Vídeňský model! Slyšíme stále znovu a znovu, když si levice stěžuje na nedostatek bydlení. Ve Vídni vládne sociálně demokratická garnitura skoro nepřetržitě od roku 1919 a stejně tak dlouho se datuje i slavná obecní výstavba. Ve švýcarských novinách Neue Züricher Zeitung se rozhodli podívat se pod pokličku vídeňského zázraku s bydlením. Na co přišli?
Nejprve fakta:
- v obecních bytech bydlí ca. 31% všech obyvatel Vídně.
- 26% bydlí v dotovaných družstevních bytech
- oba druhy nájmu jsou striktně regulovány, na 6-7 EUR m2, to dělá zhruba 500-600 EUR za pěkný průměrný byt 80 m2
- sociální rozvrstvení obyvatelstva je zhruba stejné všude, Vídeň nemá moc ghett ani no-go zóny.
- za největší inovaci lze pokládat fakt, že reforma osvobodila mnoho dělníků z tehdy žalostných podmínek v dělnických ghettech
- nejedná se ale pouze o vídeňskou municipální bytovou politiku, ale opírá se taky o hodně přísnou spolkovou legislativu na ochranu nájemníků, která je super pro nájemníky, ne moc super pro majitele a opravdu nic moc pro daňové poplatníky.
Ale jsou tam i další ne zrovna malá negativa, o kterých se mluví už méně. V případě úmrtí se dekrety na byt prostě dědí: nastěhují se děti, vnuci, příbuzní, kdokoli. Vzniklo tak něco, čemu se říká „Mietadel“, doslova nájemní šlechta – celé dynastie dědiců dekretovaných bytů. To vede k takovým absurditám, že právník nebo doktor s platem zhruba 7.000 EUR měsíčně drží velké byty za hubičku a přirozeně se z nich nebudou stěhovat, zatímco nově příchozí mladé rodiny (a zdaleka se nejedná jen o blízkovýchodní imigranty) nemají na slušné bydlení moc šancí.
Vídeň je tedy městem dvou tříd nájemníků. Těch, kteří už bydlí, a těch kteří by chtěli bydlet. Kdo by chtěl bydlet, musí mít buď známosti, nebo opravdu hodně peněz. Nebo opravdu hodně štěstí… Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Bohatý právník s bytem po babičce bydlí za hubičku, mladá rodina platí skoro pětinásobek, když chce bydlet slušně, a kvůli pořadníkům musí brát z úzkého hrdla zbytkového tržního prostředí. Pouze jeden z osmi bytů je totiž možné pronajmout za normálních tržních podmínek. V principu jde jen o soukromé novostavby nebo obrovské byty ve staré zástavbě.
Vede to k tomu, že město vede obří pořadníky na byty. Co nám to jen připomíná, že… Ty byty, které zůstaly na trhu, přirozeně zdražují. Od roku 2008 o 53%. Největší byty, tj. byty s největší obytnou plochu obývají starší lidé, kteří ji samozřejmě nevyužijí, zatímco rodiny se často mačkají na malých plochách. Trh to nevyřeší, neboť není, ale nikdo jiný to řešit nechce.
Navíc se v takové situaci nikomu moc nevyplatí byty renovovat (opět, co nám to připomíná…), takže vídeňské byty moc čerstvě nevypadají a dlouhodobě je otázka, jak to udržet. Nárokovost na obecní byt je nastavena tak velkoryse, že do ní spadá téměř 90% obyvatelstva. Vstupní kritéria platí jen na začátku! Takže když se nastěhuje student, který se pak stane právníkem, lékařem nebo dobře vydělávajícím podnikatelem, má za pakatel do konce života parádní bydlení a nemusí nic řešit, i když na to má peníze. Obecní byty tak už dávno nejsou záchrannou sítí pro dělníky, ale staly se doménou střední třídy. To celé samozřejmě není zadarmo, rakouský stát nese za obecní bydlení ve městech roční náklady asi dva a půl miliardy eur. To je, pro srovnání, stejně velký rozpočet, jako mají všechny rakouské univerzity. Platí to samozřejmě pracující.
Není divu, že se sociální demokracie drží u moci téměř sto let. Bydlení mají „vyřešené“, ale přesně v tom duchu, že bydlet slušně ve městě je děděné privilegium nebo hodně draze vykoupená sranda.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!