Na hladinu Středozemního moře byla vyslána další loď k záchraně imigrantů. Těm říkejme „plaváčci“. A zkusme si spočítat, zda opravdu podobné lodě v konečném součtu přispějí k záchraně lidských životů plaváčků nebo naopak. Výsledky možná naivní spasitele migrantů překvapí…
V následující úvaze nejde vůbec o absolutní čísla, ale o to, „co se stane, když“. Jediný údaj, který nějak vychází z pozorování, je podíl plaváčků, kteří svoji plavbu Středozemním mořem nedokončí a utonou. Mělo by to být přibližně 15% a toho se držme. Dále předpokládejme, že počáteční denní počet plaváčků je 100 a kapacita záchranných lodí je 1 000 míst. A že tato kapacita je obnovována tím, že plaváčci jsou vyloďováni na pevninu a lodě se vrací zpět na moře – tak, že po pěti úvodních dnech se obnoví 50 volných míst (5% z celkové kapacity) denně. Časovým horizontem budiž jen 100 dnů.
Efekt úspěchu
Klíčovým předpokladem pak je počet plaváčků, kteří se na svoji plavbu vydávají v důsledku úspěchu svých předchůdců. Samozřejmě, pokud bychom dospěli k závěru, že takové navyšování počtu plaváčků je nulové nebo zcela zanedbatelné, není o čem diskutovat. Ale to bychom ignorovali přirozené lidské chování – přece ze zkušenosti víme, že lidé se s menší pravděpodobností pouštějí do podniků, o kterých se domnívají, že naděje na jejich úspěch je nízká, zatímco akce s vyšší šancí na úspěch přitahují zájemců více. Takže úspěšní plaváčci nějaký efekt atrakce mít budou. Odhadněme jej tak, že každý plaváček, který úspěšně dosáhne druhého (evropského) břehu, motivuje každých 20 dnů dalšího jednoho plaváčka, který by se jinak na cestu nikdy nevydal. Efekt této kladné zpětné vazby bude mít dost možná zpoždění (čili že na počet plaváčků dnes má vliv spíše to, kolik předchůdců úspěšně dorazilo do cíle před měsícem, než před týdnem či včera…), ale to můžeme nyní ponechat stranou (zejména pokud uplatníme stejný přístup v referenčním případě i v těch, které chceme srovnávat).
Kromě toho poznamenejme, že potenciálních plaváčků je možno pro naše potřeby uvažovat nekonečný počet (desítky milionů zájemců o příchod do Evropy nejsou nijak nadsazené…), a že kapacitu lodí naopak nade všechny meze navyšovat nelze, stejně jako rychlost, se kterou plavidla naloděné plaváčky vysazují v (italských a maltských) přístavech a vracejí se na moře (k libyjským břehům). Kdybychom chtěli a mohli kapacitu záchranných lodí navýšit radikálně (rychle a významně), pak by tato úvaha dostala poněkud jiný ráz.
Když se (ne)zachraňuje…
Podívejme se nyní na referenční scénář. Tím je pro nás situace, že nikdo na moři žádné plaváčky cíleně nezachraňuje. Za výše nastavených předpokladů se za 100 dnů vydá na moře 148 730 plaváčků (průměrně tedy 1 487 lidí denně, s maximálním počtem 6 159 za den – zdá se to hodně, ale také byly zaznamenány dny, kdy se vylodilo 10 000 imigrantů za den…). Z nich utone 22 309 lidí a zbytek, tedy 126 421 dosáhne svého cíle (břehů Evropy). Ten počet utonulých je samozřejmě příšerný a není divu, že řadu lidí v dobré víře přivádí ke snaze jej snížit – prostě těm tonoucím lidem pomoci.
Představme si tedy identickou situaci, jen přidejme ty záchranné lodě s předpokládanou kapacitou a rychlostí její obnovy. Celkový počet plaváčků by v takové chvíli byl 167 470 (protože více úspěšných plaváčků generuje více následovníků…), z nich by 24 258 lidí utonulo a 142 942 imigrantů by se vylodilo. Povšimněme si zejména toho, že počet zmařených lidských životů by neklesl, ale naopak stoupl: o 1 948.
Věnujme nyní pozornost tomu, co by se stalo, kdyby – za jinak stejných podmínek – byla kapacita lodí dvojnásobná, čili 2 000 míst. Celkový počet plaváčků by v takové chvíli byl 173 568, z nich by 25 022 utonulo a 148 546 by se vylodilo. Znovu si povšimněme zejména toho, že počet zmařených lidských životů by opět neklesl, ale zase stoupl: o dalších 764 utonulých (v porovnání s referenčním scénářem o 2 713 mrtvých).
Ale vraťme kapacitu plavidel na původních 1 000 míst a zvyšme naopak – za jinak stejných podmínek – rychlost, s jakou se kapacita obnovuje: z 50 denně na 100 (relativně tedy z 5 na 10%). V takovém případě obdržíme celkem 176 920 plaváčků, z nich 24 963 utone a evropských břehů dosáhne 151 957. Utonulých je tentokrát „jen“ o 705 více, než při poloviční rychlosti obnovy kapacity (v porovnání s referenčním scénářem o 2 654 více).
Krev na rukou humanitárců?
Smyslem těchto jednoduchých příkladů není nic více a nic méně než ukázat, že přímočaré snahy o záchranu životů založené např. na prosté a zdánlivě nevyvratitelné úvaze „více lodí = méně utonulých“, mohou být snadno kontraproduktivní a vést naopak k navýšení počtu mrtvých lidí. Banksy a Pia Klempová, kteří zejména stojí za vysláním další záchranné lodě, mohou mít velmi brzy bez nadsázky na rukou krev nevinných lidí. Na lodích budou kamery vždy zabírat ty zachráněné a naopak vyplavená mrtvá těla nebudou nikdy mít na krku visačku z nápisem „oběť dua Banksy-Klempová“, takže mediálně je uvedený neblahý nezamýšlený důsledek odsouzen k ignorování, ale to na věci samotné nic nemění.
Konečně, napsal jsem také výše, že kdybychom chtěli a mohli kapacitu záchranných lodí navýšit radikálně (rychle a významně), pak by tato úvaha dostala poněkud jiný ráz. Tím se myslí, že bychom – za jinak stejných podmínek – zároveň radikálně navyšovali počty úspěšných plaváčků a tím také jejich (opět úspěšných) následovníků. Během uvažovaných 100 dní by břehů Evropy při ničím neohraničené ochotě navyšovat kapacitu záchranných lodí (a relativní rychlosti jejího obnovování 5%) takto mohlo dosáhnout přes 260 000 imigrantů (ano, s velmi nízkým či zanedbatelným počtem utonutí…), tedy více než dvojnásobek v porovnání s referenčním scénářem – a rychlost zvyšování jejich počtu by nadále rostla, dokud by tedy nenarazila na limity navyšování kapacity záchranných lodí… Za dodržení předpokladu (pro potřeby této úvahy) nekonečného počtu zájemců by to neznamenalo nic jiného, než brzký kolaps Itálie (Španělska, Malty, Řecka…) pod náporem takto přivážených imigrantů, s následky, o jejichž konkrétní podobě lze jistě spekulovat, ale o jejichž závažnosti nemá smysl pochybovat.
Pomáhat, ale komu…
Ostatně soudím, že je třeba všemožně podporovat pronásledované křesťany a jim a zejména jim přednostně, v případě jejich zájmu, umožňovat a usnadňovat přesídlení (dočasné či trvalé) do zemí Západu, Českou republiku nevyjímaje.
Autor je matematikem a předsedou Konzervativní strany.
P.S.: Při psaní textu jsem netušil, že Pie Klempové o životy plaváčků vůbec nejde – naivně jsem si myslel opak. Nyní to konečně dává smysl: pokud jde primárně o boj proti fašismu, na nějakém tom životě samozřejmě vůbec nesejde!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!