„Revoluce nemá zapotřebí vědců ani chemiků,“ usmál se prý předseda revolučního tribunálu Jean-Baptiste Coffinhal, když vynesl revolučně tvrdý rozsudek nad slavným chemikem Antoine Lavoisierem. O dvě století později je jiný chemik likvidován – zatím jen společensky – ale opět pro nevhodné názory.
Ve středoškolských hodinách fyziky si podává dveře jeden velikán za druhým. Od Torriceliho po Röntgena, Planck a Einstein, Maxwell se střídá s Hertzem. Fyzikální pantheon žije v jednotkách (volt, kelvin, watt, sievert… ) a zákonech (Coulombův, Flemingův, Ohmův…). To přírodopisné osnovy jsou na konkrétní zástupce druhu Homo sapiens sapiens o mnoho skoupější. Z učebnice hledí Linné, Darwin, a pokud má jít o někoho novější doby, nejčastěji jimi budou Crick a jistý Watson. Spoluobjevitelé dvoušroubovicovité struktury DNA, za což se jim v roce 1962 dostalo Nobelovy ceny a v průběhu let – pochopitelně i za jejich další práci – nespočtu dalších ocenění, která po zásluze přijímali a přijímali….
…dokud nebyla na prahu nové doby Watsonova památka prokleta. Tedy památka… Dr. James D. Watson je živ. Zato jeho renomé ne. Podváděl? Opisoval? Trhal nožky pokusným potkanům? I kdeže! Notoricky provokativní Watson opakovaně zauvažoval nad otázkou (je nějaký nobelista, který si provokativní otázky neklade?), zda některé rozdíly mezi lidmi náležejícími k odlišným rasám nemohou mít genetický původ. Třeba ty v IQ. Zkrátka nad otázkou, jejímž pouhým vyslovením se strážci poltické korektnosti cítí smrtelně zasaženi. Odpověď na sebe proto nenechala dlouho čekat,
Watsonovo turné po britských universitách bylo s patřičným patosem zrušeno a jednotlivé instituce, jež si kdysi libovaly ve spojení s takovým zvučným jménem, začaly odvolávat svá ocenění a čestné tituly. Watson vyslovil (jak si to politicky korektní mrav žádá) omluvu a sebekritiku, ne však dost důkladnou (stejně by mu to nebylo pomohlo), o čemž ostatně svědčí i jeho reakce na margo levice, která „nemá ráda genetiku, protože genetika implikuje, že v životě neuspějeme občas i kvůli svým genům. Oni chtějí, aby všechny životní neúspěchy byly přičitatelné zločinnému systému.“ Navíc v nedávném dokumentárním snímku přiznal, že svůj pohled nezměnil, ač by byl rád, kdyby mu nová zjištění dovolila jej změnit. Jenže žádná taková neexistují. Na to v posledních dnech jeho domovská instituce, v jejímž čele dlouhá léta stál, Cold Spring Harbor Laboratory, zareagovala prohlášením, že Watsonovy výroky jsou „neslučitelné s posláním, hodnotami a postoji“ laboratoře „a vyžadují utnutí jakýchkoli pozůstatků po Watsonově působení,“ načež devadesátiletého, nyní vážně nemocného Watsona zbavila všech zbývajících titulů a ocenění, která mu propůjčila. Co má svým „posláním“ nyní na mysli, neupřesnila.
Jedna z nejvýraznějších osobností vědy 20. století tak už pomyslně je zas jen prostým „občanem Watsonem“. Možná má štěstí, že na Place de la Concorde již nestojí gilotina a odtínány jsou tak již jen „pozůstatky po působení“ a ne hlavy. Dost možná se tento příběh ale stejně jednou stane podobně výmluvným svědectvím naší doby, jako ona památná slova soudce Coffinhala, který se jistě také dmul pýchou nad svým posláním budovat nový a zářnější svět.
Vavřinec Klener
Autor je právník.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
