Epidemie koronaviru se nám rozlezla do Jižní Koreje, Íránu a Itálie. Může se stát, že zasáhne i další země, se všemi průvodními efekty: zavřená města, přeplněné nemocnice a strach mezi obyvatelstvem. O přiměřenosti toho strachu je těžké říct něco konkrétního. Ale všiml jsem si, že „chřipkařů“, kteří neustále srovnávají vývoj s běžnou chřipkou, poslední dobou v diskusích poněkud ubylo. (Pokud byste stáli o kritické srovnání závažnosti chřipky a koronaviru, zde je máte.)
Zajímavá otázka: jaké efekty to bude mít na světovou politiku? Čistě spekulativní příspěvek do debaty…
Ještě, než se pustíme do USA, krátká zastávka v Číně. Současný prezident Si už si deset let buduje osobní moc a předělává stranickou oligarchii na autokracii, v jejímž čele stojí jen jeden člověk vládnoucí skutečnou mocí, ne nějaký tým šedivých aparátčíků. Epidemie mu v tomhle směru vpadla do zad a učinila jeho postavení podstatně méně jistým, než bylo ještě před třemi měsíci.
Kromě nezanedbatelných škod na ekonomice a celkovém image země ve světě je tu ještě jedna čínská kulturní zvláštnost, které se říká mandát nebes. Zhruba řečeno, když vládcové Číny příliš zparchantí a začnou se chovat moc svévolně, přijde série neštěstí, která sděluje čínskému lidu, že Nebesa již neschvalují jejich vládnutí a že je potřeba nahoře někoho vyměnit. (Nepřekvapivě si to vymysleli jedni vítězové poté, co svrhli svoje předchůdce.) A tisíciletých čínských kulturních tradic se nedokázal zbavit ani Mao. Jsou zakořeněné příliš hluboce, než aby je šlo z lidí úplně dostat, a v momentě krize vždycky trochu vystrčí růžky.
Mandát nebes je sice na jedné straně naprostá pověra, ale na druhé straně může mít docela užitečné praktické efekty. Každá dynastie či systém mají sklon k tomu, pozvolna propadnout rozežranosti, megalomanii či naprosté lenosti. Tenhle myšlenkový koncept dává jejich poddaným důvod je ve vhodný moment shodit a pociťovat přitom při své rebelii nadpřirozené požehnání. Je to taky recept na chaos, ale možná jsou občasné záchvaty chaosu lepší než úplná stagnace.
Jedním z klasických projevů nepřízně nebes je velká epidemie a Si teď možná bude muset trochu manévrovat, aby nebyl vyměněn. Ti jeho straničtí soudruzi sice třeba sami nevěří v mandát nebes, ale nejspíš věří v univerzální princip „kdo s koho“. Toto by mohla být dobrá příležitost, jak se zbavit příliš dominantního lídra, a ještě navíc se souhlasem obyvatelstva.
Pojďme k Americe, o níž vlastně byl titulek. 2020 je volební rok a případná epidemie na něj může mít značné efekty, i kdyby jejích obětí bylo relativně málo.
Začněme tím, že kandidáti jsou poněkud staří. Současný prezident Trump bude mít v den konání voleb 74 let. Jeho hlavní konkurenti Sanders a Biden jsou na tom srovnatelně: v den voleb jim bude 79 a 77 let. Pokud by jeden z nich vyhrál demokratickou nominaci, bylo by to vůbec poprvé v dějinách USA, kdy by součet věků obou hlavních kandidátů překročil číslo 150. Stárnutí populace je reálný jev nejen v Evropě a nepsaný zvyk, že kolem pětašedesátky už člověk pomalu předává veslo mladší generaci, se nám poněkud vytratil.
U takto starých kandidátů je vždycky otázkou, jak jsou na tom se zdravím. Trump zatím na svůj věk moc nevypadá a pokud víme, je vcelku zdráv. Bernie Sanders už tu blížící se osmdesátku nezapře a prodělal loni menší infarkt, na což někteří jeho odpůrci v rámci demokratické strany upozorňují. Těžko říci, jak bude případně zvládat celostátní předvolební kampaň, při které i mladší a energičtější politici sotva spí a „padají na hubu“.
Tahle otázka se řešila už v momentě, kdy se na mezinárodní pandemické scéně nic nedělo. Představa, že vetchý prezident skončí někdy v polovině svého mandátu v podobném položivém stavu, v jakém strávil posledních několik let své existence izraelský premiér Ariel Šaron, není úplně přitažlivá. Systém by to samozřejmě zvládnul, od toho je viceprezident a další ústavní činitelé. Ale jako argument při výběru kandidáta to má určitou váhu, i když to Bernieho zastánci neradi slyší.
No, a teď tedy přejděme k té „epidemické hypotéze“. Dejme tomu, že někdy v dubnu nastane v USA situace srovnatelná aspoň s Itálií, čili některá města zavřená v karanténě, pár tisíc případů (přepočteno podle velikosti populace) atd. Co se stane?
Drtivá většina úmrtí na koronavirus je ve věkové kategorii nad 60 let, do které spadají i samotní kandidáti. Ti se přitom nemůžou zavřít někde v izolovaném hradě a odtamtud vysílat sterilní depeše, ale musejí chodit mezi lidi, tudíž se vystavovat riziku infekce s možnými těžkými následky. Ale v nebezpečí jsou samozřejmě i ti jejich voliči. Silnou stránkou Trumpovy kampaně roku 2016 byla veřejná shromáždění a letošní plán byl očividně stejný, však tu o tom vyšel nedávno jeden článek, který následně na twittru tak podráždil exministra Pilipa. Ale co když budou taková shromáždění z hygienických důvodů nemožná, nebo třeba možná budou, ale voliči se tam stejně budou bát chodit?
Pak je tu otázka ekonomiky, jejímž růstem a silou se stávající prezident rád zaštiťuje. Ekonomicky bude koronavirus znamenat nepochybně i v USA nějaký ten zoubek v růstové křivce, dost možná i pořádný zub. Na druhou stranu, USA nemají ve své národní kultuře žádný koncept mandátu nebes a obyvatelstvo uprostřed pandemie možná dá přednost kontinuitě, aby nevystavovalo svoji zemi ještě dodatečné zátěži v podobě výměny politické špičky. A změna od Trumpa k Sandersovi by byla pro Ameriku hodně velkou zátěží. Málokdy proti sobě stáli tak ideologicky odlišní kandidáti, jejichž koncept budoucích USA vypadá úplně jinak. (Samozřejmě za předpokladu, že Sanders tu nominaci vyhraje; ale oni i mnozí další demokratičtí kandidáti jsou dost doleva.)
Co v samotný den voleb? Pokud by problém trval, je možné, že někteří voliči raději zůstanou doma, aby se vyhnuli kontaktu s ostatními lidmi. Tím by se klasická mapa „swing states“, ve kterých jsou poměry mezi demokraty a republikány vyrovnané, mohla dost změnit. Zejména, pokud by více infekce bylo ve městech než na venkově.
Většina amerických států umožňuje hlasování poštou, které by asi v tomto případě přilákalo více voličů než dosud. Jenže zároveň žijeme v paranoidní době, kdy se každý bojí manipulace s volebními lístky. Sága rakouských prezidentských voleb, ve kterých právě poštovní hlasy převážily výsledek od Hofera k Bellenovi a které se následně opakovaly poté, co je soud zrušil, by se v takovém případě mohla zopakovat v podstatně větším měřítku za oceánem.
Suma sumárum: případná epidemie v USA by byla pořádným, tlustým, červeným tahem přes všechny dosavadní strategické úvahy republikánů i demokratů. Museli by improvizovat od A až do Z.
V takové situaci by možná i dávalo smysl ty volby odložit na další jaro, ale to je asi moc racionální opatření na to, aby se na něm ty znesvářené strany dokázaly shodnout.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/.
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2. a Krvavé levandule
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!