Texty Lubomíra Stejskala (dále jen Autor) čtu rád. Nečtu veškerou jeho produkci (je to plodný autor), ale čtu jich dost na to, abych si byl jistý, že základní pohledy na důležité politické a společenské otázky sdílíme. Občas samozřejmě nesouhlasím s něčím dílčím, ale tentokrát se mi poprvé stalo, že mám názor opačný od základu. Tak musím využít vzácnou příležitost k polemice.
Nebudu zastírat, že před několika málo lety jsem věc viděl velmi podobně, jako ji dnes vidí Autor. Pod tlakem argumentů a faktů jsem však svůj pohled přehodnotil… Jedná se o korespondenční způsob voleb a o Autorův text „Ke korespondenční volbě“ (Neviditelný Pes, 18. prosince 2023).
Autor nejprve reflektuje obtížnou situaci voličů v zahraničí, zejména tedy v geograficky rozlehlých zemích – jako příklad uvádí Kanadu. Předložené vzdálenosti, které musejí voliči překonat, aby se dostali k volební urně, jsou vskutku impresivní. Předpokládejme na okamžik pracovně, že je prokázána nižší důvěryhodnost korespondenční volby v porovnání s volbou osobní (dostaneme se k tomu později). Já vůbec nezpochybňuji, že zahraniční voliči ve velkých zemích mají reálný problém a jsem pro, aby se jim volba technicky usnadnila.
Navrhuji dražší řešení, které ale ponechá volbu jako osobně provedený úkon: změňme zákony tak, aby tam, kde je to třeba, mohlo být zřízeno více volebních místností – geograficky rozesetých tak, aby se pro všechny snížily ty Autorem uváděné tisíce km na řádově stovky.
Možná řeknete, že je to pořád moc… ale mějme prosím na druhou stranu na paměti, že 100 km v takové Kanadě či Austrálii není skoro žádná vzdálenost – to se dá klidně jet „na otočku“. Lidé uvyklí na tyto vzdálenosti jezdí běžně ty stovky km např. na mezinárodní letiště… třeba několikrát ročně… to volby mají podstatně nižší frekvenci.
A nyní tedy k té důvěryhodnosti. Více než debaty nad presidentskými volbami v USA v r. 2020 zasadila důvěryhodnosti korespondenčních voleb ránu zkušenost z Rakouska, kde muselo být v r. 2016 opakováno druhé kolo presidentských voleb právě v důsledku zjištěných nesrovnalostí v korespondenčních hlasech (a rázem se tím, mimochodem, z levnější varianty stala varianta podstatně nákladnější…).
Abych se však přidržel diskutovaného textu, v jehož druhé částí se Autor snaží zpochybnit argument, že korespondenční volba zásadně narušuje tajnost volby. Tvrdí přitom, že tuto tajnost lze srovnatelně zpochybnit i u volby osobní a to proto, že i bez korespondenční volby mohou na voliče (např.) jeho blízcí příbuzní vyvíjet nátlak, aby jej přiměli k nějaké konkrétní volbě. Jádrem Autorovy argumentace je toto tvrzení: „Pokud volič dostane lístky domů, což je běžná praxe, nikdo nemůže vědět, co se za zavřenými dveřmi děje a zda člen rodiny nepřijde do volební místnosti s lístkem jedné strany vybraným pod nátlakem a ten pak vloží za plentou do obálky. Tajnost volby je v takovém případě pouze formální a je obtížně představitelné, jak něčemu takovému zabránit.“
Srovnává se tu nesrovnatelné. Nebudu spekulovat, jak je to časté, ale snadno si dokážu představit situaci, kdy takto přesvědčovaná osoba odkýve nakonec agitátorovi co chce, prostě aby už od něj měla klid – a pak se za plentou zachová podle svého. Kdo má zájem dostat to v humorném balení, nelze nedoporučit komedii Alice Nellis „Ene bene“ (a v ní, v podání pana Leoše Suchařípy nezapomenutelné: „Já nechci žádnýho Čepušku…“). A pokud už agitující osoba dosáhne toho, že osoba přesvědčovaná dorazí k volbám s jediným lístkem? Jedná-li se „pouze“ o to vzepřít se nátlaku, stačí za plentou ten jediný lístek vhodit do koše a do urny vložit prázdnou obálku (snadnost tohoto úkonu sama o sobě účinně odrazuje agitátory, aby do takové domácí přesvědčovací kampaně vkládali nějaké nepřiměřeně velké úsilí…). Samozřejmě pokud má přesvědčovaná osoba vlastní preference (odlišné od těch agitátorových, to se rozumí…), může si ve volební místnosti vzít jinou sadu lístků. A pak, pro případ, že agitátor je tak odhodlán dosáhnout svého, že dohlíží na přesvědčovanou osobu i ve volební místnosti (ale to už jsme opravdu hodně daleko za hranou), je tu ještě varianta „brod“, kterou lze jistě označit za hodně bizarní, ale proveditelná je s velkou pravděpodobností: pokud volič nepřichází mezi prvními, nalezne za plentou koš a v něm řadu lístků… stačí najít ten správný a použít. Nic z toho nemá přesvědčovaná osoba k disposici, pokud prostě doma někdo vezme lístek a za ni jej vloží do obálky a odešle jako korespondenční hlas. Rozdíl v obou případech je zásadní. Jak nedávno kdosi trefně poznamenal, zatímco doposud to bylo „přemluv bábu, přemluv dědu“, teď by to bylo „vol za bábu, vol za dědu“ – a to fakt není to samé.
Tím považuji nižší důvěryhodnost korespondenční volby za prokázanou, zejména tedy s ohledem na zásadně sníženou úroveň jejich tajnosti. Zřízení více volebních místností v geograficky rozlehlých státech je rozhodně nákladnější než korespondenční volba, ale jsem přesvědčen, že důvěryhodnost voleb za to stojí – za podstatné věci si stojí za to připlatit.
Konečně musím přiznat ještě jednu okolnost: kdybych měl záruku, že korespondenční volba zůstane omezena na zahraniční voliče, kladl bych jí desetinový odpor. Jenže zkušenost naopak implikuje praktickou jistotu, že po zavedení korespondenční volby pro voliče v zahraničí přijde na stůl nezpochybnitelný argument: když v zahraničí ano, proč doma ne? To je copak nějaká rovnost? Takže zavedení korespondenční volby pro voliče v zahraničí vnímám zkrátka coby zavedení korespondenční volby jako takové… s výhledem na ještě nebezpečnější volbu elektronickou. Ale to už by byl zase trochu jiný příběh.
P.S.: Požehnané Vánoce a vše dobré v celém roce 2024!
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
 |
 |
 |
| 200 Kč | 500 Kč | 1000 Kč |