Sedmnáctý listopad je pro politickou vrstvu příležitostí, jak si v médiích sladce zavzpomínat na jinými lidmi již vybojované vítězství. Nejvyšší představitelé státu to mají pokažené tím, že se od nich vyžaduje položení věnců či kytic na předvídatelných místech v centru Prahy, která nelze úplně uzavřít před veřejností, a nespokojená veřejnost tam na ně taky čeká, aby po nich mohla hodit nějakým tím jedovatým slovem; čekala na Klause, čekala na Zemana, čeká na Pavla a bude čekat i na další. Ne nutně vždy ti samí lidé, ale probíhá to pokaždé dost podobně.
Stejně tak tradičně se při té příležitosti 17. listopadu téměř nikdy nemluví o budoucnosti, jako by ta druhá půlka časové osy vůbec neexistovala. Tak tedy pojďme chvíli mluvit o budoucnosti…
Historie se opakuje, nejprve jako tragédie, potom jako fraška. A i když se nám sovětský duch a sovětské poměry naštěstí nevrátily v plné palbě (žádné gulagy a popravy), určité ozvěny pozdního komunismu se nám opravdu vracejí, jenom z opačné strany.
Ozvěna první: technologické zaostávání a nadávání na “zlé Američany”
Tehdy v osmdesátkách už se nedalo popřít, že Západ Východu zásadně technologicky utekl a že v takových věcech, jako je konzumní elektronika nebo kvalita automobilů, těm Zápaďákům dost těžce hledíme na záda. Reakcí režimu byla frustrovaná zuřivost v médiích: oni možná mají džíny, kalkulačky a videorekordéry, ale my máme Pokrokové Socialistické Zřízení!
Začíná se to pomalu opakovat, jenom na úrovni EU vs. USA. Evropě za poslední generaci ujelo už tolik pomyslných vlaků, že by zaplnily menší seřaďovací nádraží. Momentálně jí zrovna ujíždí vlak jménem umělá inteligence, o kterém zatím nevíme, jestli je to osobák do Berouna nebo TGV do Cannes, ale stejně ujíždí. Největší středisko AI na evropském kontinentě je Londýn, který v EU neleží.
Způsob, kterým nám ujel vlak v kosmickém průmyslu, je ještě děsivější. EU má k dispozici jeden z nejlepších kosmodromů světa, Kourou ve Francouzské Guyaně, položené skoro přesně na rovníku, což je pro vzlety na některé oběžné dráhy velmi výhodné. Podívejte se prosím na vytížení tohoto kosmodromu v průběhu posledních padesáti let…
Ano, vidíte to dobře, za celý rok 2024 vzlétla z Kourou jedna raketa celkem, pokusný prototyp Ariane 6. To je provoz, co? To je skvělé využití drahé infrastruktury za pár miliard eur!
Mezitím jen SpaceX za letošek překročilo stovku vzletů, a to už v polovině října. Jinými slovy, létají zhruba jednou za tři dny. Evropský kosmický průmysl ani ve svých nejlepších letech nezvládl více než jeden start za měsíc a momentálně propadl až k hodnotě “jeden start za rok”.
Toto už není zaostávání o pár procent, ale zaostávání na celé čáře, asi jako “domorodci s oštěpy vs. bílí sáhibové s kulometem” nebo “kavalerie na koních proti tankové divizi”. Nebe nad našimi hlavami se rychle zaplňuje satelity jiných mocností, teď už opravdu po tisících, a my na to jenom hledíme, resp. držíme se beznadějně zastaralých technologií (Ariane 6 je koncepčně zastaralá už teď, a to zatím letěla jednou). To se nám jednoho dne pěkně vymstí.
No, tak hlavně si zanadávejme na Trumpa, Muska a vyhrožujme jim, že zakážeme X (Twitter), nebo že jim rozdáme gigantické pokuty. To nám opravdu hodně pomůže… Čtu-li si reakce na prezidentské volby v USA, vůbec poprvé mám dojem, že ta evropská “ukecaná třída” (chattering class) je hysteričtější než ta americká. (Američtí novináři vyváděli v letech 2016 a 2020, ale letos působí spíš schlíple.)
Ozvěnu toho, že oni mají jakési rakety a počítače, ale my máme Zelený Deal a Sociální Stát, v tom slyším dost zřetelně.
Ozvěna druhá: špatné hospodaření
Sovětský svaz se uzbrojil k smrti a při té příležitosti stihl zdevastovat své životní prostředí. Přebujelé náklady na armádu nemohla tak slabá ekonomika unést a “ranou z milosti” se jí staly velmi nízké ceny ropy v 80. letech.
EU dneška má podobný, byť ne stejný problém. V některých věcech se přepólovala: její ekonomiku dusí přehnaná ochrana životního prostředí a vysoké ceny energií. Místo zbrojení, které jsme spíš podcenili, nás ovšem k bankrotu žene něco jiného: přebujelé sociální výdaje. Více než čtvrtina evropského HDP jde na sociální výdaje, rekordman – Francie – se blíží třetině! (32 procent). To není o nic udržitelnější než chrlení nových tanků a děl za Brežněva.
Evropský sociální model se původně opíral o dva pilíře, které oba zkolabovaly. Tím prvním byl předpoklad, že bude vždycky dost mladých pracovníků, kteří budou přispívat do systému, a tím druhým, že průměrný věk dožití v důchodu nebude příliš velký – dejme tomu 10 let. Jenže demografie se od té doby v celém vyspělém světě vyvinula, jak se vyvinula, a vzhledem k posunům ve zdravotní péči není výjimkou, že někdo v tom důchodu stráví 25-30 let.
Matematicky to nedává smysl, a co nedává matematicky smysl, to nevydrží fungovat.
Ozvěna třetí: vláda aparátčíků
Věřte nevěřte, Evropská komise původně nebyla zamýšlena jako náhrada vlády EU. Měli to být lepší úředníci dohlížející na plnění existujících pravidel, ale zdrženliví, co se vlastní politické iniciativy týče. Jenže zhruba v době Junckerova předsednictví začali v EK zkoušet “plíživou expanzi vlastního vlivu” a žádný velký stát to včas nezatrhl – Merkelové to nejspíš vyhovovalo, Hollande byl extrémně slabý prezident a Britové na cestě ven.
Proto teď vznikají taková dramata kolem toho, jestli nějaká španělská socialistka bude v Komisi nebo ne. Protože aparátčíci mají příliš velký vliv – větší, než bylo zamýšleno.
Vláda aparátčíků je dobrý recept na ekonomickou stagnaci – jsou to vesměs lidé, kteří dávají přednost papírům před vším ostatním. (Je zajímavé, že v této pasti nejsme sami, ale zpátky do ní vlezla i Čína, kde si Si zase shrábl veškerou moc k sobě a nasadil čínským podnikatelům náhubek a chomout; však taky čínský hospodářský růst v posledních letech dost zpomalil.) Nedůvěřují trhu a snaží se jej těžkou rukou někam dirigovat: tohle musíte, tohle nesmíte. Snaží se plánovat budoucnost na dekády dopředu, bez ohledu na to, že realita se vždycky vydala jinými cestičkami.
Víte, co je to takzvaná “Lisabonská strategie z roku 2000″? Tehdy EU, znepokojená známkami zaostávání za Amerikou, přijala závazek “učinit z EU do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní hospodářství na světě, které vytváří více lepších pracovních příležitostí a vyšší sociální soudržnost”. Ruďoši ve všech stranách z toho byli nadšení (u nás např. Ransdorf), jenom ten skutek jaksi utek a nůžky se rozevíraly dál.
Jsem si jist, že takových strategií, jak “dohnat a předehnat”, ještě v EU vymyslíme dost. Jenom je trochu varovné, že Švýcarsko, Norsko a Island, jedny z mála evropských zemí, které s tou Amerikou stále ještě ekonomicky drží krok, se do té unie jaksi nechtějí přidat…
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
