V prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Ve druhém díle jsme měli možnost sledovat mladého Vladimíra Putina během práce v Drážďanech a poznat i jeho slabé stránky – například touhu po hromadění majetku. Ve třetím pokračování Putinova životopisu jsme sledovali, jak těžce nesl Vladimir Vladimirovič klíčové období rozpadu východního bloku. V minulém díle jsme sledovali, jak se Vladimir Putin vyrovnal s návratem do Leningradu. Nyní se podíváme, jak si Putin užil 90. léta v Petrohradě…
Putin po návratu do Leningradu přemýšlel, co bude dělat. Po krátkém působení na své univerzitě nastoupil do kanceláře petrohradského starosty Anatolije Sobčaka, který jej kdysi na právnické fakultě učil. Kvůli přetrvávajícímu angažmá v KGB byl podle svých slov vydírán kolegou. Rozhodl se proto z KGB odejít, ale ještě předtím proběhl pokus o komunistický puč, který síly KGB prohrály. Putin jej sledoval nezúčastněně a prohra pučistů jej konečně přiměla udělat za KGB tlustou čáru.
Muž bez emocí
Co přesně na radnici druhého největšího města dělal? Žena, která v té době pracovala v kanceláři starosty, vzpomíná na Putina jako na muže s pustou kanceláří, v níž byl jen stůl s osamělým skleněným popelníkem, a s podobně bezbarvýma skelnýma očima, které se dívaly zpoza stolu. V prvních měsících svého angažmá na radnici působil Putin na některé své kolegy jako horlivý, zvídavý a intelektuálně podnětný člověk. Nyní si naopak pěstoval nepřístupný, bezcitný zevnějšek.
Žena, která pracovala jako jeho sekretářka, později vzpomínala, že musela svému šéfovi sdělit nepříjemnou osobní zprávu: „Putinovi měli psa, kavkazského ovčáka jménem Malyš. Žil u nich na dače a pořád hloubil díry pod plotem a snažil se dostat ven. Jednou se mu to podařilo a přejelo ho auto. Ludmila psa popadla a odvezla ho na veterinu. Odtud zavolala do kanceláře a požádala mě, abych jejímu manželovi vyřídila, že se veterinářům psa nepodařilo zachránit. Šla jsem do kanceláře Vladimira Vladimiroviče a řekla: ‚Víš, stala se taková věc. Malyš je mrtvý.‘ Podívala jsem se na něj – a v jeho tváři nebyla žádná emoce, žádná. Byla jsem tak překvapena jeho mdlou reakcí, že jsem se neubránila otázce: ‚Už ti to někdo řekl?‘ A on klidně odpověděl: ‚Ne, jsi první.‘ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem řekla něco špatně.“
Putina se pravděpodobně dotkla otázka, zda byl o smrti svého psa již informován. Scéna jako celek je však pozoruhodná hmatatelným pocitem nejistoty až strachu.
Když se ho životopisci ptali na povahu jeho práce v Petrohradě, Putin odpovídal s nedostatkem důvtipu, který se stal obecně charakteristickým pro jeho odpovědi na citlivé otázky. Pokusil jsem se získat kontrolu nad kasiny, řekl. „Tehdy jsem se domníval, že podnikání v kasinech je oblast, kde by měl mít stát monopol,“ řekl. „Můj postoj byl v rozporu s již přijatým zákonem o monopolech, ale přesto jsem se snažil, aby stát, a tady konkrétně město, měl kontrolu nad celým odvětvím.“
Za tímto účelem podle něj město vytvořilo holdingovou společnost, která získala 51 procent akcií všech kasin ve městě v naději, že bude pobírat dividendy. „Byla to však chyba: kasina odváděla peníze v hotovosti a pokaždé vykazovala ztráty,“ stěžoval si Putin. „Později se nás naši političtí oponenti snažili obvinit z korupce, protože jsme vlastnili akcie kasin. To bylo vážně směšné… Jistě, z ekonomického hlediska to možná nebyl nejlepší nápad. Soudě podle toho, že se toto uspořádání ukázalo jako neefektivní a že jsme nedosáhli svých cílů, musím přiznat, že to nebylo dostatečně promyšlené. Ale kdybych zůstal v Petrohradě, tak bych ta kasina dodusil. Přinutil bych je, aby se podělili. Ty peníze bych dal starším lidem, učitelům a lékařům.“
A tak se stalo. Jinými slovy, řekl nastupující ruský prezident, pokud zákon stál v cestě jeho představám, tím hůř pro zákon. O letech, kdy byl Sobčakovým náměstkem, nebyl právě sdílný. Začátkem roku 1992 se Marina Salyeová vydala zjistit, co ten človíček s prázdnou kanceláří vlastně dělá. Městská rada zahájila plnohodnotné vyšetřování, jehož výsledky – dvaadvacet strojopisů plus desítky stran příloh – Salyeová předložila svým kolegům. Zjistila, že Putin jménem města uzavřel desítky smluv, z nichž mnohé, ne-li všechny, byly pochybné z hlediska zákonnosti.
Provize 50 procent…
Putinovo oddělení v kanceláři starosty se nyní jmenovalo Výbor pro zahraniční vztahy. Většina jeho činností se údajně soustředila na zajišťování potravin, které se měly do města dovážet z jiných zemí. Město totiž nedisponovalo žádnou hotovostí, za kterou by mohlo potraviny nakupovat: rubl tenkrát nebyl volně směnitelnou měnou; ruský měnový systém, zděděný po Sovětském svazu, byl dosud rozkolísaný a jakékoliv snahy o jeho nápravu okamžitě vedly k hyperinflaci. Rusko však mělo spoustu přírodních zdrojů, které mohlo přímo či nepřímo směnit za potraviny. Za tímto účelem vláda v Moskvě umožnila subjektům federace vyvážet přírodní zdroje.
Salyeová zjistila, že Putinovo oddělení uzavřelo tucet exportních smluv v celkové hodnotě 92 milionů dolarů. Město se zavázalo poskytovat ropu, dřevo, kovy, bavlnu a další přírodní zdroje; společnosti uvedené ve smlouvách se zavázaly tyto přírodní zdroje vyvážet a potraviny dovážet. Každá smlouva však měla nápadný nedostatek, který ji činil právně neplatnou: na všech chyběly pečetě nebo podpisy, případně obsahovaly další závažné nesrovnalosti. „Putin je vystudovaný právník,“ napsala Salyeová později. „On dobře věděl, že tyto smlouvy nelze použít u soudu.“
Kromě toho Putin porušil pravidla těchto barterových dovozně-vývozních operací, která stanovila ruská vláda, tím, že vyvážející společnosti vybral sám, a nikoli v otevřeném výběrovém řízení. Potraviny, které měly být podle smlouvy dovezeny do Leningradu, se do města nikdy nedostaly. Exportní zboží uvedené v těchto desítkách kontraktů však bylo zřejmě vyvezeno do zahraničí; další nesrovnalostí, na kterou vyšetřování upozornilo, byla nepřiměřená výše provizí zapsaných do kontraktů: 25 až 50 procent z částky každého kontraktu, celkem 34 milionů dolarů provizí.
Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o jednoduché korupční schéma: vybrané společnosti dostávaly lukrativní zakázky – a ani nemusely dodržet svou část smlouvy.
Měli jsme to z nich vymlátit…
Na dotaz svých životopisců ohledně vyšetřování Putin přiznal, že mnoho firem, s nimiž podepsal smlouvy, nepřivezlo do města žádné potraviny. „Myslím, že město samozřejmě neudělalo všechno, co mohlo. Měli jsme více spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, měli jsme to z těch firem zkrátka vymlátit. Ale nemělo smysl hnát to k soudu: ty firmy by prostě okamžitě zmizely, přestaly by existovat, odvezly by si zboží. V podstatě jsme vůči nim byli bezmocní. Vzpomeňte si na tu dobu: byla plná pochybných podniků, finančních pyramid a podobných věcí,“ řekl.
Byl to tentýž Putin, který jen o den či dva dříve svým životopiscům zdůrazňoval, jak dokáže být zlý, když se mu někdo byť jen zdánlivě postaví do cesty, tentýž Putin, který okamžitě vzplane a těžko se uklidňuje, tentýž Putin, na kterého si jeho kamarádi vzpomínají, že svým nepřátelům vyškrábal oči, když se rozzlobil.
Proč by tento člověk nečinně přihlížel, jak jedna soukromá společnost za druhou porušuje podmínky smluv a nechává tak město bez zásob potravin, které nutně potřebovalo? Protože takhle to bylo naplánováno od začátku, domnívá se Salyeová.
„Smysl celé operace,“ napsala později, „byl následující: vytvořit právně vadnou smlouvu s někým důvěryhodným, vydat mu vývozní licenci, přimět celní úřad, aby na základě této licence otevřel hranice, odeslat zboží do zahraničí, prodat je a peníze si strčit do kapsy. To byl celý průběh.“ Ale to podle Salyeové nebylo vše.
Moskva dala Petrohradu povolení k vývozu zboží za miliardu dolarů, takže dvanáct zmanipulovaných smluv, které našla, představovalo jen desetinu bohatství, které procházelo přes Putinův úřad. Jaký byl zbytek příběhu? Nakonec našla důkazy, že všechny nebo téměř všechny komodity, včetně hliníku, ropy a bavlny, byly vyvezeny, nebo, jak se vyjádřila, „zmizely“: prostě neexistovala žádná dokumentace.
Její zpráva pro městskou radu se však soustředila pouze na dvanáct kontraktů, k nimž dokumentace existovala; šlo o zboží za téměř sto milionů dolarů, které bylo údajně vyměněno za potraviny, které však nikdy nedorazily. Městská rada zprávu Salyeové přezkoumala a rozhodla se ji předat starostovi Sobčakovi s doporučením, aby byla věc předána prokuratuře a aby Sobčak odvolal Putina a jeho tajemníka, jehož podpis byl na mnoha smlouvách. Sobčak tato doporučení i samotnou zprávu ignoroval. Prokuratura bez Sobčakova souhlasu vyšetřování nezahájila. Salyeová již předtím doručila Jelcinovi třístránkový dopis, v němž základně nastínila některá z nejvážnějších porušení a požádala o jejich vyšetření. Nepřišla žádná reakce.
Systematické okrádání
Pouze Boldyrev, hlavní ruský kontrolor, reagoval s pochopením, okamžitě poslal dopis ministrovi zahraničního obchodu a případem se zabýval. Boldyrev si prohlédl dokumenty, které mu Salyeová přinesla. Jeho závěry byly v podstatě stejné: někdo systematicky okrádal obyvatele Petrohradu. Předvolal Sobčaka do Moskvy.
„Sobčak přijel a přivezl s sebou všechny své lidi,“ vzpomínal Boldyrev v jednom pozdějším rozhovoru. Přijel i Putin. „Sepsali svou verzi událostí… O zjištěných skutečnostech jsem pak informoval Jelcina.“ A pak už se nic nedělo. Kancelář ruského prezidenta v Moskvě přeposlala některé dokumenty zastupitelskému úřadu ruského prezidenta v Petrohradě – a tam příběh končí. „Bylo to docela obyčejné vyšetřování,“ vysvětloval Boldyrev o mnoho let později. „Odhalilo sice některá významná porušení, ale ta nebyla radikálně závažnější než to, co se dělo ve zbytku Ruska. Šlo o standardní porušení, která souvisela se získáním práva na vývoz strategicky důležitých surovin výměnou za potraviny. Typický případ té doby.“
Nová ruská elita si pilně přerozdělovala bohatství. To neznamená, že se všichni chovali jako Putin – rozsah a nestoudnost zpronevěry, kterou Salyeová odhalila, je šokující i na poměry Ruska počátku 90. let, zejména vezmeme-li v úvahu, jak rychle jednal – ale všichni noví vládci země zacházeli s Ruskem jako se svým osobním majetkem. Ještě před necelým rokem patřilo všechno jiným lidem: Komunistické straně SSSR a jejím vůdcům. Nyní už SSSR neexistoval a ruskou komunistickou stranu tvořila hrstka zarputilých důchodců. Vše, co bývalo jejich, teď nepatřilo nikomu. Zatímco se ekonomové snažili přijít na to, jak nejlépe transformovat státní vlastnictví na soukromé, noví byrokraté prostě rozebírali budovu za budovou.
Sobčak rozdával byty v centru Petrohradu. Dostávali je přátelé, příbuzní a vážení kolegové. V zemi, kde vlastnická práva prakticky neexistovala a kde se komunistická vládnoucí elita dlouho těšila postavení královské rodiny, neviděl Sobčak, který se těšil počáteční popularitě, na svém počínání vůbec nic špatného.
„A tady jsou papíry na celý městský komplex, který se Sobčak pokoušel rozdat nějaké developerské firmě,” vyprávěla mi Salyeová a vylovila několik dalších papírů.
„To byla vzácná situace, kdy se nám to podařilo zvrátit, ale co jsme kvůli tomu zkusili.“ Opáčila jsem: „Ale nechoval se náhodou jako nějaký regionální boss?“
„Ano. Vždycky rozdávali byty. Ale tohle bylo jiné,“ řekla Salyeová. „Bylo to jiné, protože Sobčak uměl mluvit a dobře se oblékal. Věděl, že musí prezentovat jiný zevnějšek, a to se mu dařilo. Hrál si na demokrata, i když to byl demagog.”
Ach ten idealismus…
Možná proto, že Sobčak byl tak dobrý ve vytváření obrazu politika nového typu, Salyeová a její kolegové zřejmě věřili, že bude jednat, až mu budou předloženy důkazy o Putinově pochybení. Ale proč by měl? Proč by dělal čáru mezi svými vlastními zvyklostmi a Putinovými způsoby, jak si namastit kapsu zisky z prodeje veřejných zdrojů? Proč by měl vůbec naslouchat demokratům v městské radě?
Nemohl je vystát – a nejvíc ho iritoval právě jejich militantní idealismus, jejich absurdní trvání na tom, aby se věci dělaly tak, jak se dělat mají, a ne tak, jak se dělaly vždycky. Toto lpění na pomyslném etickém kodexu vždycky bránilo tomu, aby se věci vůbec dělaly. Sobčak se tedy Putina nezbavil. Místo toho se zbavil městské rady.
Od okamžiku, co v únoru 2000 vyšla Putinova biografie o mladém demokratickém reformátorovi, jak si ho vymyslel [Boris] Berezovskij, se Putin transformoval v chuligána vládnoucího železnou pěstí. Nemyslím si, že tvůrci jeho původní image tuto změnu vůbec postřehli. Jediný, kdo si onu Putinovu veřejnou proměnu z demokratické naděje ve vládce silné ruky nedokázal ani představit, byl Sobčak.
Oba dva spojovala antipatie k demokratickým procesům, ale tehdy na počátku 90. let byla alespoň deklarativní věrnost demokratickým principům cenou za vstup do veřejného života – a blahobytného života. Na počátku 90. let příslušníci nových podnikatelských a politických elit nabourávali starý systém po celém Rusku. Bez pochybností a výčitek svědomí si přivlastňovali a přerozdělovali jeho části; zároveň ti nejpodnikavější z nich vytvářeli systém nový – a spolu s tím se transformovali.
Lidé jako Michail Chodorkovskij, bývalý funkcionář Komsomolu, který se stal bankéřem a ropným magnátem, Michail Prochorov, dříve vekslák s oděvy, nově kovový magnát a mezinárodní investor, a Vladimir Gusinskij, někdejší dovozce, který se stal bankéřem a mediálním magnátem, byli svébytní podnikatelé, kteří začínali s pochybnými peněžními plány, ale jak se jejich pohled na svět rozšiřoval a jejich ambice souběžně rostly, začali se stavět nejen do role podnikatelů, ale i filantropů, občanských vůdců a vizionářů. Jak se jejich názory vyvíjely, investovali peníze a energii do budování nového politického systému. Sobčakovi se tento nový systém hnusil, stejně jako se hnusil Putinovi, a proto na rozdíl od mnoha Sobčakových prvních spojenců zůstal po boku starosty i po neúspěšném puči v roce 1991, korupčním skandálu v roce 1992 a rozpuštění městské rady v roce 1993.
Nevím, kde Sobčak, který prožil krátký, ale intenzivní románek s demokratickou politikou, pojal takovou nenávist k demokratickým způsobům; myslím, že jako megaloman byl hluboce raněn pokaždé, když nebylo po jeho – a samotnou politickou soutěží, samotnou možností nesouhlasu. Navíc měl po svém boku neustále Putina, který se ho snažil přimět, aby viděl nevýhody demokratického systému. Byl to Putin, kdo Sobčaka přesvědčil – a zmanipuloval řadu členů městské rady –, aby ve městě zavedl funkci starosty: jinak, jak Putin po letech řekl svým životopiscům, mohl být Sobčak „kdykoli těmi samými členy městské rady odvolán“.
Loajalita k SSSR
Putinův vlastní odpor k demokratickým reformám nebyl o nic méně osobní než Sobčakův, ale byl mnohem hlubší. Stejně jako většina sovětských občanů jeho generace nebyl Putin nikdy politickým idealistou. Jeho rodiče možná věřili, možná nevěřili v komunistickou budoucnost pro celý svět, v konečné vítězství spravedlnosti pro proletariát nebo v jiná ideologická klišé, která se v době Putinova dospívání již vyčerpala; on sám o svém vztahu k těmto ideálům nikdy ani neuvažoval.
Způsob, jakým mluvil o Mladých pionýrech, z nichž ho v dětství vyloučili, nebo o Komsomolu či komunistické straně, v níž jeho členství prostě zaniklo spolu se samotnou organizací, jasně ukazuje, že ve své příslušnosti k těmto organizacím nikdy neviděl žádný podstatný smysl. Stejně jako ostatní příslušníci jeho generace nahradil Putin víru v komunismus, který se mu již nezdál věrohodný, ba dokonce ani možný, vírou v instituce. Jeho loajalita patřila KGB a říši, které sloužila: SSSR.
V březnu 1994 se Putin zúčastnil akce pořádané Evropskou unií v Hamburku, na níž vystoupil tehdejší estonský prezident Lennart Meri. Estonsko, stejně jako další dvě pobaltské republiky, bylo na počátku druhé světové války anektováno Sovětským svazem, poté ztraceno ve prospěch Německa, aby je Sověti v roce 1944 opětovně dobyli. Tyto tři pobaltské státy byly začleněny do sovětského impéria jako poslední, a byly také prvními, které z něj vystoupily – a nemalý podíl na tom měl fakt, že jejich obyvatelstvo si ještě pamatovalo dobu před Sověty. Meri, vůbec první demokraticky zvolený estonský vůdce po půl století, byl aktivní v protisovětském osvobozeneckém hnutí. Nyní, když hovořil v Hamburku, označil Sovětský svaz za „okupanty“.
V tu chvíli se Putin, který seděl v publiku mezi ruskými diplomaty, zvedl a opustil místnost. „Vypadalo to velmi působivě,“ vzpomínal jeden z petrohradských kolegů, který později za prezidenta Putina vedl ruskou federální volební komisi. „Schůzka se konala v Rytířském sále, který má desetimetrové stropy a mramorovou podlahu, a když odcházel, v naprostém tichu se celým sálem ozýval každý jeho krok. K dovršení všeho se za ním s ohlušujícím hřmotem zabouchly obrovské litinové dveře.“
Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)
Foto: Putin se Sobčakem (a Alexem Kudrinem?) na petrohradské radnici
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme