28. října 1918 vznikla na troskách Rakouska-Uherska Československá republika. Během krátké doby se ukázalo, že problémy trápící staré Rakousko – především národnostní – budou trápit i novou republiku. Ta nedokázala přilákat ani většinu českých Němců, ani Maďarů, ani Poláků a nakonec ani Slováků.
Světová hospodářská krize navíc ještě více podryla důvěru obyvatel v mladý stát, který nakonec skončil, opuštěn spojenci, jako snadná kořist hitlerovského Německa. Vzpomínky na oněch dvacet let, na nedokonalou, ale přece jen demokracii, na (pravda mytizovanou) postavu otce-zakladatele Tomáše Garrigue Masaryka, na kulturní i ekonomický vzestup, postupně vytlačily vzpomínky na krizi, politikaření a národnostní spory.
Byl to stát, za který ti nejlepší z nás v domácím i zahraničním odboji pokládali své životy a který udržoval v temných letech komunistické totality naději na to, že může být i jinak. Státy, které po pádu železné opony neměly takové dědictví, na které by mohly navázat, to měly mnohem těžší. Byl to stát nedokonalý, ale takové státy jsou. Bylo jistě tragédií střední Evropy, že se rozpadla do malých států, neschopných odolat tlaku Německa a Ruska, ale jiné cesty po krvavé lázni první světové války asi nebylo. Staré monarchie ztratily první světovou válkou definitivně svou legitimitu, ale naděje v nový svět skončily nástupem totalitních ideologií a ještě horší válkou…