnost této mentality je důvodem, proč nám kdysi Rakušáci říkali „národ služek a domovníků“. Tento typ člověka nepřesvědčíte, ten má prostě zcela jiné vidění světa.
Ale pak je taky skupina lidí, kteří o něco naivněji touží po „akceschopnější Evropě“ a mluví o tom, že EU musí přece mít geopolitickou váhu a hrát na světové scéně významnější roli, a k tomu potřebuje efektivnější rozhodování.
Upřímně: toto je nové zrození staré imperiální myšlenky, zabalené do jiného praporu. Geopolitika, tj. projekce mocenského vlivu za vlastní hranice, je chronicky krvavé řemeslo, a já osobně absolutně nestojím o to, aby EU jako celek nějaké geopolitické ambice vůbec měla. Úplně mi stačí vidět, jak se „daří“ Francouzům v Africe, a Francouzi mají přitom v Bruselu značný vliv a tu budoucí geopolitiku EU by postrkávali svým směrem. Jednoho dne bychom pak v tom Nigeru nebo Burkině Faso mohli jejich horké kaštany tahat z ohně my, a to bez možnosti říci „ne“. Ve strategických otázkách nevěřím Němcům ani Francouzům ani za mák, oni koneckonců i poslední dobou udělali řadu pochybných rozhodnutí.
Početnější neznamená moudřejší
Vstoupí-li nějaká entita do této nejvyšší ligy mezinárodních konfliktů, ve které se v současné době pohybují hráči jako Írán, nemůže si dělat iluze, že si vždycky vystačí s ostrým slovem a ekonomickými sankcemi (no, jak znám některé ty hujery, oni si ty iluze stejně dělat budou, protože nemají rozum; ale je to nesmysl). Zrovna ta naše Evropa je hřbitov starých impérií – jen je počítejme: britské, francouzské, německé, španělské, italské, portugalské, turecké, belgické, nizozemské – a ve všech případech se nakonec ukázalo, že ty náklady v životech i penězích za to nestojí. Rusové jsou ve fázi akutního poznávání téhož, s určitým zpožděním jako obvykle. Ale taky jim to jednoho dne dojde, jenom je otázka, co všechno se stane předtím.
Jistě, oni ti Němci i Francouzi jsou bohatší než my, ba i početnější než my; ale z toho neplyne, že by byli nutně moudřejší, zejména pak jejich politická reprezentace nikoliv. Dokonce bych řekl, že tam hrozí opak, protože bohatý a velký stát snese ještě stupidnější každodenní politiku, než se začne opravdu vážně destabilizovat. Čirá masa a setrvačnost jej budou udržovat na daném kurzu déle, ale to neznamená, že kapitáni na jeho můstku jsou lepší odborníci než kapitáni na malých člunech, se kterými to v bouřce více hází.
Případ Rakouska-Uherska
Vrátím se na chvíli k minulému článku. Když šlo Rakousko-Uhersko roku 1914 do války, Maďaři do ní vlastně jít nechtěli. Uhersko bylo zaostalá zemědělská země, která měla ještě vážný problém s analfabetismem v populaci, a kde značná část moci spočívala v rukou poněkud anachronistické venkovské šlechty; objektivně vzato bylo za tou západní částí monarchie asi tak o sto let pozadu. Německé obyvatelstvo tehdejšího Předlitavska bylo naproti tomu vzdělané, bohaté a řídilo/vlastnilo rozsáhlý průmyslový sektor na vysoké technické úrovni, který v Uhersku ani neexistoval.
Kdybyste situaci posuzovali podle dnes oblíbeného stereotypu, že rozvinutější a bohatší = lepší a moudřejší, vyšlo by vám z toho, že ve sporu mezi Maďary a Němci mají pravdu ti druzí, ten vzdělanější a rozvinutější národ, který má „prst na tepu doby“. Ale byli to právě Maďaři, kteří tehdy zastávali správný názor nehrát si s ohněm, a němečtí Rakušané, kteří nakonec zlomili jejich odpor a protlačili svůj riskantní, stupidní militaristický plán, který celý spočíval na pochybném předpokladu, že jejich spojenec Německo je v podstatě neporazitelné.
A Uhersko pak na ten plán těžce doplatilo, daleko hůře než Německo; po válce přišlo o dvě třetiny svého území. Premiér Tisza sám zaplatil za tuto chybu dokonce i vlastním životem, vzácný to případ situace, kdy se Talebova teorie o „kůži ve hře“ uplatnila doslova a vedla až k fyzické destrukci jedince, který tu katastrofu pomohl rozjet, byť třeba neochotně. (A nebyl sám, jeho rakouského kolegu hraběte Stürgkha zastřelil vídeňský protiválečný socialista Adler roku 1916.)
Velikost ani bohatství opravdu nejsou žádný patent na rozum, a už vůbec ne na to, že s vámi někdo bude jednat ohleduplně a férově. V jakési alternativní dějinné linii, ve které by roku 1914 měli právo veta i Češi, Poláci, Chorvati a pár dalších státotvorných národů podunajské monarchie, by geopolitická akceschopnost habsburské říše byla nepochybně ochromena. Jinými slovy: von Hötzendorf a spol. by nemohli ty Srby zašlapat do země, i kdyby se jim chtělo sebevíc. A bylo by to bývalo zatraceně dobře.
Netvrdím, že zánik práva veta v EU by nutně jednoho dne vedl k válce. Takové věštění z čajového listí přenechám čarodějnicím z povolání. Ale velké entity dělají velké chyby a veto je jedním z mála prostředků, kterým lze takovým velkým chybám zabránit. Nevzdávat se jej. Nikdy. Nechcete-li tedy, aby z České republiky byl větší ekvivalent Karlovarského kraje, který musí poslouchat silnější sousedy, ať se mu chce nebo ne.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!