Snaha demokratů sesadit prezidenta Donalda Trumpa skončila očekávaným krachem. Republikánský Senát jej až na jednu výjimku podržel a Trump tak zůstává v čele USA. V tomto týdnu tak vyhrál už druhou dílčí, nicméně důležitou bitvu – tou první bylo zpackané volební shromáždění demokratů v Iowě – a je na nejlepší cestě obhájit v listopadových volbách křeslo v Bílém domě.
Výsledek hlasování v obou komorách amerického parlamentu není žádným překvapením. V případě obvinění, jež se týkalo zneužití prezidentské pravomoci, hlasovali ve Sněmovně reprezentantů „pro“ s výjimkou dvou kolegů všichni demokratičtí zákonodárci, v případě obvinění z obstrukcí vůči Kongresu byli „pro“ všichni kromě tří; republikáni udrželi zcela jednotnou linii a v obou případech hlasovali jako jeden muž „proti“. V Senátu pak stáli republikáni za prezidentem stejně neochvějně: v prvním případě hlasovalo „proti obvinění“ 52 senátorů (s výjimkou Mitta Romneyho, který mluvil o „nejtěžším rozhodnutí života“), ve druhém případě dokonce všech 53 senátorů. Většina 67 hlasů, které demokrati ve stočlenném sboru potřebovali, tedy byla v nedohlednu. Tolik čísla a fakta.
Hlasování amerických kongresmanů nicméně prozradilo mnohem víc, než se na první pohled zdá, tj. že Kongres je přísně stranicky rozdělen. Mnohem důležitější bylo, že o skutečné hledání a prokázání případné viny prezidenta v případě řady zákonodárců vůbec nešlo. Nenávist demokratů k Donaldu Trumpovi je taková, že si s výjimkou výše zmíněných ojedinělých případů vůbec nepřipustili, že by mohl být nevinen. Demokrati mu zkrátka nemohou zapomenout, jak před necelými čtyřmi lety „ukradl“ Bílý dům jejich favoritce Hillary Clintonové. Takřka neuvěřitelné je, že většina z nich dodnes nepochopila, proč prezidentské volby v roce 2016 prohráli, o čemž ostatně svědčí i kniha, kterou na toto téma napsala samotná Clintonová („Co se stalo“ či „Jak se to mohlo stát“, anglicky What Happened; 2017). Hlavním „viníkem“ byl prostě Trump, jeho lživá a špinavá kampaň, a hotovo. Připustit si, že by „na vině“ mohli být rovněž oni, dokázalo, alespoň nepřímo, jen velmi málo demokratů, včetně bývalého prezidenta Baracka Obamy, který nedávno nečekaně razantně varoval před negativními důsledky progresivistické Woke Culture, tj. před jednostranným (či nebezpečně zaslepeným) viděním světa, odpuzujícím většinu voličů.
O republikánech platí totéž v opačném gardu. Strana, jejíž přední politici se před čtyřmi lety, kdy Trump ohlásil záměr kandidovat na prezidenta, nejprve smáli a pak dělali všechno pro to, aby neuspěl (včetně vlivné dynastie Bushů), dnes stojí za ním takřka jako jeden muž (anebo si své kritické smýšlení nechává pro sebe). Výjimkou potvrzující pravidlo je pouze zmíněný Mitt Romney, u něhož však podle některých komentátorů i kolegů senátorů hraje roli neschopnost smířit se s tím, že „neotesaný a nekompetentní Trump“ dokázal v roce 2016 to, co „kultivovaný a skvěle připravený Romney“ nedokázal v roce 2012.
Republikáni nakonec mají být Trumpovi za co vděční. Připomeňme si, že když Romney prohrál v roce 2012 volby s Obamou, usilujícím tehdy o druhý prezidentský mandát, shodla se většina (nejen) amerických komentátorů na tom, že republikánský kandidát již nikdy neuspěje, nepodaří-li se mu ve velkém („po obamovsku“) oslovit voliče z řad menšin – Afroameričany a Hispánce. Šanci měli mít výhradně kandidáti, jako byli například senátor za stát Florida Marco Rubio anebo bývalý floridský guvernér John Ellis „Jeb“ Bush, kteří jsou (téměř) bilingvní a kteří mají velmi dobré vztahy s (minimálně) hispánskou menšinou. Donald Trump ale v roce 2016 ukázal, že tomu tak být ani v budoucnu nemusí, třebaže se i o jeho kampani psalo jako o „posledním vítězném tažení zapomenutých bílých mužů“ a podobně.
Výše zmíněné většinové hodnocení Trumpovy kampaně z roku 2016 jako by nebralo v potaz, že pro něj již tehdy hlasovalo více Afroameričanů a Hispánců, než se čekalo, a že (to hlavně) mezi jeho voliči nebyli zdaleka jen nevzdělaní, omezení a chudí běloši ze zapadlých koutů Ameriky, nýbrž i vzdělaní a mimo jakoukoli pochybnost úspěšní lidé. Nemluvě o tom, že svou „vzpourou proti establishmentu“ dokázal přivést k volbám i ty voliče, kteří do té doby zůstávali doma. V tomto smyslu je „faktor Trump“ pro republikány téměř ne(d)ocenitelný a většina členů strany si toho je, zdá se, velmi dobře vědoma.
Vraťme se ale ještě ke včerejšímu hlasování v Kongresu. Námitka, že členové Sněmovny reprezentantů a Senátu hlasovali podle „stranického klíče“ vždycky, není oprávněná. Poslední velký republikánský „malér“, aféra Watergate z let 1972–1974, ukázal, že je-li prezident (v tomto případě Richard Nixon) prokazatelně vinen, nemají jeho straničtí soukmenovci problém zvednout pro impeachment ruku. V Trumpově případě je to jinak hned dvakrát: za prvé jsou mnozí republikáni zjevně přesvědčeni, že se prezident činů, z nichž jej demokraté obviňují, nedopustil, a za druhé, i kdyby dospěli k závěru, že to tak je, stejně by jej s vysokou pravděpodobností na pospas demokratům nevydali. V celém procesu jde totiž o mnohem víc než o to, zda se hlava státu provinila, či neprovinila proti ústavě – o budoucnost Ameriky.
A jsme u jádra věci. Když si na konci slavného filmu režiséra Olivera Stonea „Četa“ (Platoon; 1986) hlavní hrdina povzdechl, že Američané neválčili v Indočíně primárně proti Vietnamcům a že hlavní nepřítel byl v nich samotných, měl v řadě ohledů pravdu. O současných Spojených státech platí totéž. Nebojme se to nazvat pravým jménem: velká země za oceánem je rozpolcená a sužovaná nenávistmi, které jdou až za hrob a které jsou hlubší než ve stranicky vyhrocených časech za vlády prezidentů Nixona, Clintona či Bushe mladšího.
Na jedné straně stojí demokraté, z nichž je, bohužel, slyšet především radikálně levicová, progresivistická a aktivistická menšina (Bernie Sanders, Elizabet Warrenová, Kamala Harrisová a jim podobní), na druhé straně pak stojí stále konzervativnější republikáni, semknutí za svým prezidentem „děj se co děj“. To není dobré pro Spojené státy americké, ani pro „zbytek“ světa, v němž USA stále ještě hrají velmi důležitou a v mnoha ohledech nezastupitelnou roli. K velkému optimismu není, alespoň prozatím, žádný důvod.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!