Odešel asi nejvýznamnější český moderní teolog. Ať už diskutoval s kardinálem Ratzingerem o husovské dogmatice a zasloužil se o jeho rehabilitaci, či s Havlem o restitucích (až se stal jeho poradcem pro církevní a etická témata), vždy patřil k důležitým obhájcům nezávislého hledání pravdy a usilování o ní. Což, spolu s mnoha jinými věcmi, neúnavně vštěpoval svým studentům. Po profesoru Kučerovi zůstává nejen jeho trinitární teologie a práce o sociální etice, oceňována i ve Vatikánu, ale též zásada, že nejdůležitějším úkolem teologie je promlouvat k aktuálním výzvám své doby. Kéž ten odkaz nezanikne.
Profesor Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy Zdeněk Kučera se narodil v Bratislavě roku 1930 do významné rodiny strany národně socialistické. Ztělesňoval svou dráhou pedagogickou, vědeckou a společenskou připomínku určitých idejí, na nichž vznikla československá první republiky – na svá mladá léta, kdy jej formoval kontakt s osobnostmi jako Fráňa Zemínová či Františka Plamínková, vzpomínal po celý život.
Po své maturitní zkoušce, skládané ve vyhrocených měsících jara 1948, dal nakonec před politickým angažmá přednost církevní dráze. Společenské působení však nezavrhl a po celý svůj život důsledně trval na veřejné úloze teologů. Právě tezi, že nejdůležitějším úkolem teologie je promlouvat k aktuálním výzvám své doby a tím zpřítomňovat slova víry v měnících se podmínkách, zasvětil Zdeněk Kučera svůj život. Ať už patřil k těm, kteří za let nesvobody pomáhal udržovat kontakt s německojazyčným církevním prostředím, či se v letech pozdějších angažoval v různých společenských tématech, nikdy nepouštěl ze zřetele hlavní cíl: vyvést dogma z kostelů mezi lidi. Odtud také jeho zájem o sociální službu a pomáhající profese, jimž se věnoval v posledních letech svého života – máme-li dnes službu nemocničních kaplanů či síť hospiců, vděčíme za to mimojiné i Zdeňku Kučerovi. K přímé politice se dostal jen jednou, a to když působil coby poradce prezidenta Havla pro církevní otázky.
Profesor Kučera nebyl však jen společensky aktivním duchovním, ale též jedním z nejvýraznějších teologů Církve československé husitské. Coby žák Karla Bartha a Paula Tillicha vnesl do českého teologického myšlení zájem o tradice a důraz na kritičnost a otevřenost církevního učení. Jeho teze, že hlubší porozumění odlišným dogmatům povede k úctě a proměně církevního života, mu posloužila k tomu, aby sehrál výraznou roli v českém ekumenickém hnutí. Zdaleka nejen jeho pokus vyjednat v 90. letech spojení mezi husitskou a římskokatolickou církví mu zajistil respekt ve vatikánských kruzích a několik ocenění od jeho někdejšího tübingenského spolužáka, Josepha Ratzingera. Jedním z plodů úsilí Zdeňka Kučery byla i obnova Husova procesu a následná Husova rehabilitace Janem Pavlem II.
V sobotu 15. června přišla česká teologická věda o všestranného pokračovatele a dědice odkazu Masarykova a Husova. Podobně jako tito velikáni usiloval Zdeněk Kučera celý život o hledání pravdivého poznání a o jeho dosahování. Třebaže šel cestou jeho nalézání prostřednictvím systematické teologie, jeho přínos k zachovávání, udržování či obnově hodnot pravdy daleko přesáhl obzory akademického prostředí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!